Putivání s meducínkou - kapitola 9.

Ve vlaku z Písku do Prahy bylo útulno. Za okny vagonu ubíhala půvabná jihočeská krajina a mně bylo líto, že naše cesta už končí. Ruku jsem měl zavěšenou na šátku. Na protějším sedadle seděl Standa.

Odehráli jsme už asi sto partií karetní hry ‚prší‘. Ostatní ještě podřimovali, jen Mirek s Honzou polohlasně plánovali, kam pojedou v zimě na hory. Mirek si koupil v Sušici cepín, po kterém už dlouho toužil a teď ho chtěl vyzkoušet na nějakých skalách. Já jsem bohužel kvůli zraněnému rameni musel odložit plánovanou jízdu s Karlem na motorce na Moravu. Doktor mi totiž dal neschopenku, takže jsem přerušil dovolenou, ve které budu pokračovat za čtrnáct dní, po uzdravení.

Vůně meducínky, kterou jsme se uzdravovali se Standou už teď při kartách, probudila ostatní. Po nezbytném procesu povinné konzumace se zcela vzpamatovali a když po půlhodině přišla hezká mladá průvodčí zkontrolovat jízdenky, už s ní žertovali a Vláďa měl v ruce kytaru. Celá parta pak spustila píseň o tom, jak se na Hané sypou buchty mákem,sérem,karfiolom,mrkviolou a bůhvíčím, co si vymysleli.V každé stanici jsme hlasitě komentovali procházející dívky. Dělili jsme je do kategorií. Například kategorie „A“ byla k pomilování, ,,P“ byla průchodka, blíže nespecifikovaný typ dívek byla ‚protahovačka‘, nezařazená do žádné kategorie…

V Táboře, kde vlak stál delší dobu, jsem vystoupil a šel jsem si prohlédnout restauraci (nebo to, co z ní zbylo), ve které Švejk zmeškal odjezd vlaku do Českých Budějovic. Po peróně pobíhal důležitý muž v železničářské uniformě s páskou „informace“ na rukávě. Honil cestující z místa na místo a ve vzácných chvílích, kdy se uklidnil, dokázal i poradit, kde který vlak stojí a v kolik hodin odjíždí. Protože jsem stále ještě myslel na Švejka, prohlásil jsem, že důležitý muž je  ,,placený informátor Pepek Vyskoč“, za což jsem byl odměněn smíchem okolo stojících lidí, kteří mě zaslechli.

Když se vlak opět hnul ku Praze, byl z chodbičky slyšet jakýsi hluk. Ve dveřích kupé se objevila hlava našeho známého trampa Joea: ,,Ahoj kluci, máte tři fleky pro unavený poutníky?“

„No nazdar bejci! Kde se tady berete? Taky vám končí dovča?“

Halas byl poněkud zmatený, tři trampové si házeli usárny a deky nahoru na síťku a Pára povídá ,,Už nám to taky končí.Teď jenom o víkendech budem jezdit na Srbsko, ke Kokořínu nebo do Posázaví.“

„Doufám, že nepatříte k takovým těm takyčundrákům, co přijedou do Ratají, tam se ztřískaj u kiosku u nádraží, protože se jim nikam dál už nechce, vyspěj se někde v křoví a ráno jedou domů!“ ušklíbl se Standa.

„To víš, že ne!“ ohradil se dotčeně Henry,  ,,máme rádi přírodu. Známe tam pár místeček, o kterých dokonce ani v tom chatovým velkoměstě, co udělali z Posázaví, víme jenom my. To je ale tajemství, to máme sami pro sebe a neřeknem to ani vám.“

„To chápu“, kývl Mirek souhlasně…..,,Tak co kdybyste nám něco zahráli, když máme kytaru momentálně nevyužitou…“

Henry se prohrábl ve strunách, chvíli přemýšlel a pak spustil, kupodivu žádnou trampskou,ale parodii na známé písně s novými texty,kritizujícími současné nešvary. „To jsem napsal ještě doma, chci to vydat jako knížku, mám toho hodně. Tohle je třeba  ‚Sedí muška na stěně, sedí a spí‘:

Jsme to ale křupani, křupani, křupani

My jsme vygumovaní, nezdravíme.

Rveme se na plese, žádnej nás nesnese

Vo silnici flašky pak roztřískáme.

