Fuj! To je ale schodů! Sunu se těžce vzhůru, nohu střídám nohou, sotva popadám dech, často musím zastavovat a zklidnit plíce, hrozící prasknutím. Svaly na stehnech a lýtkách bolí únavou a čelo mám zrosené potem. Země pode mnou už není vidět, ztratila se v mlžných závojích bílých mraků, zde v těchto pustých místech lze občas zahlédnout vzdálené letadlo, nebo ptáka s mávajícími křídly, jakoby na pozdrav. Jinak je tu klid, slunce nerušeně a vytrvale ozařuje nekonečné moře nadýchaných oblaků a ty hrozné schody, schody do nebe. Ztrácejí se dole pode mnou v oblacích, nahoře pak v slunečné záři, oslepující oči a matoucí mysl, nelze vidět konec tohoto únavného stoupání.
. Kdyby tu bylo aspoň něco k pití! Jazyk se mi lepí na patro, potím se v podpaží a na různých jiných částech těla. Zastavil jsem se, dopadám těžce na schod, popadám dech a natahuji zmučené nohy před sebe. Jak je to ještě daleko? Taky už by to v jednadvacátém století mohli zmodernizovat, natáhnout zde lanovku, nebo aspoň pohyblivé schody, jako mají v Praze v metru…Po půlhodině jsem si zklidnil plíce i svaly a vydal se na další výstup. Teď už to šlo trochu lépe. Atmosféra řídla, nastupovala stratosféra, zvláštní je, že necítím žádné změny teploty. Ale vlastně, čemu se divím, vždyť….
Po dvou hodinách jsem na místě. Mezi mlhovinou mraků vykoukla velká dřevěná vrata, lakované dřevo vypadá malebně jako dveře čínských pagod, mosazné kování se leskne, jako kdyby bylo natřené sádlem. Nebe! Konečně jsem tady! Chvíli jsem přemýšlel, jak se ta těžká vrata udrží mezi mlhami bez kontaktu s pevnou zemí, ale pak jsem si uvědomil, kde jsem se to octl. Tady je přeci všechno možné! Očekával jsem, že za vraty bude stát stůl, za ním bude sedět anděl s bílými křídly a společnost mu bude dělat čert Uriáš, jak jsme všichni mohli vidět v jednou krásném filmu…jenže těžké rudohnědé veřeje zůstávají zatím pevně zavřeny. Klepu nesměle kloubem ukazováčku, pak dlaní, a nakonec buším do pevného dřeva pěstí, až se celá vrata chvějí a rezonují jak obrovská rezonanční plocha imaginárního klavíru. Nebesa se otřásají tragickým tremolem, až se divím, že mi, že mi nikdo nepřišel vynadat a ztrestat za rušení nebeského klidu…
Otočil jsem se zpět na schody. Vyváří se tam už docela slušná fronta, připomíná to zlatokopy na Yuconu, když se ploužili přes hory do zlatonosných revírů Aljašky. Svatému Petrovi nejspíš nestojí za to otvírat jedinému hříšnému poutníkovi nebeskou bránu, čeká, až se sem v potu tváře vyšplhají i ostatní a pustí nás dovnitř všechny najednou. Na plácku před bránou už se tísní docela slušný dav lidu obojího pohlaví, když v zámku zarachotí klíč a půlka ohromných veřejí se s vrzáním a sténáním otevřela. Taky by si mohli namazat panty, ale v nebi už patrně také šetří…
Divil jsem se. Žádný vousatý bělovlasý světec v bílé říze nás nevítal, vrata stála osaměle uprostřed mlh, a když jsme prošli, vypadalo to stejně, jako před nimi – až na to, že uprostřed vedla jakási hlavní třída, po stranách nezbytné cedule a blikající světelné reklamy. Toho nešvaru se zřejmě nezbavíme ani v nebi. Opět jsme ze všech stran ujišťování, že pouze nektar té a té značky je ten jediný a že ubytování za lidové ceny je pouze v mlhovině Andromedy. Procházíme pod transparentem Welcome in The Sky (ano, jsme skutečně v českém nebi..) a ocitáme se konečně v nebeském království. Konečně vidím živého anděla, vítá nás sklenicí nektaru a drží krátký proslov. Vtom se mi ztrácí před očima, protože za mnou se kde se vzal, tu se vzal chlupatý černý čert s planoucíma očima a třese mi ramenem. Melu sebou, bílý kmet se ztrácí a všechno mizí v mlze..
„Tak jak se cítíte pane Novák? Vy jste nám dal!“ třese mi ramenem hezká sestřička v bílém čepci Poplácává mi dlaní po tváři, tváří se povzbudivě. „Málem jste nám zůstal na stole! Pan primář už skoro rezignoval. Ale vy jste bojovník, nevzdal jste to! Teď si vás tu ještě pár dní necháme a pak už půjdete domů!“ Za oknem svítí slunce a maluje bílý nemocniční pokoj do zářivosti. Je mi neskutečně lehce, právě jsem se znova narodil. Bože, na světě je přece krásně!
