Dneškem začínám zveřejňovat svou druhou "knížku". Věřím, že se ám bude líbit alespoň tak, jako to bylo v případě Drobásků po kapsách.
Pavel Kopáček
PUTOVÁNÍ S MEDUCÍNKOU
Prázdninové čtení
Předmluva:
Vážení čtenáři,
Píše se rok 2009, druhá polovina března. Venku se střídá zima, vítr, déšť a řídký sníh. Nikam se mi nechce, vyjít z domu znamená mokré boty a rýmu. V takovém počasí a v tomto nevlídném období, které ze všech ročních období nejméně snáším, je nejlepší sednout si do pohodlného křesla, uvařit si kávu a ponořit se do vzpomínek na letní toulky s partou kamarádů, na rozpálený písek pláží, na zelenou pohodu lesů a rozpraskaných skal. Posaďte se rovněž do hlubokých lenošek a ponořte se do prázdninového čtení, plného legrace, pohody a kamarádství. Doba je sice zlá, ale právě proto si musíme nasměrovat myšlenky na příjemné věci. Nemyslet na propouštění z práce, chudnutí slušných lidí, kteří krizi nezavinili, zdražování už tak předražených věcí, hádky politiků a nervozitu občanů, prostě musíme si udělat pohodlí, otevřít si láhev vína, pustit příjemnou hudbu a začíst se do příhod party kluků na vodácké dovolené. Přeji alespoň tak příjemné pocity při čtení, jaké já jsem měl při psaní.
Váš autor.
Kapitola 1.
Vrcholky zalesněných kopců ještě svítily v paprscích podvečerního slunce,ale dole u řeky,kde jsme se proplétali s loděmi mezi kameny, se už začaly šířit chladné stíny.Vyhýbáme se zrádným mělčinám a hledáme trochu proudu,který nám pomáhá s pohybem lodí. Do některých kánoí trochu zatéká a jejich majitelé se už připravují, jak v tábořišti, které se má každou chvíli objevit, zalepí díry, nechají záplaty na lodích do rána zaschnout, zatímco půjdou s ostatními na pivo.
„Před náma je živo!“ haleká Vláďa z přídě první lodi. A skutečně - zanedlouho lodě proplouvají další kaskádou peřejí.Chvílemi se stočí bokem k proudu a zmáčejí plavce sprškou ledové vody. Nad peřejemi svítí borovicemi porostlá, sluncem zalitá skála. Když jsme objeli její výběžek, narazili jsme na nečekanou tišinu, jak stvořenou pro odpočinek.
„Poslední pauza dne!“ volal Honza Sadílek a z poslední lodi vyloudil Venca Kalenský zoufalý výkřik ,, Vyndejte meducínku!“
Meducínka je nezbytná součást vodáckého vybavení. Chrání před nastuzením, povzbuzuje unavený organismus a utužuje kolektiv. Žádná pořádná vodácká výprava se bez ní neobejde. Domnívám se, že lid nevodácký jí říká ‚rum‘ , nebo tak nějak. Když jsme se chystali ještě doma ve městě k cestě na nádraží,vyběhl jsem z domu s nedovřeným lodním pytlem a moje láhev s meducínkou vypadla na chodník. Rozbila se na tisíc kusů a já jsem se do večera nepousmál. Takové tragické neštěstí nenechá nikoho s okem suchým.
Naštěstí koupili meducínku i jiní účastníci zájezdu, takže teď mohla láhev kolovat mezi členy výpravy. Pak putovala poloprázdná opět do pytle ‚provianťáka‘ výpravy Standy Nekoly. Před začátkem výpravy jsme losovali, kdo pojede se Standou v lodi. Má to totiž své výhody. Je možné v případě odstupu lodí v nějaké zátočince zastavit a léčit se, aniž by o tom ostatní věděli. Standova loď byla ovšem přísně střežena a měla pramálo příležitosti k zdravotním zastávkám bez účasti ostatních.
Lodě přirazily boky k sobě a mezi účastníky výpravy se rozvinula živá debata.
