Jiří je vynikající muzikant a kytarista, v mládí hrál i s legendárním Vulkánem, s námi hraje na basovou kytaru, je to štíhlý elegantní mladý muž s hřívou hustých vlasů, který by se neztratil mezi anglickými beatmeny šedesátých let. Jen zpěv mu moc nesedí, neumí zakřičet a slabým hlasem se špatnou výslovností moc velkou díru do světa neudělá.
Proto, když mladičká Helena už potřetí zmeškala nástup v písničce při premiéře na vystoupení v Dělnickém domě zoufale křičel „vyžeňte ji!“, nikdo ho neslyšel a nebohou zpěvačku jsme vyhodili z pódia, až když zmeškala nástup počtvrté. Ono to není pro kapelu nic krásného, když po dvou taktech přeruší hned v začátku píseň a opakuje ji několikrát znova. Lidé pod jevištěm se už začínají pošklebovat a my se cítíme trapně, já cítím, jak rudnu, hoří mi tváře a nejraději bych praštil s kytarou a utekl z jeviště sám. Helenka brečí v šatně za oponou a Karel honem spouští dávno sehrané a dokonale zvládnuté skladby, aby smazal ten hrozný dojem, jaký jsme za uplynulou čtvrthodinku museli u lidí vyvolat. Ke všemu – aby toho nebylo málo- mě trápí úporný průjem. Ta sekaná, kterou jsme měli k večeři před vystoupením, zřejmě pamatovala husitské války. Je zajímavé, že ostatním zřejmě nic není, vypadají docela zdravě. A tak o každé pauze odkládám kytaru do stojanu a prchám na onu místnost přes celý sál, protože je umístěna až vedle hlavního vchodu do budovy. Není to nic příjemného- záchod je obyčejně plný mladíků a to není společnost příliš decentní. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na dávnou příhodu kamaráda Vládi, který měl velmi úpornou potřebu těsně před okamžikem, kdy pořadatelé začali pouštět do sálu lidi. Na poslední chvíli, kdy už si musel držet vzadu kalhoty, aby nepustil neštěstí do trenek, vběhl do nejbližších dveří s nápisem WC a celý zpocený si ulevil. Jeho štěstí netrvalo dlouho. Pořadatelé otevřeli hlavní vchod do sálu a jak už to tak bývá, na onu místnost se nahrnuly davy dívek. Vláďa si totiž v tom spěchu nevšiml, že obsadil zařízení, určené dámám. Seděl v z kabince jak oukropeček a zoufale přemýšlel, jak z této šlamastiky vyklouzne. Holky už začínaly být netrpělivé, dohadovaly se mezi sebou, která slepice to tam tak dlouho sedí a jestli v kabince někdo nezemřel nebo netrpí nějakou těžkou tropickou chorobou, kterou později všechny ostatní nakazí, bouchaly na dveře a dožadovaly se uvolnění oné místnůstky. Některé už poskakovaly na jedné noze a v předklonu se držely za klín, proklínaje všechny svaté od proroka Mohameda přes Budhu po Ježíše Krista. Když Vláďa, kterému nakonec nezbylo nic jiného, než risknout pošklebky a smích těch krásných stvoření a otevřít dveře, děvčata oněmněla údivem. Kamarád využil překvapení a proběhl špalírem zkoprnělých dívek a kvapně opustil sál. Nezáviděl jsem mu tento zážitek, ale vždycky se bavím, když ve společnosti tuto příhodu vypráví. Záchodové historky jsou vůbec jeho specialitou. Kdysi dávno byl s přáteli na dovolené v Bulharsku, postavili si v kempu stan a Vláďa dostal po balkánské večeři opět prudké střevní potíže. Vběhl na táborové toalety, tehdy ještě Bulhaři nepoužívali klasické mísy, ale jakési šlapky na zemi a mezi nimi otvor, kudy odcházely lidské „pozůstatky“. Neznalý poměrů zajásal, že v koši vedle šlapek je plno papírů, hrábl do nich, ale pak se divil, že se mu pár těch tenkých proužků přilepilo na prsty. Oni Bulhaři totiž neházejí použité papíry do odpadu, tak jak je to zvykem u nás, ale dávají je do zmíněného koše. Vláďa si pak celý zbytek večera drhl ruce mýdlem a pískem a nespokojeně si čichal k dlaním…
Konečně hrajeme zaběhnutý repertoár, na trapas s Helenou zřejmě lidé už zapomněli a zdá se, že se dobře baví. Světla potemněla a parket osvětlují barevné reflektory. Obrovská koule s blýskavými plíšky, která se točí u stropu odráží záblesky barevných světel a vytváří v sále pozoruhodné efekty, červená, zelená a žlutá barva se komíhá po zdech a ve tvářích tančících dívek. Pozoruhodné efekty mění obyčejný sál v pohádkovou záležitost. Hrajeme tklivé ploužáky, záviděl jsem tančícím klukům vnadné krásné dívky, které se k nim vinuly celým povrchem těla, ovinuly nádherné ruce kolem krků a okouzleně zíraly do očí. Co se dá dělat, jsem tady od hraní, tak z výšky jeviště nenápadně zírám.
Z romantické nálady barevného pološera jsme byli náhle vyrušeni hromovou ránou. Tančící mládež se udiveně zastavila a rozhlížela se kolem sebe, co se to stalo. Bomba? To ne- nejsme přece někde u praštěných arabů! Všiml jsem si, že u jednoho sloupu po straně sálu vznikl jakýsi rozruch. Přestali jsme hrát, lidé se rozestoupili a konečně jsme viděli příčinu té hrozné rány. Těžký kovový divadelní reflektor, upevněný na zdi patrně nepříliš pečlivě se utrhl a spadl na parket mezi lidi. Bylo to obrovské štěstí, že nikdo nebyl zabit, jen dívka, vedle níž světlomet padl na zem, byla v mírném šoku.
Nenadálou přestávku jsme využili k pokusům o konejšení zdrcené Helenky. Od Vládi dostala panáka, od Karla pár konejšivých slov a ode mne polibek. Konečně se usmála, dokonce i Jiří se potutelně zasmál- on se nedokáže zlobit dlouho, to máme společné…a když si Vláďa sedl do rozbitého křesla, odloženého zde patrně před opravou, které se s ním rozpadlo a pohřbilo ho ve svých troskách, zasmáli jsme se všichni šťastně a uvolněně, a bylo nám všem najednou krásně…i ten průjem kamsi zmizel..
Pak jsme dohráli tu slavnou tancovačku a jeli domů. Jen dodám maličkost- do týdne jsme dostali zákaz vystupování, protože jsme poškodili vybavení Dělnického domu- inu, psal se rok 1973…
