Putování s meducínkou - kapitola 7. a 8.

  Když jsme si kousek před Pískem prohlíželi z dřevěné lávky jez, bude-li sjízdný, nebo budeme-li ho muset s loděmi obcházet po souši, ujela mi na kluzkém mokrém dřevě noha a sjel jsem po zadnici až dolů pod schůdky.

Kluci okamžitě zapomněli na policajty a chechtali se jak blázni. Nevím, co jim bylo tak k smíchu. To když se včera Vláďa ‚udělal‘ pod jezem v kamenitém korytě, to byla legrace, to chápu. Smál jsem se taky, jen Vláďovi ta situace kupodivu k popukání nepřipadala,ač my ostatní jsme řvali smíchy. Nyní se ovšem zcela nevhodně smáli všichni včetně Vládi. Jsou nemožní.

Vstal jsem a kluci se přestali smát. Ramenem mi projela ostrá bolest,až jsem zkřivil obličej. Ať jsem hnul rukou, jak jsem hnul, bolest škubla jak když řízne nožem. Musel jsem nechat ruku pouze v jedné poloze. Bylo mi jasné, že jsem dopádloval. Ještě, že jsme už u cíle. Ale všechno zlé je k něčemu dobré.Ulil jsem se obtížnému stěhování lodí od řeky na nádraží a jsem vděčný obětavému Vláďovi, že kromě své lodi se pak vrátil pro tu mou a nesl ji docela sám celou cestu, která v Písku není krátká! Seděl jsem zatím na břehu a abych zmírnil bolest v rameni, popíjel jsem hrdinně meducínku. Kluci zavolali sanitu, která mne pak dopravila do nemocnice.

„Tak copak to tady máme?“ hlaholil už ode dveří mladý sympatický lékař. Líčil jsem mu ustrašeně,co mně potkalo a sestřička s potutelným úsměvem prohlásila  ,,Pil rum pane doktore.To ho nemůžeme píchnout, musíte mu to udělat bez umrtvení, že?“

Začal jsem se potit.Takhle se asi cítili židovští vězni, když se k nim blížil v koncentráku esesák s pistolí v ruce.Lékař mi popadl předloktí, trochu škubl a kloub zapadl do svého místa v ramenní jamce. Bolest okamžitě polevila. Teprve teď jsem si uvědomil, že si ze mně tropili žerty, ale vůbec mi to nevadilo. Ta úleva mě zaplavila nepopsatelným pocitem štěstí.

„Pomalu člověče!“ smál se doktor, když jsem se k němu hnal s napřaženou pravicí,  ,,teď to musíte mít týden na pásce a nesmíte s tím hýbat, jinak by vám to zas vyskočilo. Musí se to zacelit!“.

Za půl hodiny mě sanita vyklopila před píseckým nádražím, kde jsem našel kamarády-samozřejmě v  restauraci. Kdybychom už nebyli téměř u cíle, čekalo by mě báječné cestování, protože s poraněnou rukou nešlo pádlovat a jen bych se vezl jako pasažér. Ten pánbíček mi zkazí každou radost!

Rozhodli jsme se, že v kempu před Pískem ještě den-dva zůstaneme, přece jen se nám odtud nechtělo. Odpoledne jsme seděli na dekách před stany a probírali Vláďovo večerní vypravování.

„Stejně by mně zajímalo, co vlastně těm komoušům na tom bigbítu tak vadilo“prohlásil jsem,  ,,dyk je to muzika jako každá jiná, jen trochu hlasitější.“

„Jestli vono jim nevadilo, že to byla hudba ze Západu“ prohodil Venca,.

„Blbost!“ protáhl líně Honza,  ,,coutry docela dobře snášeli, a je to muzika přímo americká! V každý písni opěvujou Misisipi, Arizonu, Kentucky nebo Minnesotu. Při tý nenávisti, jakou projevovali k Americe, to byla benevolence přímo úžasná! Zato místní bigbít, když v písničce v textu trochu ujel, hned následoval zákaz.“

„Voni to vůbec byli mistři světa ve vyrábění vlastních nepřátel.Vezmi si to, že se sešlo pár kluků, kterým byla celá politika šuma fuk, nevěděli ani, jestli je socilalismus nebo fašismus, líbila se jim nějaká kapela, co si zpívala o lásce a míru, tak si koupili nástroje a začali si to zpívat taky. A pak se objevil nějakej ten kariérista s rudou knížkou a začal jim to zakazovat. Nechápali proč-a já to nechápu dodneška-a začali nenávidět celej komunistickej systém. Přitom to bylo hnutí, který odmítalo sociálná nerovnost a s muzikou to nemělo nic společnýho. To ti, který chtěli dělat kariéru a bejt božštější než bůh,udělali z režimu peklo. Pak vznikli z těch nevinnejch kluků nynější pravicový fanatici, který zas naopak všechno,co by mohlo bejt pro lidi dobrý zametou pod stůl, protože to navrhovali komunisti….přitom ti, co nezahodili hned v devadesátejch letech legitimaci a jsou tam furt, ti jsou ti poctiví. Ti kariéristi jsou teď pravicoví blázni a milionářští, podnikatelský blázni, který nám tady všechno zdražujou a zaváděj protilidový reformy, který zavedou třičtvrtě národa do bídy….“

„Sakra, nechte už tý politiky, kdo to má poslouchat!“ zařval Honza,  ,,dyk jsme na dovolený! A já si nechci kazit náladu. Budem toho mít dost až se vrátíme domů, ale teď užívej sluníčka a vody-od toho tady jsme!“

.

