Pološero letního večera se rozlévalo nad krajem. Na hladině jezera se rudě odráželo zapadající slunce a vytvářelo nádhernou světelně barevnou scenérii. Na opuštěné pláži stála skupina lidí a bez dechu sledovala tu krásu. Osamělý plavec brázdil klidnou hladinu a šířil na ní rozsáhlá kola. Pobleskovala a zářila, až diváka zabolely oči. Bílý hotel u pláže svítil do houstnoucího šera zlatými a modrými neonovými nápisy a žlutými obdélníky osvětlených oken. Seděli jsme s Jindrou u jednoho z řady plastových stolků na terase, diskrétně ševelící číšník v bílém saku nám přinesl pití a vzdálil se z doslechu.
Jindra trochu upil ze své sklenice, netečně pozoroval plavce v jezeře a pokračoval ve vyprávění. Ostatně povídal celou cestu od chaty až sem a mě nezbývá, než konstatovat, že jsem poslouchal se zaujetím. Mladou ženu, o které mi nadšeně vyprávěl, totiž dost dobře znám….
„Ještě jsem se ani nevzpamatoval z hlubokého zklamání z několika lidí z mého okolí“ vyprávěl Jindra, „které jsem považoval za přátele a kteří se – když jsem to nejméně čekal – zachovali jako bezohlední podrazáci bez svědomí, když mi náhoda přihrála do zorného pole krásnou ženu s ryzí povahou, ženu hodnou, jako bývaly ženy v minulém století, ženu nesmírně pracovitou a inteligentní.“ Jindra oklepl cigaretový popel do plastového popelníčku na stole.. „Není bez zajímavosti, že bližší kontakt navázala vlastně ona se mnou, ne já s ní, jak by to nejspíš bylo podle zaběhnutých zvyklostí – atraktivní štíhlá dlouhovlasá blondýna s modrýma očima, dokonalou postavou s vzrušujícími tvary všude, kde mají být, tahle krásná ženská ve mně nevyvolávala naděje, že bych u ní mohl bodovat. Vlasy, splývající do pasu mě od mládí fascinovaly, už jako malý kluk jsem obdivoval copaté holčičky, máma ze mě tenkrát měla legraci, a i když se mi jinak líbí spíše tmavovlásky, v tomto případě jsem úplně ztracený, když vidím tu platinově zlatou hřívu…Za všechno může vlastně počítač, jak to tak dneska chodí. Napsala mi na internetový profil, že se jí líbí mé verše, a zda jich mám víc. Tehdy jsem totiž cosi zveřejnil, dostal jsem cenu v soutěži, tak jsem se chtěl pochlubit. Její zájem mě potěšil. V době, ve které pro drtivou většinu občanů této země poezie znamená jakéhosi kostlivce ve skříni, který nemá hodnotu, protože nevynáší peníze to na mě zapůsobilo jako pohlazení, jako záblesk naděje, že to s tou naší upadající kulturou a s lhostejností ke kráse slova není tak úplně zlé, že se i dnes najdou lidé s citlivou duší, s vnímavostí a vkusem.“ Jindra vytáhl novou cigaretu, zapálil si a odfoukl mrak kouře. Zamyšleně se zadíval nepřítomnýma očima na barevnou krásu večerní hladiny. Nepřerušoval jsem ho. Vyprávění mě zaujalo. Jindra odklepl popel a pokračoval. „Ani nevím, jak se to stalo, že zájem o verše se nakonec rozvinul v několikaletý korespondenční vztah, ve kterém jsme se v dlouhých dopisech vylévali srdce a svěřovali se vzájemně s citovými i zdravotními potížemi, víme o sobě navzájem často víc, než naše blízké okolí. Bohužel žijeme od sebe dost daleko, ani tak ne kilometry, jako dostupností spojení, ona žije v odlehlé vesnici, kam nejezdí ani vlak, autobus jen párkrát za den a to ještě odněkud, kam bych musel ještě jet zvlášť- a tak, protože nemám auto -zůstal velmi dlouho tento vztah pouze na korespondenční úrovni. Také zábrany, pramenící z jejího nedávného rozchodu s dlouholetým partnerem a taky z mého spokojeného manželství způsobily, že jsme setkání dlouho odkládali. Přesto jsme na sebe byli pochopitelně zvědaví, touha po osobním poznání po letech dopisování zákonitě rostla – a tak k první schůzce došlo po třech rocích dopisového přátelství v městečku, dostupném oběma. Byl jsem překvapen její krásou a dojat její radostí, s jakou přijala malou knížečku mé poezie, kterou jsem jí přivezl. Odpoledne u skleničky vína bylo pochopitelně trochu rozpačité, ale velmi příjemné. Cítil jsem se uvolněně, nevím, zda to zavinilo to víno, nebo úsměvy zlatovlasé víly, která nějakým nedopatřením slétla z nebe a teď tu seděla se mnou u stolku ve vinárně a povídala si se mnou. Už ani skoro nevím, o čem jsme se celou tu dobu vyprávěli, a když mi pak na rozloučenou dala takovou tu nesmělou dětskou pusinku, jaká se dává tatínkovi, bylo mi lehce, jako bych se vznášel. Nesl jsem se ulicemi toho městečka k nádraží jako ve snách a nějakého otrapu, který mě zastavil a chtěl tři koruny, jsem odbyl s úsměvem. Večer jsem pak byl jak vyměněný, zasněný a veselý, vědomí, že mám tak hezkou a milou kamarádku mě hřálo na duši…!“
Jindra se odmlčel, napil se rubínové tekutiny ze skleničky, s kterou si po celou dobu vyprávění trochu rozpačitě pohrával. Trochu jsem mu záviděl jeho nadšení, ale také jsem ho musel upozornit, že si zahrává s možným velkým průšvihem, protože i když jeho žena nežárlí, nemusí donekonečna všechno tolerovat. Přemýšlel jsem o letitých debatách laiků i odborníků na vztahy mezi muži a ženami. Sigmund Freud kdysi prohlásil, že přátelství a kamarádství mezi příslušníky obou pohlaví bez erotického náboje není možné. Ač si tohoto světově proslulého vědce vážím, musím mu oponovat. Mám několik velmi dobrých kamarádek, ale přátelství s nimi nemá nic společného se sexem. Možná, že některé by drobná ujetí uvítaly, ale já jsem ve věku, kdy už musím mít rozum, a – upřímně řečeno – nejsem si jistý, jak bych v takové zkoušce obstál, a výčitky svědomí vůči mé obětavé a hodné manželce bych zřejmě také těžce nesl. A tak zůstává u přátelství. Možná, že Jindra přemýšlí podobně a že neplánuje nějaké kroky, které by mu rozbily rodinu a život, možná, že se zblázní a na stará kolena se bude chtít rozvádět- jsou takoví lidé a není jich málo…tak nevím..
Večer pokročil, na terase rozsvítili kulaté svítilny, upevněné na bíle natřených tyčích v kovovém zábradlí . Lidé z pláže už odešli na večeři a osamělý plavec vystoupil z vody a odešel ke kabinkám. Ochladilo se. Opustili jsme terasu a zašli do hotelové restaurace. Hrála tam hudba a první tanečníci zaplnili parket.