„Dneska dostane plaváčka Vláďa“, prohlásil Honza. ,,Uďál se nahoře na jezu dvakrát, zatímco Venca s Mirkem Holým jenom jednou!“
„Kdy už bude konečně to tábořiště?“ zeptal jsem se unyle. Páteř pod krkem už mě citelně bolela. Ruce jsem necítil a pádlo se mi zdálo nejprotivnější věcí na světě.
„Už bude každou chvíli, dočkáš se. Já toho už mám taky plný kecky“ řekl Standa. ,,Na, tady máš něco na povzbuzení!“ podával mi meducínku.
„Kluci, slyšeli jste o těch zoofilech?“ přešel vtipálek party Venca na jiné téma. ,,Tuhle to bylo v televizi - to bylo něco neuvěřitelnýho! Někde v Anglii nějakej chlap hejbal kozu, a to takovým způsobem, že jí vobul holínky, aby mu neutekla, zahnal ji do kouta a už jel. Bohužel to bylo hned vedle trati a nešťastnou náhodou jel kolem prázdninovej rychlík plnej dětí, kterej ještě k tomu brzdil na červenou.Tak milej chlapík poskytnul dětem náramný divadlo.“
„Kecáš, vole, to není možný a ty nás tady taháš za fusekli!“ protestoval Jarda Korejsů, jinak zadák na třetí lodi. ,,Copak jsou na světě takovýhle paka?“
„Tak to by ses divil!“ vložil se do debaty Vláďa, ,,takovejch případů je hodně a dokonce i u nás. Já jsem nedávno slyšel vo soudu s blbcem, s kterým se rozvedla žena, protože si hrál na kohouta a vobšťastňoval slepice. Chytil na dvoře pipku, udělal jí to, ta samozřejmě úplně roztržená hned chcípla, a voni měli nedělní voběd - no nesmějte se pitomci, to je pravda, nekecám!“rozčílil se nad naším chechtotem. ,,Potom přešel na ovce, a zrovna jako ten Angličan nahnal ovci někam do kouta a bral ji tam zezadu, až bečela jak na lesy. Když ho tam jednou manželka načapala, byl oheň na střeše a pak zažádala o ten rozvod.“
„Tý vole,“ žasnu, ,,tomu se snad ani nedá věřit!“
„Hele, holky!“ zaměřil pozornost ke břehu Venca Kalenský, ,,a máchaj prádlo v řece!“ Vláďa zpozorněl, ,,Kde?“ Vztyčil se v lodi, ztratil rovnováhu, zamával rukama a plácl sebou do vody, až mu průsvitné uši zasvítily v podvečerním slunci. ,, Potřetí !“ zahalekal Honza.
I v dnešní době se v horních tocích řek, nezkažených průmyslovým znečištěním, dají objevit činnosti, které městští lidé znají spíše z černobílých filmů pro pamětníky. Kousek od břehu stály v mělké vodě dvě dívky v plavkách a máchaly bílé prádlo, které pak vyždímané pokládaly na velký plochý kámen, vyčnívající z vody.
„Krásné pradlenky!“ volal na ně Venca, ,,prosím vás, už budeme v Brně?“
S Vencou se nikdo nenudí.Vždycky má dobrou náladu, srší fóry a pokud si nedobírá některého z nás, vypráví barvité humorné zážitky z vlastního života. Nedávno například vykládal, jak sjížděli Ohři kdysi dávno, ještě za komunistů, a aniž by se převlékli, šli ve vodáckých mundůrech do hotelu Pupp v Karlových Varech na večeři. Tam je chtěli vykázat pro nevhodnou garderóbu, ale Venca se rozkřikl, že ‚dneska je vše pro pracující a my jsme pracující na dovolené‘, a protože kromě výrazného hlasu, přirozené autority a charismatu vládl také dvěma metry živé hmoty, vrchní už nic nenamítal a kluky obsloužil. Nevím, jak by to dopadlo v dnešní době. Teď otázka na blízkost Brna v šumavském podhůří vykonala své. Dívky se zachichotaly a odpověděly neméně vtipně.