Kapitola 8.

Večer jsme se oblékli trochu slušněji a vyrazili do města Písku, jehož věže se v dáli rýsovaly mezi stromy. Při přecházení mostu učinil Honza bohulibý skutek-daroval Janu Nepomuckému, který v kamenné podobě na starobylém mostě vztahoval paži k nebi,do  otevřené dlaně nakousnutý rohlík. Jednou v nebi mu to přičtou k dobru. Když už jsme u těch mostů, vzpomínám si, jak jsme s přítelem Jirkou Slukou kdysi na mostě v našem rodném městě soutěžili, kdo v době, než most přejdeme, vícekrát krkne. Nevím už, kdo z nás to tehdy vyhrál, ale nápad to byl božský, zvláště když jsme míjeli dav lidí, vracejících se tou dobou z kina.

Procházeli jsme krásným jihočeským městem. Na nějakém náměstí hrála  jazzová kapela,takže jsme tam vydrželi asi hodinu. Dobrý jazz je muzika bohů. Když jsme konečně dorazili do hotelu Otava, byla už tma.

Venca ztěžka dopadl na židli. „Tak co si dáme, mládeži? Měli bysme zapít poslední večer, co říkáte?“

„No, až na včerejší deštík se nám počasí povedlo, voda byla fajn, nic nám nechybělo, jen ti pitomí policajti mi zkazili dojem“  zašklebil se Vláďa.

Sympatický mladý číšník nás usadil v salonku za kuchyní, takže jsme měli dokonalé soukromí, a obsluhoval nás s elegancí anglických komorníků.

„Na dovolený?“ ptal se zdvořile.

„Už končíme,zejtra odjíždíme domů“ s nádechem smutku v hlase odpověděl Honza.

Číšník položil tác s pivem na kraj stolu.  ,,Taky jsem jezdil. Ale teď co dělám tady, tak není na nic čas. Jsem vlastně pořád v práci“.

„A to nemáš ani žádnou dovolenou?“

„Ale jo, ale já jsem lyžař, tak si dovču vybírám v zimě, teď už nemám ani den.“

„Tak si s náma dej panáka, ať ti to líp utíká!“ navrhl jsem.  ,,To nemůžu, jsem v práci, to by mi šéf  dal! Ale dík za nabídku!“

Číšník odběhl, protože ho volali z lokálu. Pozdvihli jsme sklenice.

„Tak na zdraví a na konec dovolený!“ zvolal Mirek.

Když jsme si zase sedli, konstatovali jsme, že za týden dostal plaváčka jenom Vláďa s Jardou, zato několikrát. Probírali jsme jednotlivé události v průběhu vodácké expedice Otava, popíjeli a řeč časem přešla k obecným problémům společnosti.

Vláďa křičel  ,,Vysocí páni si osobují právo rozhodovat, jak máme naložit se svejma životama.Vyhlašujou války pro ochranu svých majetků a nevinný slušný lidi nutěj v nich bojovat, zabíjet a mrzačit se navzájem,aniž by věděli proč! Vlády vůbec nechrání svý občany!“

„Hele, přiznej se-tohle nemáš ze svý hlavy, že ne?“ zasmál jsem se.

Vláďa ochladl. Sedl si a pokorně doznal, že to kdesi četl.  ,,Ale je to pravdivý, proto jsem si to zapamatoval!“

Mám na vojnu a válčení podobné názory, a musel jsem uznat, že na tom něco je. Pamatuji se, že v bývalé hospodě U kalicha (říkám záměrně bývalé, protože z hospůdky, kam chodil Švejk na pivo, je dnes turistický tahák na peníze s přemrštěnými cenami) býval na stěně nápis ‚proto nás matky porodily, proto jsme se učili a vypiplávali,aby nás pak  rozstříleli na maděru‘ nebo tak nějak-nepamatuji si to přesně. Ale bylo to pravdivé. Jeden z mála kladů, které přinesla dnešní doba je ten, že kluci už nemusejí nedobrovolně na vojnu. Armáda je profesionální a jsou v ní jen vojáci, kteří tam být chtějí (je to sice neuvěřitelné, ale jsou takoví).

