Letecký den.

  Travnatá plocha sportovního letiště, zalitá odpoledním sluncem, se dala do pohybu a stále rychleji ubíhala vzad. Sledovali jsme kulatými okénky prastarého dvojplošného letadla místního leteckého klubu, jak se zelená rovina náhle propadla kamsi dolů, ještě chvíli jsme mohli vidět vrcholky stromů a střechy hangárů, nad kterými se na stožáru třepotal a nadouval tříbarevný meteorologický pytel. Pak už okénka vyplňovala jen bezmračná modř letního nebe. Bylo mi všelijak, zejména v oblasti žaludku jsem cítil stahovací reakce. Podíval jsem se na Mirka. Oči pod přílbou měl přivřené a po skráních se mu perlil pot. Také on se necítí nejlépe, nejsem v tom sám..Byl letecký den, kolem hangárů a odstavených letadel před nimi se proplétaly davy lidí, u vchodu na letiště stála fronta u stánku na pečené klobásy a pivo. Vstupu na letištní plochu bránily kovové bariéry, za kterými postávaly houfy zvědavců, ale to jsme my, parašutisté leteckého klubu, už neviděli.

Letadlo stoupalo a kroužilo za řevu motorů stále výš. Cítil jsem k svému nemalému zděšení, že tlak ze žaludku se přesouvá poněkud níž. Co jsem komu udělal? Vždycky se mi začne chtít na záchod, když je to nejméně vhodné, uprostřed cizího, neznámého města, v půli zajímavého hovoru s důležitou osobou, nebo tak jako nyní v prostoru, kde není možnost úlevy…Musím to vydržet… Mlčeli jsme. Každý jednotlivec z té party parašutistů byl ponořen do vlastních myšlenek. Jen  mladý nováček Honza vtipkoval a snažil se rozptýlit napjatou atmosféru prastarým vtipem o hlášení palubního rozhlasu v dopravním letadle: „Vážení cestující, nacházíme se ve výšce deset tisíc metrů. Podíváte – li se z pravého okénka, uvidíte zlomené křídlo. Podíváte – li se z levého okénka, uvidíte hořící motor. Podíváte – li se dolů, uvidíte bílé obláčky – ale to nejsou obláčky, to jsou padáky naší posádky, která se s vámi loučí a přeje další příjemný let!“  Nikdo se nezasmál, oči parašutistů skelně hleděly do prázdna. Řemeny mě řezaly do ramen a přílba tlačila hlavu na třech místech.

Pak motor změnil zvuk, letadlo zpomalilo a pilot se otočil od nepřehledné soustavy kulatých budíků a páček k nám. „Tak jsme tady, vejš už to nejde. Skákejte!“ A náš instruktor se zvedl ze svého místa a odsunul boční dveře letadla. Dovnitř vnikl sluneční jas, a také průvan. Pod námi se otevřela hluboká propast, plná prosluněného nebe. „Tak pánové jedem! Jeden po druhém! Nezapomeňte si otevřít padáky včas – a kdyby se vám neotevřel, máte tam ještě záložní, učili jste se to v kurzu. Kdo se zabije, ať se ke mně dole nehlásí! Kuba! Polák! Havlík! Vondruška!“...jmenuje jednoho po druhém. Kluci se řadí u otevřených dveří, pak jeden po druhém mizí v bezedném prostoru. Přede mnou Mirek, ač zarytý ateista, se křižuje a skáče. Teď je řada na mě. Stojím v otevřených dveřích letadla, držím se oběma rukama za okraje, pode mnou několik kilometrů prázdného prostoru. Tlak v prodloužené části zad sílí. Hluboko pode mnou se otvírají bílé obdélníky padáků přátel, kteří vyskočili dřív. Byl by to pohled hodný štětce Mistra Lhotáka, kdybych to ovšem vnímal – byl jsem polomrtvý strachy. „Tak neotálej! Skoč!“ huláká mi za zády instruktor. „Padej!“..a strčí mě zbaběle do zad. Letím prostorem, strach ze mě kupodivu spadl, cítím skvělý adrenalin. Prozatím nechávám padák neotevřený v balíku na zádech, předháním v pádu Mirka a řvu „Míro, to je paráda!“ , vítr mi sviští kolem uší, roztahuji ruce i nohy ve volném vzduchu a připadám si jako pták v čistém nebi, letííím si a letííím: Jsem volný a

svobodný, řítím se prostorem jak orel, jen na půl ucha slyším, jak Mirek volá „Votevři si ten padák, vole!“ , představuji si, že mám křídla…

