Slunce se odráželo od drobných vlnek na hladině zátoky a jeho záblesky chvílemi oslňovaly zrak. Široké Legerovo rameno řeky lemoval nízký břeh s řídkým porostem smíšeného lesa. Z města bych, pokud bych vyšel až na cestu, viděl jen špičky kostelních věží.
Těsně u vody v mělkém dolíku seděl na třínohé skládací židličce Karel, oči upřené na splávek, plovoucí na udici tři metry od břehu. Zaparkovaný motocykl Jawa 350 se leskl nablýskaným chromem kousek dál a voněl olejem a benzínem.
Seděl jsem vedle Karla na složených novinách a vychutnával klid podvečerní přírody, tak nepodobný halasu a zakouřenému vzduch hospody Na Letné, kde bych pravděpodobně teď byl, kdyby mě kamarád nepřemluvil, abych jel s ním.
Na vzdáleném druhém břehu seděl starší prošedivělý rybář v černém pogumovaném plášti a v holínkách, před sebou nahozeny hned dva pruty.
„Tak jak jste včera dopad, pane Labský?“ zavolal na něj přes vodu Karel.
„Ani se neptej! Všechno mě bolí, jsem jak přelomenej!“ zněla zpátky odpověď. Rybář vstal, vytáhl udici jedním z prutů a se zasvištěním nahodil návnadu o kus dál. „Seděl jsem tam do jedný. Měl jsem ji jak vidle, jak jsem přišel domů vůbec nevím a nějak jsem se zamotal a upad jsem na to houpací křeslo, co máme v předsíni. Narazil jsem si žebra, ráno to bolelo jak deset čertů, myslel jsem, že to mám zlomený, ale naštěstí to byl jenom otok.“
Rybář zmlkl a zachumlal se do pogumovaného pláště, chmurně sledujíc splávky, poklidně plovoucí na hladině.
„Já jsem ho včera večer potkal, jak se motá z Centrálu“ vysvětloval mi Karel s úsměvem. „On je to hodnej člověk a skoro nepije, ale měl nějaký mindráky, prej mu někdo pořád chodí vyhrožoval a vydírat, dneska je hrozná doba- tak to nevydržel a šel se vožrat. A co ty, jak to máš doma se ženou a s alkoholem?“
Usmál jsem se, vzpoměl jsem si na nějakou scénku, kterou jsem nedávno slyšel v rádiu a řekl jsem: „U nás to máme tak, že žena přede mnou schovává ty plný flašky a já před ní ty prázdný!“
Karel se zasmál. „Se mnou chodíval na ryby jeden známej, teď už moc nechodí, postonává a drží se doma. Ten párkrát přišel na ryby a byl tak sťatej, že první co udělal bylo, že upad a jak padal, zlomil si prut hned za navijákem. Já povídám – je to drahej naviják, šejkspír, vem si ho a dej si ho na novej prut- a von mávnul rukou až se otočil kolem svý osy a povídá- vem si ho, já si koupím novej i s prutem- a tak mám parádní naviják, tenhleten“. Ukázal na ten kousek vybavení. „Tenkrát, to bylo ještě za totáče, jsem se nějak nechytal, nosil jsem domů samou čudlu a nebo taky vůbec nic a máma mi říkala „To je z toho, že ty naše socialistický ryby ti kašlou na ty tvoje kapitalistický navijáky!“
„Vono v tý době se říkalo víc blbin, oni kecali snad ještě víc než Kalousek, i když se to zdá bejt neuvěřitelný“. Ohnal jsem se po ovádu, který mi nepříjemně kroužil kolem obličeje „Jedeš kreténe!“ zasáhl jsem ho v letu složenými novinami. „Hmyz je můj nepřítel, nesnáším ho!“ poznamenal jsem.