My jsme ale burani,burani,burani

My lavičky v čekárně rozmlátíme.

Jízdní řád strhneme pomníky zvrhneme

Města,vesnice sprejem počmáráme!“

Pak přešel do jiné tóniny a zahrál na nápěv populární dětské písničky o Nanynce, jež šla do zelí:

„Šla Nanynka k zubaři, k zubaři, k zubaři

Kousat se jí nedaří, zoubek bolí.

Zubař podíval se naň

A hned natahuje dlaň:

Ty ty ty,

Ty ty ty

Za to budeš platiti

Já to platit nebudu, nebudu, nebudu,

Radši se dám na vojnu, na vojničku.

V poli vlezu do zelí,

Tam mi zoubek ustřelí,

Řeknou si

V okolí,

Zoubek už ji nebolí!“

Několik náhodných cestujících, procházejících chodbičkou vlaku, se zastavilo u otevřených dveří kupé. „Zahraj ještě něco!“

A tak Henry spustil známou lidovku ‚Když sa búček zeleňá‘, samozřejmě ovšem po svém:

„Když sa bůček zeleňá,tož je maso zkažený

Když sa bůček zeleňá,tož je maso zkažený.

Jásejte důchodci, matky a sirotci, snad nebude zdražený!“

Kola vlaku drkotala, občas s námi vagon zacloumal na vyhýbce a cesta rychle ubíhala.

„Vláďo, pamatuješ, jak jsi byl vlečen pantografem na Masaryčce?“ vzpomněl si Honza na dávnou příhodu. Vláďa se jenom ušklíbl a Honza, který si Vláďu rád dobíral, vyprávěl.

„Je to docela krátká, leč poučná příhoda. Vlak-a zdůrazňuju, že to byl panťák, to je v tomhle případě důležitá okolnost-měl bejt dávno už někde u Běchovic,ale z jakýchsi blíže neurčených důvodů stál pořád ještě u nástupiště, když Vláďa a jeho tehdejší holka seděli uvnitř. Vláďa, náruživej kuřák, chtěl využít zdržení a odskočil si na peron,aby si zapálil. Jenomže sotva natáhnul pár šluků,ozvala se píšťalka,dveře zasyčely a už už se zavíraly.Vláďa zahodil sotva zapálenou cigaretu a honem skočil do dveří-bohužel pozdě…dveře mu uvěznily jednu nohu,d ruhá zůstala na peróně, vlak se rozjížděl a Vláďa poskakoval jednou nohou po nástupišti…nebejt nebezpečí, že se zmrzačí nebo zabije, bylo by to k popukání! Vláďa s vyděšeným výrazem jak ten kamarád Harryho Pottera, ten zrzavej, jak se jmenoval- já si nevzpomenu…doskákal až na konec perónu, tam kde už peron končí a začíná kolejiště s vyhýbkama, když si ho konečně všimnul naštěstí mašinfíra a honem na chvilku otevřel dveře. Vláďa se skutálel na nástupiště v posledním okamžiku, než vlak vyjel z nádraží,ale to už půl stanice řvalo smíchy! Pak jel dalším vlakem. Jeho holka, která plná strachu vystoupila v Libni a čekala na něj, ho pak v návalu nervovýho uvolnění ještě zmlátila deštníkem!“

V kupé vládla dobrá nálada Henry brnkal na kytaru a pak spustil na melodii ‚Pionýři, pionýři, malované děti‘:

„Úředníci,úředníci,milované děti

Úředníci,úředníci,milované děti

Zavalej nás předpisama jaho haldu smetí,

Předpisama,papírama jako haldu smetí

Úředníci,úředníci,vy límečky bílý

Úředníci,úředníci,vy límečky bílý,

Vy jste na nás stejně lidští jako krokodýli,

Vy jste na nás stejně lidští jako krokodýli

Byrokrati,byrokrati okravatovaní

Byrokrati,byrokrati okravatovaní,

Narízení,opatření,kolkovaná s daní,

Nařízení,opatření kolkovaná s daní“

„Hele,to s tím pantografem,to bylo na trati Praha-Kolín, žejo??“ptal se tramp Joe. „Já nevím, jestli to tam ještě je, už jsem tam celý léta nejel,ale tam je u Běchovic podobnej rybník, jako je támhleten, co zrovna kolem jedeme“ ukázal z okna. „Tenkrát tam chodívali nudisti, bylo na ně krásně vidět z vlaku. Ten se málem nakláněl k jedný straně! Cestující národ lezl do oken a čuměl, a traťovka tam jezdila opravovat koleje, protože byla pořád jedna níž!“ smál se. „Dej mi taky cucnout tý meducínky!“ natáhl se ke mně.

