Rozhovor s Bohem

  Po návratu domů Milton s jistými obtížemi shodil boty a odkopl je pod skříň (…já si toho posledního panáka neměl dávat), nezdržoval se mytím, natož pak čištěním zubů a v tričku a v trenýrkách zalezl pod deku na pohovku v kuchyni. Okamžitě usnul.

Není jisté, kolik bylo hodin, když prudce procitl. Byla hluboká noc. Bolela ho hlava a za očima cítil protivný tlak. Posadil se na pohovce, nohy položil na chladnou podlahu. „Co jsem to včera všechno chlastal“ zabručel pro sebe, natáhl se na stolek pro cigaretu a s pohledem do prázdna si zapálil. Náhle zpozorněl a zapnul ochablé smysly. Něco není v pořádku! Z pootevřených dveří do obývacího pokoje slabě svítilo světlo. Copak jsem tam zapomněl zhasnout? Vždyť jsem tam včera vlastně vůbec nebyl! Milton už úplně vystřízlivěl. Není to jen měsíční světlo, jak tak někdy, když je úplněk, svítí do oken?    Zamáčkl nedokouřenou cigaretu do popelníku a v ponožkách potichu přešel ke dveřím, opatrně je pomalu otevřel dokořán a strnul s otevřenými ústy. V jeho oblíbeném křesle u krbu seděl cizí stařec s bílými vlasy i vousy, pokojně pokuřoval dlouhou porcelánku a celým zjevem připomínal kouzelného dědečka z pohádky. „To se mi zdá! Já spím a tohle je sen!“ Milton se štípl do předloktí, pak odešel do koupelny a pustil si na hlavu proud studené vody. „Teď už tam snad ten přelud nebude!“ Byl.

„Nebojte se Miltone, já nekoušu, pojďte blíž…ještě…a sedněte si tady, třeba do tohohle křesla…Asi jsem vás trochu vyděsil, že? Omlouvám se, to jsem opravdu nechtěl. Ale kdybych se vám ohlásil předem, nevěřil byste a nechal mě vyvést policajtem. Na mě dneska věří čím dál méně lidí, ale není to moje vina, to mi věřte!“  Stařec popotáhl ze své fajfky. Milton  nevypadal nejchytřeji. „…….Co...kdo...jste…a kde jste se tady vzal, kdo vám dal klíče?“  Měl na jazyku sto nevyřčených otázek, ale mozek mu vypověděl službu. Návštěvník jakoby vnitřně zářil neviditelným světlem a zaléval pokoj poklidným jasem. „Uklidni se, Miltone“ přešel stařec familierně k tykání, něčeho se podrž, protože to co ti teď řeknu je pro vás smrtelníky tak neuvěřitelné, že z toho budeš janek. Já jsem totiž Bůh! Ne ne ne, počkej, nechoď k telefonu, nejsem blázen! Já jsem skutečně Bůh! Podívej!“ A podivný návštěvník pozdvihl pravici a vztáhl vrásčitou dlaň proti temnému oknu. To se rozzářilo jako obrazovka obrovského televizoru.  Milton spatřil amerického prezidenta, jak právě večeří v rodinném kruhu, pak Ringa Starra při koncertě kdesi v cizině, muslimy v Mecce,  ortodoxní Židy u jeruzalémské Zdi nářků a spoustu jiných obrazů, jakoby v přímém přenosu. Pak stařec mávl rukou a v obraze se objevily scény ze středověkých bitev a svatých válek, Milton udiveně zíral do obličeje Jindřichu osmému i komturovi templářského řádu, před očima mu defiloval Jan Žižka a Kryštof Kolumbus…a než se stačil vzpamatovat, stařec mávl znova rukou a obraz zmizel. Opět seděli v poklidném obývacím pokoji. „Tak co, stačí to, nebo mám předvést další důkazy?“ usmál se Bůh. „Já se totiž jednou za pět set let zjevím jednomu ze smrtelníků a pokouším se mu vysvětlit, jak to se mnou vlastně je. Posledně jsem byl u vašeho kazatele Husa, ale ten tolik lpěl na pravdě, že pak skončil jak skončil.  Církev tehdy měla bezbřehou moc, vládla dokonce i nad králi, kteří by bez papežova svolení krály nebyli. Tak není divu, že když Hus začal mluvit pravdu, skončil na hranici, stejně jako templáři, kteří znali tajemství o Kristovi a proto pod záminkou závisti Filipa Sličného byli vyvražděni. Dneska se sice neupaluje, ale kdyby vyšla pravda najevo, byl by z toho strašlivý skandál“. A stařec, který se představil jako Bůh, se dal do vyprávění:

