Putování s meducínkou - kapitola 2.

  Zachumlal jsem se do spacího pytle a pozoroval odlesky ohně, jak se mihotaly plátěnou stěnou stanu.Venku ještě chvíli Vláďa brnkal teskné tóny na kytaru, zaslechl jsem i tlumené cinkání hliníkové lžíce o ešus. Nojo – Venca si před spaním ještě cpe bezedný žaludek..

Vytáhl jsem jednu ruku ze spacáku a nahmátl v lodním pytli za stanovou tyčí láhev meducínky. Sotva jsem se důkladně preventivně uzdravil a láhvi z jedné třetiny ulehčil, otevřel se zip vchodu a do stanu nejprve vletěla kytara a pak se po kolenou vsunul Honza. Zatáhl za sebou zip a s funěním lezl do svého spacáku.

„Tý vole, to je studený! Honem meducínku na zahřátí!“

„Co je studený, ty bejku? Podívej, jaký je tady vedro – čtvrt flašky se horkem vypařilo!“

Mirek se na mě ve tmě podíval zřejmě dost podezřívavě – jeho výraz nebylo vidět.

„Tebe tak nechat samotnýho s flaškou!“

Mohutně si přihnul, zazátkoval láhev a uschoval ji v lodním pytli.

„Tak a jde se spát! Ráno máme před sebou štreku. Jenom aby nepršelo!“

„Neboj se, ráno bude pařák! Cejtím to v kostech.“

„Prej pařák! Kluci slyšeli jste to?“ volal nahlas, aby to slyšeli ostatní,  ,,zejtra prej bude pařák!“

Venku bylo slyšet smích. Urazil jsem se. Co je na tom k smíchu, když odhaduji, že zítra bude hezké počasí?

„Ráno bude pařák!“ opakoval venku posměšně Vláďa…

„Trhněte si nohou, kreténi!“

Prudce jsem zatáhl zip spacáku a předstíral spánek. Honza za malou chvíli usnul. Ležel jsem s otevřenýma očima, pozoroval hru světel a stínů na vlhnoucí stěně stanu při slábnoucím blikání ohně zvenčí a vzpomínal na dávné chvíle, kdy jsem poprvé přišel do styku s trampy, ohněm a kytarou.

Bylo mi tehdy deset nebo dvanáct let. Jezdili jsme tehdy každé léto s rodiči a sourozenci trávit část prázdnin do chaty v Ratajích nad Sázavou. Bylo tam nádherně. Denně jsme se koupali, jezdili na pramici, šplhali po skále na protějším břehu Sázavy, hledali houby a když občas opadla hladina řeky, uvízly mezi kameny pod jezem veliké parmy. Lovili jsme je a máma je pak smažila k obědu nebo k večeři. Jindy jsme si opékali buřty na ohníčku u chaty a dlouho do noci se povídalo, hrály se hry, zpívalo se…

Nezapomenutelným zážitkem pak byla noční projížďka na pramici po klidné hladině řeky pod hvězdami. Kolem loďky pluly drobné bublinky a na zádi seděl tehdejší nápadník mé starší sestry Vašek, hrál na kytaru nějakou romantickou písničku a v dáli tiše šuměl jez…

V okolních chatách bylo spousta takových kluků a holek, jako jsem byl já, a samozřejmě, že netrvalo dlouho, a dali jsme se dohromady k páchání různých alotrií.  Zvláště jeden, o něco starší a urostlejší kluk nám mladým imponoval. Nosil kovbojský klobouk, což jsme mu záviděli až do zelena. Na krku pak nosil šátek, uvázaný stylem starých skautů. Chodili jsme za ním jako psíci, a co on řekl, bylo svaté. A tenhle kluk, vzpomínám si, ža se jmenoval Pepík…nebo Lojza? To už je dneska jedno, tenhle kluk jednoho večera přemluvil naše váhající rodiče, aby nás s ním pustili na setkání s jeho kamarády trampy, kteří tábořili asi tři kilometry daleko.

Klopýtáním po železniční trati s neustálým ohlížením, jestli nejede vlak jsme prošli i temným tunelem posázavského pacifiku, až se nám už za šera ukázal malý plácek mezi řekou a vysokým náspem železnice, za kterým se černal vysoký les. Pět trampů si vařilo cosi  záhadného v kotlíku, vonělo to tam jídlem a kouřem a já jsem si připadal jako mezi desperády na Divokém západě. Nad námi občas přejel vlak – tehdy ještě parní. V záplavě jisker z lokomotivy se krčily, lomozily a házely sebou vagonky s venkovními plošinami, které dnes už nejsou vidět ani při občasných jízdách parních vlaků.. Na plošinách sedaly k nelibosti průvodčích shluky trampů, kouřili a zpívali s kytarou, nohy se jim nebezpečně klátily nad ubíhajícími kolejemi. Každý z těch vláčků rychle přejel, pak blikla červená koncová světla a jen zápach uhelného dýmu se ještě chvíli držel nad krajinou.

Když se trampové najedli a dali kolovat láhev jakéhosi alkoholu (tenkrát mi to ještě nechutnalo), začali hrát a zpívat. Byli to nejspíš nějací hudebníci na dovolené, protože tak dokonalé vícehlasy, čisté a hluboce procítěné, jsem od té doby už nikdy živě neslyšel. Pod námi tiše plynula Sázava a nad hlavami tančily hvězdy jako světlušky z Karafiátových Broučků. Byl to nezapomenutelný zážitek pro malého vnímavého kluka. Bylo to dobrodružství, stejně jako pozdní zpáteční cesta tmou opuštěným krajem k chatě. Té noci jsem dlouho nemohl usnout. Když už se to konečně stalo, zdálo se mi o koních, o indiánských dýmkách míru, o krásných dívkách z ranče a o trapperech a lovcích bizonů. Prudce jsem zatoužil po kytaře a po toulkách přírodou, toho se mi ovšem dostalo až po mnoha letech…

Honza vedle klidně oddychoval a ve spánku se ve spacím pytli otočil na bok. Oheň venku už úplně vyhasl. Usnul jsem.