Putování s meducínkou - kapitola 4.

  Už jsme týden sami mezi sebou, kromě občasného nezávazného tlachání s náhodnými děvčaty nám začíná výrazně chybět dámská společnost. Bez žen a dívek by byl život strašlivě chudý, šedivý a nudný. A tak není divu, že se mi této noci zdálo o Irence.

Irenka je moje kamarádka, pokus o sex nám nevyšel, těžce jsem to tehdy nesl, ale zůstali jsme kamarádi. Je to úžasné stvoření. Má dokonalou postavu, není to rozhodně módní vychrtlina, přerostlá jak telegrafní sloup. Naopak, měří sto padesát pět centimetrů a parametry má jak Pamela, aniž by si ovšem musela vypomáhat implantáty. Hezký snědý obličej lemuje záplava havraních vlasů, které jí spadají téměř do pasu. Prostě můj dokonalý ideál. Není divu,že se mi o ní zdá….

Ten den jsem nestál za nic. Ručičky hodin se jen pozvolna blížily ke dvojce. Čím blíž byly k vytoužené číslici, tím pomaleji se pohybovaly, než konečně zaujaly tu správnou polohu a já mohl konečně opustit šedou, zakouřenou a dusnou dílnu. Není bez zajímavosti ,že máte-li před sebou řadu náročných úkolů, lítáte od jedné práce k druhé, problém stíhá problém a vy v potu tváře stíháte, co se dá, letí hodinové ručičky jako splašené a když se v devět podíváte na ciferník, abyste odhadli, zda to všechno stihnete zvládnout, jste šokováni zjištěním,že je poledne.

Když však už máte všechno hotovo, uklidili jste stůl, zametli dílnu, jste umytí a převlečení, takže už jen čekáte na tu osvobozující chvíli, rafije se sotva vlečou. Pětkrát za sebou zvedáte zrak od náramkových hodinek k nástěnným hodinám v dílně, abyste zjistili, že se ještě nestmívá, že za ty tři nebo čtyři hodiny uteklo jen pár minut.

Když jsem se konečně dostal na nevlídnou, mokrou ulici, pokrytou podzimní mlhou,  jezdila po ní řídkým blátem zaneřáděná auta. Nad městem visela na nízké obloze těžká poctivá slovenská duchna, hrozící každým okamžikem zlít svět studeným protivným deštěm.

Snědl jsem bez valné chuti v automatu na náměstí nějakou omáčku s knedlíky, zapil jedním pivem a spěchal špinavými ulicemi mezi oprýskanými fasádami starých domů do své garsonky na předměstí, vynechávaje jinak povinnou návštěvu u rodičů .Dnes večer ke mně přijde Irenka! Jsem v sedmém nebi, třesou se mi ruce a zmatkuji při každé činnosti, do které se pustím. Irenka je téměř dokonalou kopií Tiy Carrere, Katherine Zeta-Jonesové či Ornelly Mutti z dob největší slávy. .Anděl s trochou posměchu v očích, s ďáblem v těle……….ani ve snu by mě nenapadlo, že by mohla mít zájem právě o mně! Pár legrácek  a pozvání k návštěvě během předměstské tancovačky jsem považoval za nezávazné tlachání, a tak mě velmi překvapilo, když jednoho dne skutečně stála ve dveřích mého staromládeneckého obydlí, nalíčená, navoněná, v bílé krajkové blůzičce a v úzké černé minisukni. Tmavá záplava vlasů jí padala na tvář, jak venku vál vítr. Shodila tenkou skořápku střevíčků a zanedlouho seděla v mém obýváku,nohu přes nohu, pila kávu a povídala hlouposti. Svět se zatočil, na obzoru se objevila ohnivá kola a satan v pekle se zachechtal. Jen jsme si povídali, nic víc, ale byl jsem ztracen.

V práci to se mnou šlo z kopce. Kamarádi se mi posmívali, když uprostřed práce jsem se zastavil a zasněně hleděl do kouta  Přestal jsem chodit s partou na pivo a ve fotbalovém utkání našeho klubu jsem udělal několik ostudných chyb, které zapříčinily porážku mužstva. Spršku nadávek fanoušků i spoluhráčů jsem však s nepřítomným úsměvem ignoroval.

DNES! Dnes s velkým D! Dnes tedy přijede!

Po příchodu domů jsem pečlivě vyluxoval, vybral jsem ze svých bohatých sbírek vhodnou hudbu, dal jsem chladit víno a připravil talíř jednohubek. Zbytek zamračeného odpoledne jsem strávil ve vaně.

Mezitím nastal soumrak. Venku se rozsvítily pouliční lampy, u obchodního centra naproti domu blikaly světelné reklamy a já jsem netrpělivě vyhlížel k zářivě osvětlené stanici trolejbusu. V potemnělém pokoji za mými zády jsem nechal svítit jen malou lampičku mezi knihami, což vytváří zajímavý světelný efekt. Byl jsem lehce nervózní. Odstoupil jsem od okna, nalil jsem si panáka a div jsem nerozlil skleničku. Pak jsem to hodil do sebe a vrátil jsem se k oknu. Venku už se úplně setmělo. Ve stanici stál trolejbus, okénka nadějně svítila do ulice. Mezi vystupujícími lidmi jsem okamžitě objevil Ireninu černou hřívu. Tahle holka má mezi ostatními dívkami přednost ladné chůze. Zatímco jiné ženy a dívky chodí zeširoka jako kachny, nebo dlouhými kroky jako chlapi, Irenka má vzpřímenou chůzi jako královna. Krokem mladé gazely se nesla přes vlhké asfaltové prostranství v krátkém kožíšku, džínách a kozačkách s vysokými podpatky, přes rameno elegantní kabelku. Mužští cestující se ještě krátce ohlédli, než zmizeli mezi domy na druhé straně ulice.