„Holky, přijďte večír, táboříme dole v kempu!“ volal Venca. Někdy se stalo, že po takových příhodách děvčata skutečně přišla a my jsme získali dobré kamarádky. V Sušici nás například provedly lesními cestičkami po ležení dávných Keltů, došli jsme kolem hradu Kašperk až do Kašperských hor a zpátky, a tak se v nás mimo jiné zrodila velká láska ke krásnému koutu Čech, zvanému Šumava.
Po čtvrthodince jsme se opět rozlétli po hladině. Z pádel, lesknoucích se v podvečerním slunci, kapala po každém záběru voda. Občas se také stalo, že někomu ujela ruka a plácl pádlem o hladinu, až voda vystříkla a zlila posádku lodi k pobavenému posměchu ostatních.
Za říčním zákrutem jsme se opět propadli do vírů a peřejí, pracně jsme se vyhýbali zrádným kamenům a zápasili s proudem, než jsme dorazili k vytouženému tábořišti na travnaté louce u nízkého břehu. Řeka zde opět zmírnila zběsilý úprk, přešla do poklidného volného toku, takže jsme poměrně bez zmáčení a bez úrazu vystoupili z lodí a vyložili náklad..
„Tý vole, to byla ale dneska štreka!“
Jarda se škrábe z lodi na nízký travnatý břeh, popadá ji za příď a vytahuje z vody.,,Chytni to pádlo, ty vořechu!“zařve na mě, když mu zmíněný nástroj uplaval mimo dosah. Honza sebou hodil na trávu s rozpřaženýma rukama i nohama. ,,ÁÁ-to je úleva!“ zírá do modři oblohy. Na břehu se za chvíli kupí v neladném zmatku lodní pytle, pádla, pánve, kotlík, spacáky a spousta dalších věcí. Jarda nafukuje lehátko a vydává směšné zvuky, nápadně připomínající jistou lidskou činnost po tučném obědě. Zasmějeme se a hned je nám lépe, i přes bolavá ramena a ztuhlá záda..Za půl hodiny už břeh připomíná opravdový tábor. Čtyři stany stojí vedle sebe, lodě, obrácené dny vzhůru, odpočívají vedle a změť nepořádku všeho druhu je naházena do stanů. Na ohništi se na trojnožce v kotlíku ohřívá směs všech možných konzerv, které jsme vyhrabali z pinglů. Trenčianský párek s fazulou se tam bratří se svíčkovou na smetaně i s vepřovým ve vlastní šťávě a s drštkovou polévkou. Jsem velmi zvědavý, jakou to bude mít chuť a jsem později překvapený, že to docela jde jíst. Jen si musíme pospíšit, než se přihrne žrout Venca, po něm už se jí velmi střídmě.
Pozdě v noci září na nebi zlatý koberec z hvězd, za vodou hrozivě ční k trochu světlejšímu nebi zubatá hradba smrkového lesa a kolem ohně sedí parta vodáků. Vyprávění a legrácky střídá zpívání starých trampských písniček a všem je tak nějak nostalgicky krásně. Nad ztichlou hladinou řeky se nesou písně o tom, jak ztichnou bílé skály, jak teskně hučí Niagara, o tom, že znám to krásné děvče za řekou, a o tom, jak se pěvci stýská v těch pláních zelených, kde čpí pot koní a voní tymián.