„V Brně byl před několika lety před vchodem do gynekologie nějakej praštěnej kněz s cedulí,odsuzující potraty a hulákal tam hesla o vraždách nenarozených dětí. Takovej zárodek, embryo, který ještě vůbec nic neví o tom,že je nějakej svět, nic necítí ani neslyší, tomu je to jedno, jestli je nebo není. Proč ta církev nebojuje proti tomu, že kluk, který vystuduje, je plný života, ideálů a lásky, má život před sebou, některej i rodinu a děti, takovej kluk je surově nahnanej do války a tam za strašlivejch podmínek zavražděnej někde v blátě v horách.To je pánům biskupům a děkanům úplně jedno.Papež Pius teď nevím kolikátej požehnal dokonce Hitlerovi! Jestli je nějakej Bůh, měl by potrestat především svý vlastní služebníky.“ Standa se trochu rozhorlil

„Církev je spolek příživníků. Zneužívají lidí, kteří v cosi pevně věří. Prohlásili se za služebníky Boha a jeho jménem prováděli po celá staletí takový zvěrstva, že fašisti se svými holocausty jsou proti nim hotoví beránci. Chudák Bůh!“ prohlásil jsem. „Kdyby měl mít zodpovědnost za všechny nelidské zločiny, které lidi za celá staletí jeho jménem napáchali, nikdy by nemohl přijít mezi lidi…“

,,To máš jako se vzděláním.To je skvělá vymoženost, lidé s rozhledem jsou jemnější a pohodovější, ale zase z toho všelijací mocní udělali bič na lidi. Dneska kdo nemá aspoň maturitu, to je ztracená existence,vhodná tak pod most. A přitom má inteligence třeba víc, než leckterej vysokoškolák.

Americkej profesor J.A.Smith prohlásil, že všechno, co se za svého studia naučíte, vám bude v praktickým životě v podstatě k ničemu. Snad kromě jediného-poznáte, když někdo kecá blbiny…“

Venca upil ze své sklenice,utřel si vousy a řekl: „Já mám jednoho známýho v Městci Králové, a ten mi vyprávěl, jak tam nějakej doktor propadnul hazardu. Z ordinace chodil rovnou ho hospody, tam někde vzadu hráli plátýnko, von tam nechal celej plat, pak auto, barák a snad by vsadil do hry i paní doktorovou…dal se do party s nějakým pokrejvačem a hráli spolu. Dopadlo to tak, že pokrejvač se zastřelil doma na záchodě,a doktor se zfetoval práškama, pak si podřezal žíly a aby to bylo opravdu dokonáno, ještě skočil v Městci Králové na náměstí z kostelní věže…tak mi řekni, jestli ti vzdělaní myslej líp!“

„Kluci,sakra,říkejte taky něco veselýho! Jsme pořád ještě na dovolený!“ rozčílil se Mirek.

Debatu přerušil číšník, který přinesl novou zásobu tekutého chleba. ,,To sebou nemáte žádný holky? To musí bejt votrava, ne?“culil se jak měsíček.

„Holky máme doma, musíme si od nich trochu odpočinout. Tak si jednou za čas uděláme pánskou jízdu“. vysvětloval Venca. Zapálil si cigaretu.  ,,U nás v baráku bydlí taková korpulentní dáma, hodně povídavá a dost si vymýšlející-znáte tyhle typy. A jak tak seděly s bábama na lavičce před barákem, tak můj tříletej kluk jezdil kolem po tom betonovým chodníčku na tříkolce sem a tam,a tahle dáma na něj volala ‚Davídku, že mě půjčíš tu tříkolku, já se povozím‘ a kluk nic, jen jezdil jako o závod kolem domu. Ale když už se paní ptala asi potřetí nebo počtvrtý, kluk zastavil, změřil si ji od hlavy k patě a hlasitě prohlásil ‚Nepůjčím, vy byste mi ji rozsedla, máte moc velkou prdel! Báby  se mohly umlátit smíchy a povídají si o tom ještě dneska…“

„Takovýhle nezapomenutelný výroky nemusejí říkat jenom malý děti-i když od nich je to zvlášť zajímavý-moje neteř Kamila, když byla malá, tak na návštěvě u nás prohlásila, že maminka jezdí s nějakou paní Kapitánovou-asi nějakou sousedkou-do tuzexu-to bylo ještě za totáče. A když se jí moje matka ptala co tam maminka koupila, tak malá prohlásila, že tam kupuje paní Kapitánová, maminka tam jezdí závidět…a synovec Jirka, ten zas prohlásil, že až bude velkej, koupí si moderní škodovku, a s trabantem ať si prdí táta! Ale chtěl jsem říct o svým někdejším spolužákovi Dudkovi.Ten asi tak v šestnácti letech mezi kluky prohlásil, že musí mít holku, kdyby fotra věšeli a že jde rozhazovat sítě. To si dal! První holka, kterou oslovil, ho seřvala jako malýho kluka, tak ho to rozhazování sítí přešlo dřív, než začalo…“

Večer uběhl jako voda v Otavě. Jak jsem se dostal zpátky do stanu už nevím, ale odnesl jsem si od sympatického číšníka recept na vaření arabské kávy. Mám s ní u návštěv úspěchy dodneška.