„O čem jsme to mluvili? Aha už vím, vo blbech- vono jich je snad čím dál víc, mysleli jsme, že po Listopadu vyhynou, ale ukázalo se, že jich je snad víc, než předtím. Ale takový exempláře, jako byly tenkrát, to bylo Něco!“
Napil jsem se z láhve perlivé vody. „Když jsem dělal závěrečný zkoušky v učňáku, byli tam většinou rozumní komisaři, ale jeden, to byl ukázkovej blb. Když už jsem byl skoro hotovej a už jsem se radoval, že jsem to udělal bez problému, vstal tenhle člověk a řekl –Ještě mi něco povězte o marx-leninských idejích- a já, kterej sem se zajímal tak vo fotbal a holky, jsem vůbec nevěděl vo čem to mluví a samotný slovo ideje jsem snad nikdy neslyšel, jsem se už loučil s výučním listem, ale zachránil mě jeden z těch rozumnejch, skočil mu do řeči, že prej jsem ještě nezodpověděl otázku, jakej je rozdíl mezi vypínačem a spínačem . No- elektrika taky nebyla moje silná stránka, ale mě už to bylo všechno jedno, tak jsem řek - vypínač vypíná a spínač spíná! A ten komisař na to- tak vidíte, že to znáte, prospěl jste, běžte! Ten politickej ještě chtěl protestovat, ale ředitel školy prohlásil, že jsem prospěl a hotovo.Tak jsem málem prolít u zkoušek kvůli blbcovi- ale naštěstí to zachránili.“
Karel se náhle vymrštil, popadl prut a prudce zatáhl. „Vem podběrák!“ volal na mě „a až ho vytáhnu, dáš ho pod něj jako síťovku!“
Chvíli se přetahoval s rybou v rozvířené vodě, nechtěla dát svůj život bez boje. Jenže Karel je zkušený rybář. Za několik minut se nádherná stříbrošedá ryba leskla a pouštěla duhové odlesky na trávě u našich nohou. Karel jí zručně odstranil háček z tlamy. „Štika, hezká, ale podměrečná, ta si ještě na pánev počká“ usoudil přítel, polaskal drobné šupiny, pak zmítající se rybu popadl do obou rukou a vhodil zpátky do zátoky. Sledovali jsme, jak několikrát mrskla ocasem, udělal elegantní otočku jako krasobruslařka na ledě a zmizela v hloubce.
„U nás ve fabrice dělali jednou zkoušky topiči“ řekl jsem. „Topičský zkoušky nejsou sranda, to není jako dřív, kdy chodili topit dědci v důchodu, teď to je docela přísný, musíš znát vlastně zpaměti tři státní normy, odborný věci, který ti tady nebudu vykládat, protože bysme tady seděli ještě ráno a kromě toho někteří ti inspektoři se rádi na vynervovaných a vyděšených topičích povozej. Ale jeden ten aspirant, kterýmu to bylo jedno, jestli ty zkoušky udělá, nebo neudělá, ten na otázku „Proč je na tlakoměru ta červená čára“ odpověděl „Protože ji tam namalovali!“, to byl gól, všichni se rozesmáli a bylo po napětí“.
„Voni jsou dneska taky blbci, některý vážně ukázkový!“ povídal Karel, pokládaje prut do vidlice, zapáchnuté v hlíně. „Moje dcera, když studovala na střední škole, mi vyprávěla, že jim tam v hodině občanský nauky nebo jak se to jmenuje vykládali, že za komunistů jsme tady neměli žádný boty a všichni jsme chodili v galoších. No věřil bys tomu! Nebo jedna, jinak docela hezká a příjemná moderátorka v televizi v jednom rozhovoru prohlásila, že jako malá se vymlátila na kole, který nemělo brzdy, protože se jiný kola za komunistů nedělaly…!“
„Prostě blb je blb a blbost je nezničitelná v každým režimu. A dost, končíme, už je moc šero, skoro nevidím na splávek. Labskej naproti už to taky zabalil!“ A Karel vytáhl udici z vody, sbalil prut do nepromokavého obalu, kolem krku si dal tašku a nakopl motorku. Já jsem si přehodil prut přes rameno, sedl jsem si za něj a jeli jsme na pivo. Vzpoměl jsem si na jednoho hostinského, který chodil na ryby tím způsobem, že přišel ráno do nádražní restaurace, opřel pruty v koutě a do oběda tam klábosil s kumpány. Pak se cestou domů stavil v rybárně na náměstí, koupil kapra a chlubil se doma manželce, jak je úspěšný rybář.
Co k tomu říci na závěr? Přestože rybaření je velmi příjemný relax na čistém vzduch v přírodě, ze mě rybář nebude. Nemám trpělivost a také jsem citlivka, které by ulovených ryb bylo líto. Jsem vlastně docela rád, že jsme tenkrát s Karlem nic nechytli, jen tu malou štiku, které jsme vrátili svobodu. Snad na nás v dobrém vzpomíná- a třeba nám jednou splní tři přání….co bych si tak přál? Zbavit svět blbců? Obávám se, že by to byl úkol asi i pro bájnou zlatou rybu neproveditelný.