Vstal jsem a šel jsem si sednout na kládu, vyčnívající nad vodu. Opodál bylo vidět kamarády u ohně, ale zde byly trampské romantické písně slyšet jen tlumeně. O to víc mě objímala osamělá krása noci v přírodě. Řeka se leskla v měsíčním svitu a já jsem myslel na to, co by asi vyprávěla, kdybychom jí mohli rozumět. Kolik už toho viděla za celá staletí! Viděla, jak se na jejích březích lidé milovali i zabíjeli, viděla udřené sedláky v časech roboty, viděla táhnout husitské šiky i nablýskané křižáky, kteří je s přezíravým pohrdáním pronásledovali, aby pak zbaběle prchali před pouhým pohledem na odhodlané šiky, viděla poselství králů i papežů a obchodníky se solí…ta kdyby mohla mluvit! A možná že vypráví, jenomže lidská nedokonalost dosud neumí naslouchat často ani sama sobě, natož hlasům přírody…
Je zajímavé, jakými proměnami řeka prochází. Když jsem se na ni zadíval v kteroukoli dobu, byla vždy fascinující. Ráno je to hravé děcko, drobné vlnky vesele skáčou přes kameny a omývají lýtka mládenci, který se myje. Odnášejí se zlomyslnou radostí mýdlo z plochého kamene, kam jste si je odložili, protože teď máte v jedné ruce kartáček na zuby a v druhé pastu. Když pak položíte tubu s pastou na kámen a lovíte mýdlo z vody, odnese vám proud i pastu, k tomu uklouznete na kluzkém dně, plácnete sebou do ledové horské vody jak široký, tak dlouhý a ručník, který máte kolem krku, můžete ždímat. Jste dokonale svěží, probuzení a čistí, a kamarádi na břehu, choulící se v ranním chladu do svetrů, řvou smíchy.
Odpoledne je pak řeka důstojnou dámou, zvoucí k projížďce pramicí, na parníku, či k dýchánku v zahradní restauraci na nábřeží.V noci…v noci se potom změní ve starou noblesní příslušnici prastaré šlechty,oblečenou v černý satén se zlatými brožemi a velikým zlatým náhrdelníkem, jak se v hladině odrážejí hvězdy a měsíc v úplňku, připomínající pohádky Zdeňka Trošky.
Když jsem se vrátil k ohni, nálada se změnila. Kluci odložili nyvé rozjímání při prastarých písních. Na ohněm osvětleném plácku ležel na zemi Vláďa, tričko měl vyhrnuté až po bradu. Venca mu držel nohy a Honza s Jardou roztažené ruce. Mirek čmáral propisovačkou po Vláďově břichu a hulákal ,,tak sestro co je s tím skalpelem!Tady,kolegové, provedeme příčný řez“, udělal tlustou čáru odkudsi od jater k žaludku, ,,a zde kapsičkový!“
„Nesouhlasím, kolego“prohlásil kategoricky Slávek, ,,kapsičkové řezy mezinárodní lékařská asociace zavrhla a já jsem hluboce přesvědčen, že by zkomplikoval pacientovy pooperační stavy!“ Vzal od Mirka tužku a namaloval čáru od pupíku až kamsi ke krku. ,,Když už řez, tak radikální, pane kolego! Ra-di-kál-ní!“ slabikoval důrazně jako skutečný chirurg na opravdové lékařské poradě. Páni profesoři by asi řvali smíchy, ale kluci se tvářili smrtelně vážně, jen Vláďa, počmáraný jako šašek, sebou cukal a chechtal se, protože ho to lechtalo. Konečně ho pochopové pustili, a jako odškodné za právě prožité příkoří mu nabídli meducínku.
Vzpomínám si na vyprávění kamarádů, jak před lety sjížděli Ohři.Tehdy jsem s nimi nebyl, ale i tam muselo být spousta legrace.Kluci se nachomýtli v Karlových Varech k závodům v běhu do schodů. Samozřejmě, že jejich smysl pro dobrodružství je pobídl, aby se přihlásili taky, a protože to údajně byla soutěž pouze pro družstva, nenapadlo je nic lepšího, než se přihlásit jako družstvo mediků z Kolína. A tak v tehdejším ročníku karlovarského schodoběhu startovala mimo jiné i družstva ‚Medik 1‘ a ‚Medik 2‘. Nikdo netušil, že slavní ‚medici‘ jsou železniční zaměstnanci, zámečníci a elektrikáři. Kluci vyprávěli, že se tenkrát modlili, aby nebyli požádáni k ošetření nějakého úrazu či k nemocnému. Asi by to museli řešit metodou ‚kapsičkových řezů‘
Sdílel jsem stan s Honzou. Chvilku jsme si ještě vyprávěli. Z vedlejšího stanu bylo slyšet, jak se Vláďa s Honzou o čemsi tlumeně dohadují. Přes plátno blikal dohasínající oheň.