Po několika nekonečných minutách jsem pohlédl dolů pod sebe. Červené střechy domů na předměstí, komín továrny na mýdlo a rodinné domky, utopené v zeleni vzrostlých stromů se rychle zvětšují a blíží. Je nejvyšší čas otevřít padák. Tahám za šňůru – a nic!....Trhnu víc, pořád se nic neděje, padák pevně drží v balíku na zádech. Zoufale rvu za ten mizerný kousek provazu jak šílený zvoník v kostelní věži. Padák se někde zasekl a neuvolnil se. Zpotil jsem se a polilo mě horko, adrenalin vystřídal smrtelný strach. Vzpomněl jsem si na záložní padák a zatáhl jsem za druhou šňůrku.

Země už je povážlivě blízko. Zahlédl jsem koutkem oka, jak se na letištní ploše sbíhají lidé, letištní personál, mechanici a dispečeři, a hledí vzhůru na mě. Davy návštěvníků leteckého dne se vlní vzrušením. Hlavou mi v několika vteřinách prolétl celý můj dosavadní život. Myslel jsem na svou ženu a děti, taky na rodiče a na to, že se s nimi nejspíš po letech co nevidět zase uvidím. V duchu jsem se omlouval věrné ženě, že jsem jí sem tam zahnul i za svou poněkud zvýšenou náklonnost k vínu. Vysoko nade mnou se tiše snášejí kamarádi s otevřenými padáky a ještě výš krouží sluncem ozářené opuštěné letadlo, pilot je zakrátko zavede na přistání. To jsem ale už nebyl schopen vnímat. Škubl jsem ještě jednou šňůrou záložního padáku. Sláva! Silné škubnutí a prudké zpomalení pádu prozradilo, že záložní padák neselhal. Rozevřel se nad mou hlavou jako aura světce, jako slunečník při zahradním grilování, jako markýza v zahradní restauraci. Svět je přeci jen krásný!

Když jsem se dotkl špičkami nohou pevné země na travnaté rovině letiště, třásly se mi ruce i nohy, potil jsem se a vysíleně se svalil do trávy. Trochu se zklidním a padák stočím za chvíli, snad mi někdo přijde pomoci….Ale co se to děje? Nikdo ke mně nepřiběhl, vzrušené skupinky lidí gestikulují nad jakousi hromádkou na zemi o padesát metrů dál. Od města je v řídkém vzduchu slyšet blížící se jekot sirény. Na letiště vjela sanita s blýskajícími modrými majáky, lidé se rozestupují, aby udělali místo zdravotníkům, posádka vyskákala z vozu a vytáhla ze zadního prostoru nosítka. Co se to sakra děje? Z oblohy se teprve teď postupně snášejí kamarádi, Mirek kousek ode mne, kluci si balí padáky a zvědavě zírají na shluk lidí kolem sanity. „Co jsi to tam vyváděl,ty vole?“ ptá se Mirek, „mohl jsi se zabít!“ „Neotevřel se mi padák!“ zahuhlal jsem. Přeci mu nepřiznám, že jsem zůstal ve volném pádu schválně! A konec konců se mi později skutečně neotevřel…. Otočili jsme se ke skupině kolem sanity. „Co se stalo?“ Kluci postupně přistávají a vyptávají se. Zatím nic nevím, ale už k nám běží dispečer Horáček. „Honem! Honza! Neotevřel se mu padák!“ Strnuli jsme. Honza, ten skromný a dobrácký kamarád! Vyskočil z letadla jako první. Sklíčeně balím padák, Mirek opodál je také celý zaražený. Tak takhle jsem mohl dopadnout, jak málo stačilo! Lidé za bariérami vypadají vyděšeně, letecký den pokračoval, za chvíli byla nehoda zapomenuta. Na oblohu vystartovala letka vojenských stíhaček a předvedla akrobatické kousky, divákům se tajil dech.

 Ten večer byl smutný. Seděli jsme u vína U modré štiky, ale obvyklá družná nálada dnes večer nefungovala. Hleděli jsme mlčky do svých sklenic, ponořeni do svých obav o Honzu. Brzy jsme opustili vinárnu a šli domů.

Druhý den jsme se dozvěděli, že Honza v nemocnici zemřel. Odhlásil jsem se z klubu a na letiště jsem už nikdy nevkročil.