Nad starým hornickým městem zvolna svítalo. Mlžným oparem se jako duchové zvolna zjevovaly ocelové těžní věže dolů, podlouhlé kryté pásy transportérů a dlouhé řady nákladních vagonů na seřazovacím nádraží. Na jedné z věží se roztočilo velké kolo navijáku. Noční směna končila. Z fáracího výtahu vystoupila skupina umouněných horníků.
Ze začerněných tváří jim svítily oči jako černochům z rovníkové Afriky. Unaveně sestoupili po několika železných schodech a chodbou přešli do šaten, svlékli začerněné mundury a zavěsili na háky, které pak vytáhli vysoko ke stropu. Nazí pak přešli do sprch. „Hele Tondo!“ zavolal starší havíř Rudník na mladíka s delšími vlnitými vlasy, „tys ji včera měl jak vidle, jak jsi tam byl dlouho? Až do zavíračky, žejo?“ Tonda si vtíral šampon do vlasů a prskal pěnu na všechny strany. „tý vole, to byla jízda! Když jsi vodešel, objevil se tam Béda s Pinďou, dali rundu, já to voplatil, Béďa dal tuplovaný a už to jelo. Hotová smšť….podej mi mejdlo, buď vod tý dobroty…díky…Von se mu totiž narodil syn, tak to se přece muselo zapít, ne?“ Tonda na sebe nechal proudit vodopád horké vody ze sprchy, pak vyšel ven a obtočil si kolem boků bílou osušku .
„Nezajdeme na jedno?“ otázal se o půl hodiny později, když už oblečení a umytí procházeli ulicí kolem non stop otevřené herny. Z otevřených dveří se už teď zrána ozýval veselý halas.. „Á jé, Kolňasova parta už zase jede! To bude zase v alejích nablito!“ citoval známého klasika Rudník, „ snad abychom šli radši jinam…“ Tonda se poškrábal za uchem. „Tamhle za rohem je Bílej koníček, ale ten votvírá až za hodinu. Snad jedině na nádraží, tam mají vod rána.“ „Ale že ti Kolňasovci si dovedou užívat života! Mě by to žena netrpěla.“ Rudnik se zastavil, zaclonil si dlaní cigaretu před větrem a obřadně si zapálil. „Však vono jim tak nebude. Vláda vyhlásila útlum těžby, tady bude bída, spousta lidí bude bez práce. To si vůbec nedovedou představit. V osmdesátým devátým cinkali klíčema a mleli o demokracii, ale když jim zvedli v podnikových bytech nájmy ze tří stovek na osm tisíc, bylo po nadšení. A pak chtěl starej Plonka pro kluka byt, když se oženil, řekli mu, že byty už se nepřidělujou, to zadarmo přidělovali lidem byty jenom zlí komunisti, teď si byt musí buď pronajmout za ty šílený prachy, nebo koupit – a když mu řekli tři miliony, ranila ho mrtvice a dodneška marodí.“ Chvilku bylo ticho. Šli vedle sebe ulicí, ve které se jen pozvolna probouzel život. Chvílemi je předjela tramvaj, sem tam osamělé auto a po hlavní třídě hlučně přejel mlékařský vůz.
„Zejtra si beru volno, jedu do Prahy, musím tam něco zařizovat kvůli holce do školy. Tak si vemu slovník, pojedu nočním rychlíkem a ráno touhle dobou tam jsem“ řekl po chvíli Tonda. „Co blbneš, na co slovník do Prahy, ty chceš mluvit s nějakýma turistkama, nebo co?“ Rudnik zatáhl naposledy z cigarety, hodil nedopalek na chodník a zašlápl ho. „ Já ti to řeknu takhle: znáš ten starej fór o chlapíkovi, ktrej se po dvaceti letech v cizině vrátil do Prahy?“ Tonda uhnul z cesty mladé mamince s kočárkem, galantně počkal až přejede a pak pokračoval. „Teda ten chlapec přijel po letech do Prahy a mezi cizojazyčnýma nápisama na firmách a obchodech čte na nárožích názvy ulic. Na rohu Václaváku kouká jako blázen na ceduli. Rockfeller Square- dříve Václavské náměstí, u Karláku zas Charles square- dříve Karlovo náměstí , už ho pak nepřekvapila Long avenue- dříve Dlouhá ulice, mezi Mac Donaldy a KFC bistry se skromně krčí Melantrich publishing a do dáli svítící cedule EMERGENCY u nemocnice na Wine City- dříve Vinohradech ho nechává chladným - a tak se ptá kolemjdoucích: Prosím vás, kudy se jde k Red River, dříve Vltava, já se jdu utopit!“ Rudnik se pousmál. „S tím nic nenaděláš, Češi trpí rektálním alpinismem..Ty nevíš, co to je?“ podivil se, „přece vlezdoprdelkismus! Náš slavnej národ byl hrdej snad naposledy za husitů, s Habsburkem pak už mluvil německy, chvilka vlastenectví za první republiky moc dlouho netrvala, pak přišli Němci a to byl zase kdejakej moula hned Herr Maule - a sami Němci prej tenkrát říkali, že Češi měli ze všech okupovaných zemí nejvíc udavaců…Za komunistů jsme pak byli samá Družba, Sputnik, Sachanovci, kina, hotely, ulice a náměstí se jmenovaly Sevastopol, Moskva, Leninova, Voskresenská a bůhvíjak ještě a já se jen divím, že povinná ruština, kterou jsme se otravně museli učit ve škole se nestala státním jazykem- asi se páni nechtěli učit azbuku…no a teď jsme holt Czech místo Češi, slavíme halloween místo dušiček, ženské si przní příjmení , jen aby to neznělo moc slovansky, prostě se stydíme za to, co jsme…“ Při povídání zatím došli na křižovatku, zatočili doprava a za ohybem ulice se jim otevřel pohled na železniční stanici. Když vstupovali do zakouřené tmavé místnosti nádražní restaurace, nad městem vyšlo slunce, prorazilo mlžný závoj a rozsvítilo svět. Město hned vypadalo přívětivěji, slunce je velký kouzelník. I ten nejhorší skeptik má lepší náladu při pohledu na ozářený svět. Oba přátelé vypili po dvou pivech, opustili lokál a vykročili zelenou alejí k domovům.,, Ono nějak bylo, nějak bude, uvidíš!“ usmál se Rudnik, „ bejvalo mnohem hůř. Naši tátové prožili válku , dědové dokonce dvě, to byla teprve bída! Je fakt, že tehdy lidé drželi víc při sobě, dneska abys pomalu nevěřil ani sám sobě, jeden podrazák větší než druhej, ale vony boží mlejny si je najdou…Hele Tondo, to je kočka! Já bejt mladší a volnej, tak už za ní běžím!“ komentoval krásnou dívku, která se objevila na konci aleje. „Svět je přecejenom nádhernej!“