„Je to víc než dva tisíce let, to jsem byl ještě mladý kluk, když se mi líbila jistá Marie. Byl bych možná dobrá partie, její rodiče se ve mně viděli, jenže ona mě nechtěla, milovala Josefa. Když se jim z nemanželského hříchu narodil Joshua, nesli to velmi těžce. Nebylo to vůbec 24.prosince, to si vymysleli nějací kněží spoustu let po jeho ukřižování. Dnešní Vánoční svátky vznikly vlastně jako pokračování pohanských slavností slunovratu, církev si to pak zjednodušila tím, že na toto datum určila narození Krista. Skutečné datum jeho narození není známo. Ostatně  celá bible je pohádková knížka, napsaná podle nepodložených lidových pověstí až tři sta let po Kristově úmrtí. On to vlastně byl docela obyčejný člověk, žádný syn Boží a už vůbec ne počatý bez hříchu. Byl to tesař a živil se rybolovem na Galilejském jezeře. Jeho silnou stranou byla síla osobnosti a schopnost ovládat lidi, asi tak jako váš Hus, nebo v Indii Gandhi. No a protože tenkrát ještě málokdo uměl psát, knih nebylo, tak si lidi předávali zážitky ústně, každý si něco přidal a tak vznikly pověsti o proměnách vody ve víno, o zázračném uzdravování a další nesmysly. Když už jeho popichování davu proti Římanům překonalo hranice snesitelnosti, vládci ho popravili tehdejším obvyklým způsobem, ukřižováním, a lidé si po letech přimysleli zmrtvýchvstání a odchod na nebesa. Tak to vůbec nebylo. Možná, že Bible byla původně pravdivější, ale církev si ji přizpůsobila svým záměrům, svatý Jeremiáš ji celou přepisoval a nikdo neví, co vynechal a co přidal- dokonce ani já ne!“

Stařec se odmlčel, zadíval se na obraz Mony Lisy nad krbem a popotáhl  ze své dýmky. „Marie vypadala podobně, byla to krásná holka, nevím, co na tom Josefovi viděla…..“  vytáhl  ze záhybu svého pestrého hávu malý hřebínek a pročísl si vousy. „Cuchá se mi to, budu muset říct svaté Rozálii, aby mi to trochu zkrátila…  Když přišli křesťané k moci, snažili se naučit lidi žít civilizovaně, podle mých deseti přikázání, jenže jako ve všem se našli jedinci, kteří z toho chtěli těžit pro sebe. A tak se rozmohla obrovská mašinerie kněží, kardinálů, papežů, biskupů a převorů, které já vůbec nepotřebuji, a kteří se přesto prohlásili za hlasatele mé vůle. Já mám dost možností, dalo by se říci, že mohu vše, jsem Bůh, ale ovládnout lidskou vůli nemohu, tak jsem nemohl potrestat ty strašlivé zločiny, jaké církev tropila mým jménem!“ Stařec se zachmuřil. „Bůh to chce! řval kdejaký vrahoun, když s bandou hrdlořezů vyplenil nějaké město a vyvraždil pokojné obyvatele. Jménem Božím upalovali nevinné ženské, obviněné z čarodějnictví, jménem Božím podnikali Svaté války, ve kterých se napakovali majetkem vyvražděného Jeruzaléma a jiných nešťastných měst v Malé Asii- ale nechme toho… nemáš něco k pití?“ stařec mávl rukou a svraštil husté bílé obočí.

Milton byl velmi překvapen, že Bůh má také chuť na pití, vždycky tuto bytost odsouval do skupiny mátoh bez pozemských potřeb. Našel v baru v láhvi trochu bourbonu a nalil do dvou skleniček (to mi chlapi v hospodě neuvěřej, že jsem si připíjel s Bohem…!)

Starý pán si po napití otřel vousy a znovu je prohrábl svým malým hřebínkem. „Dneska mě s církví trochu usmiřuje to, že slevila ze svých velkomocenských struktur a věnuje se hlavně charitě. Ale kdybych byl opravdu odpovědný za všechna ta strašlivá svinstva, která mým jménem napáchali během staletí, byl bych nadosmrti zavřený- a protože jsem nesmrtelný, tak vlastně pořád…“ stařec se usmál. „Ale pití dneska máte dobré, to ten náš nektar nemůže nikdy vynahradit…“  a dopil tekutinu ze své sklenky.

Milton z toho měl v hlavě zmatek. Nebyl věřící a přítomnost Boha ho fascinovala. Tohle je ten, kterému se stavěly ty úžasné chrámy a kostely, pro kterého žily statisíce mnichů a jeptišek asketickým životem, pro kterého miliony vojáků umíraly ve zbytečných válkách, který je docela přátelský dědula, s kterým tady popíjí bourbon a který tvrdí, že o to všechno nikdy nestál. Jeho chrámy a kostely jsou hory a hluboké lesy, jejichž majestátnost a tichá důstojnost není umělá, neslouží se tam žádné zbytečné mše a liturgické oslavy, je tam klid a mír…a stále se nemohl vzpamatovat z toho, že si Bůh k svému krátkému pobytu mezi lidmi vybral právě jeho. Ale svět je malý, Bůh je veliký a náhoda je nevyzpytatelná. Mluvil- li stařec pravdu, byl by top skutečně obrovský skandál, kdyby vyšla najevo. Během dvou tisíc let byly neslýchaným způsobem podvedeny miliardy poctivých lidí, kteří ve víře vidí cosi čistého a ryzího. Lidí, kteří se modlí za spásu své duše a duší svých blízkých, lidí, kteří žijí poctivě a bohabojně a v potu tváře vytvářejí hodnoty pro slávu Boží i světskou.

Mladý muž vypil zbytek bourbonu a obraz starce před očima se mu rozplýval do neurčita. Usnul. Když se probudil, byl venku jasný bílý den. „Co se mi to dneska zdálo?“ zabručel cestou do koupelny. „To byla ale blbina!“ zasmál se, když si vzpomněl. Při návratu z koupelny s mokrým ručníkem přes ramena se ve dveřích prudce zarazil. Na křesle u krbu ležel zapomenutý malý hřebínek a na stolku prázdná láhev od bourbonu a dvě sklenky.