„Takovíhle nudisti, to nic není, to byli spíš exhibicionisti“přeškobrtal obtížné slovo Honza. ,,My jsme před lety, když ještě bylo východní Německo, jezdili k Baltickýmu moři. Tam je to něco tak normálního,že se nad tím nikdo kromě cizinců nepozastavuje.Chodily tam dokonce i učitelky s dětma! Místo v kempu stálo dvě stovky, jídlo a pití bylo tenkrát taky levnější než doma, tak to byla dovolená za babku. Na ty nudipláže jsme tam chodili, i když to pro nás, pokrytecky vychovaný Čecháčky, nebylo zpočátku jednoduchý. Ale rychle jsme si zvykli.Příjemnější koupel snad neexistuje. Je to přirozený, normální a příjemný, nic vás neškrtí, nestudí, nemusíte hledat žádné vrbičky nebo kabinky  a mimoto je stále na co koukat. Člověk si připadá úžasně volnej a osvobozenej od pout, který si na sebe bůhvíproč lidi vymysleli. Nikoho nenapadlo myslet na nějaké perverznosti,ale estetických dojmů bylo spousta. Bez nejmenší známky falešnýho studu se tu pohromadě s muži i dětmi procházela na slunci děvčata a ženy úžasných zjevů (a tvarů). Napadlo mě, jakou asi musela mít církev v minulých staletích moc a jak silný vliv na lidi, když tak silně zakotvila v jejich myslích a duších umělý, nepřirozený a naučený stud (a zejména v této době není bez zajímavosti, že za daleko větší nemravnosti, jakými jsou chamtivost, podvody, lež, podrazy a prospěchářství se málokdo stydí), a že ještě po staletích a po vědeckotechnických a jiných revolucích je v tomto směru normální obecně považováno za nenormální a nemorální-a přitom lidi volí stranu, která svůj program staví na chamtivosti….Koupání bez nezdravých, obtížných a obludně předražených plavek si jen zvolna prosazuje své místo na slunci, a to ještě pouze v některých zemích a je pouze pro odvážné lidi bez předsudků. Jsem rád, že i v naší zemi je několik pláží, kde se takhle můžeme bez obav koupat…Když jsme si to tehdy všechno uvědomili, chodili jsme na tyto pláže výhradně a rádi. Žádný z nás se nepropadl do pekel a žádný blesk z čistého nebe neztrestal toto ‚hřešení‘.“

„To je všechno hezký“ protáhl tramp Pára,  ,,ale mě žádná cizina ani oficiální koupaliště nelákají. Máme nádherný lesy, přírodu, řeky, jezera, skály, hory…Vemte si jenom přehradní jezera, jak je u nich nádherně! Přestože jsou umělý…A co vy, vodáci? Máte tady tu nejkrásnější dovolenou, jakou si umím představit. Kam se hrabe moře! Spojujete pobyt v přírodě s pohybem na čerstvým vzduchu (pokud zrovna nesedíte v zahulený putyce), většinou v bezva partě, kde je spousta srandy a romantiky. Za každým zákrutem řeky objevujete něco novýho, skalní útvar, peřeje, splav, zapadlou vesničku nebo kopec se starým hradem…no prostě na co se trmácet do nějakých tramtárií za šílený peníze! Nikomu tam nerozumíte ani slovo a leckde vás považujou za přivandrovalce-a tady doma je tak krásně!“

Mlčky jsme Párovu nadšení přikyvovali. I já jsem uznával, že na tom něco je. Povídali jsme si ještě celé hodiny, když za okny se objevily zahrádkářské kolonie, souprava zpomalila a jak se blížila k hlavnímu městu, míjela velký fotbalový stadion, za kterým už jsme viděli městskou zástavbu. Na širokém bulváru se mezi nablýskanými auty proplétaly cinkající tramvaje a kolem osvětlených výkladních skříní spěchaly davy lidí.Vlak se skřípěním projížděl předměstím. Cestující se v uličkách připravovali k vystupování. Ahoj Jižní Čechy! Ahoj řeko!