- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Starý dům, skrytý v temni neudržované zahrady, připomíná spíše malý zámek. Stojí osaměle stranou až na konci ulice, oddělený od světa plotem s rezavými ostrými zahnutými háky na horní straně. Okna hledí slepě a tmavě do křovin a zbytků záhonů zahrady, schovaných pod hustým krytem korun staletých stromů. Odemkl jsem si těžká vchodová vrata velkým rezavým klíčem, opřel jsem se do veřejí, vrata se s hlasitým zavrzáním otevřela do temného průjezdu.
Našel jsem po paměti vypínač vlevo na zdi a rozsvítil chabé minutové světlo. Vpravo se z průjezdu stoupá po schodech do prvního patra, schodiště je vybaveno ozdobným litinovým zábradlím, v ohybu schodiště vybaveném černou kovanou secesní lucernou z devatenáctého století, dnes už nepoužívanou. Vzadu vede průjezd na dvůr, oddělený trojdílnými vraty, zasklenými tabulemi skla s leptanými ornamenty. Skla byla stářím a vypadaným tmelem uvolněna, takže při průvanu, nebo větru nepříjemně drnčela…
Venku se zvedl náhlý poryv větru, rozehnal cáry mlhy a rozhýbal temná chapadla stromů. Hlasitě prostestovala a vzpínala k trochu světlejšímu nebi, jakoby žalovala. Kdesi vzadu v domě bouchly dveře a skla v zadních vratech se rozdrnčela. Bylo to strašidelné, chyběl už jen starý decentní bělovlasý sluha v livreji, s licousy a s trojsvícnem se zapálenými svícemi. V některých detektivkách bych teď měl nad schodištěm objevit pána domu s dýkou v hrudi a se známkami několikanásobného zavraždění. Zachvěl jsem se. V podvědomí jsem slyšel zcela zřetelně smutnou hudbu z horrorových filmů. Ale až na poryvy větru zvenku zde bylo ticho, jen to bouchnutí dveří zaznělo jako rána z děla. Rozpačitě jsem učinil těch několik kroků po schodech ke svému bytu. Chybí tu už jen ta černá kočka (ač černovlasou a dvounohou bych v této chvíli docela uvítal)..
Než jsem vsunul klíč do zámku bytových dveří, otočil jsem se. Strnul jsem. Malá dvířka, vedoucí do tmavého sklepa na druhé straně průjezdu se pomalu otvírala! V černém obdélníku vstupu do sklepa se objevila ruka se svíčkou, pak se na mě zašklebila tmavá tvář. Zděšeně jsem vklouzl do svého bytu, zamkl za sebou a opřel jsem se zády o dveře. Krve by se ve mně nedořezal, třásl jsem se jako osika ve větru. Otřel jsem si opocené čelo a několik minut jsem tam tak stál, než jsem se vzpamatoval…
Pak jsem si uvědomil, že muž ve sklepě byl domovník Voráček, patrně byl přikládat v kotelně . Jsem já to strašpytel! Za to můžou ty horrory! Už na to nebudu koukat!
Jiří Suchý svého času v jednom ze svých monologů prohlásil: „Lidová moudrost praví, že pro strach má mít člověk uděláno. Co má mít uděláno, to lidová moudrost jaksi nepraví..Takže- ať si každý pro strach udělá, co chce, jen když má uděláno!“ Nevím, co má pro strach uděláno moje žena. Léta jsem jí chodil po odpolední směně naproti k vrátkům, protože cesta k našemu domu je výše popsaná. Za každým temným stromem může čekat skrytý násilník, vrah, nebo znásilňující úchyl… Po letech se bát přestala. Prý- když ji bude chtít někdo znásilnit, zajásá a zvolá „Hurá!“ – a úchyl zděšeně prchne..
Jiný druh strachu jsem zažil já, když jsme s kamarádem Jirkou stanovali ve vodáckém kempu v Sušici. Kemp je umístěn v těsném sousedství ocelového železničního mostu přes Otavu. Po parném letním dnu se v noci přihnala silná bouře. Blesky křižovaly oblohu jako silvestrovský ohňostroj, mlátily do země v kempu, přitahovány železničním mostem, jako zběsilé, do toho se přidal silný liják, takže jsme za pár minut plavali ve spacích pytlech jako na rybníku- ještě, že jsme měli nafukovací matrace. Mlčeli jsme, vzpomínajíc na své blízké v dalekém Kolíně a představovali si, jak v tiché letní noci pokojně spí ve svých pohodlných ložnicích. I když jsme ateisté, přemýšleli jsme o věcech posledních a opravdu jsme se snad poprvé v životě opravdu báli. Bouře trvala celou noc, až k ránu se odhodlala odejít, ráno svítilo blahodárné slunce, lidé vylezli ze stanů a sušili na šňůrách mokré spacáky a zavazadla, vařili si čaj a počítali škody. Nikdo nebyl kupodivu bouří poškozen, jen jeden stan byl pobořený a stál silou vůle na jedné tyči. Podle zardělých tváří a šťastného úsměvu mladé dívky, která se slastně protahovala na slunci a provinilého výrazu mládence, který s ní stan sdílel, jsme usoudili, že bídný stav stanu nezavinila bouře….Ti dva prostě měli opravdu pro strach uděláno…
Další články autora |