Měla v temně modrých očích spiklenecký úsměv. Hned ve dveřích mě lehce políbila a obdivně prohlížela můj elegantní pánský pokoj. Z hifi věže tiše ševelil Nat King Cole, světla z ulice se ve zšeřelé místnosti odrážela ve sklech knihovny.  Zapálil jsem svíčku v bronzovém stojánku na konferenčním stolku a nalil víno do dvou sklenic. ,,Jestli piješ bílý, máš smůlu, já tady mám jenom červený.“

Přistoupila těsně ke mně, až jsem cítil její dech a z bezprostřední blízkosti hleděl do syté modři hlubokých očí. ,,Já piju taky červený,“ zašeptala, dotýkala se rty mého ucha a já byl ztracen. Tančili jsme bosi na koberci, šeptali si něžnosti a Irena mi chvílemi stoupla na nárty, což umožnilo ještě bližší přitisknutí jejího nádherného božského těla. ,,Pojď“, spitl jsem, ,,propadneme se spolu do pekel…“

„S tebou chci radši do nebe,“ vydechla mi do ucha.  Zhluboka se mi zadívala do očí a pak už se nám jen něžně dotýkaly rty a hledaly tu nejhezčí polohu. Nat King Cole se z reproduktoru sametově rozplýval v prostoru a zpíval o měsíci, odrážejícím se v noční kašně, o procházkách v horké letní noci podle moře a o záhadném úsměvu Mony Lisy. Srdce hořela a oči plály.

Usedl jsem do křesla a dívka si mi sedla na klín. Naklonila se ke mně a objala mě oběma rukama, takže černé vlasy mě oblily jak vodopád. Její oči, modré jak Jaderské moře, byly tak neskutečně blízko! Připadalo mi, že se celý pokoj proměnil v nebeské těleso a vznáší se v oblasti beztíže. Světla svíce a lampičkek  se mi slila v požár a na hrudi jsem cítil její pevná pulsující ňadra. ,,Máš mě ráda?“ zmohl jsem se na originální dotaz. Položila mi prst na rty. ,,Nemluv troubo..“ .Vstala, vzala mě za ruku a vedla do ložnice. Země se vychýlila ze své osy a bláznivě se roztočila.

Uběhlo půl hodiny. V místnosti byla tma, jen zvenku pronikalo trochu světla. Venku začalo pršet, ale v mém bytě bylo dusno. Otevřenými dveřmi z obýváku bylo slyšet Bee-Gees, kteří v přehravači vystřídali Nata King Cola. Z lůžka sklouzla přikrývka na koberec. Bylo mi zle. Hudbu jsem neposlouchal. Seděl jsem Ireně, která mě nahá bez výrazně pozorovala, u nohou. Uhlově černá láva jejích vlasů se rozlévala po polštáři. Měl jsem pocit, že se rozlévá po celé místnosti a tvoří z ní nové Pompeje. Bylo mi do breku. Já už jsem taková citlivka. Asi jsem měl být ženou.

„Já snad nejsem chlap!“  natáhl jsem si slipy a přešel do kuchyně, vytáhl z lednice rum a nalil si pořádného panáka. Svět se mi zhroutil

Irena za mnou přišla, tak jak byla nahá, skvostnou postavou jakoby rozsvítila. Položila mi chlácholivě ruce kolem krku.  ,,Nic si z toho nedělej, to se chlapům stává..uvidíš, příště se to povede! Chce to jen, abys to nebral tak vážně, uvolnil se a pak to půjde!“

„Ty se na mě vážně nezlobíš? Ty opravdu zase přijdeš?“

„Dyk tě mám ráda, ty můj blázínku! Přece si kvůli jednomu nepodařenýmu sexu neodradím takovýho hodnýho chlapa! Tak už toho nech a uvař mi kafe…“ Oblékla si mou flanelovou košili na nahé tělo a moc jí to slušelo.

Otevřel jsem okno. Tichou nocí se nesl zvuk zvonů z chrámu sv.Bartoloměje a odkudsi zdáli bylo slyšet houkání nočního vlaku. Pod okny přejelo osamělé auto.

„Tak co je s tebou! Budeš spát do poledne?“ probudil mě ze sna Vencův hlas.  Rozepnutým vchodem do stanu svítilo slunce.Venku stál Venca s ranně rituální láhví slivovice. Bylo třeba vstát. Slunce stálo vysoko na obloze a po cestičce od blízkého městečka přicházel Vláďa s taškou plnou voňavých čerstvých rohlíků.

Na význam slůvka ‚svěžest‘ má snad každý člověk jiné použití. Pro mě to bylo ono krásné podhorské ráno, kdy slunce ozařovalo hory v dálce a vrcholky vzrostlých smrků kolem tábora. Řeka radostně poskakovala mezi kameny. Popíjeli jsme čerstvé mlíko, kterým jsme zapíjeli křupavé rohlíky, povídali jsme si o všem a ničem, vtipkovali na cizí i svůj účet, pak jsme se natáhli na to, co kdo měl  - nafukovací lehátka, karimatky či na spacáky, vytažené ze stanu, a někdo dospával, někdo si četl, prostě nádherná pohoda letního rána.