Nevím proč na mě padá splín a smutek. Je předjaří, za pár dní bude všechno kvést, svítit a jásat a já mám nálady, které mě jinak napadají zpravidla na podzim. Snad je to tím, že slunce je nám stále ještě vzácné, že jeho blahodárný svit mi chybí a já trpím čímsi, čemu naši narkomanii propadlí spoluobčané říkají „absťák“. Jsem na slunci závislý a netajím se tím. Chodím ulicemi pod olovnatou oblohou, boty rozmáčené řídkým vodnatým sněhem, vítr zebe do rukou, protože jsem zapomněl doma rukavice a když přijdu do jakékoli vyhřáté místnosti, zapotí se mi brýle, takže nikoho a nic nevidím. A ty hromady šatstva – těžké kabáty, šály, čepice, které všude překáží, všude kam přijdu je třeba se svlékat, oblékat, odkládat…
V jedné restauraci, ve které mimo jiné chybí věšák, se židle, přetížená odloženými kabáty zvrátila a zranila číšníka, který právě procházel kolem s náručí plnou talířů s pokrmy. Knedlíky se kutálely po celé místnosti a omáčka znehodnotila čísi zánovní kabát. Jen pes nějakého hosta jásal, protože než mu v tom někdo mohl zabránit, zhltl maso ze dvou porcí. Zkoprnělý číšník s omluvami zkouší čistit kabát a staví na místo povalenou židli…No není daleko pohodlnější období, kdy stačí vklouznout do sandálů, trika a šortek?
A tak tedy pokud nemusím, nikam nechodím. V souladu s dávnými pranostikami o březnu, kdy „za kamna vlezem“ sedím v teple v obývacím pokoji a nořím se do vzpomínek. Záblesky ohně skleněnými dvířky krbových kamen probleskávají na anglický koberec a tvoří v zšeřelém pokoji na podlaze světlý obdélník. Nerozsvěcuji, jen sleduji v tichu plameny a v duchu mi živě kolují vzpomínky.
Kolikátý to byl rok? Padesátý druhý, třetí? Už opravdu nevím Tehdy byly Vánoce, v pokoji zářil stromeček a doma vládla obvyklá rodinná pohoda. Rodiče a starší sourozenci hráli u stolu žolíky. Tatínek měl takové zvláštní, německé, místo J,Q,K,A v nich byly B,D,K,A…stářím ztmavlý ohmataný balíček mám dodnes schovaný na památku…Já jsem tehdy dostal pod stromeček mimo jiné plechový bubínek s paličkami, moc se mi líbil, leskl se novotou, byl kulatý, žlutý s červenými trojúhelníky a měl řemínek k pověšení na krk. Jenže už druhý den se bubínek ztratil a nebyl k nalezení. Celá rodina se zúčastnila úporného hledání po celém bytě, všichni nahlíželi do skříní, pod lůžka, do polic s knihami i s hračkami, dokonce i do škopku na nádobí a do koše se špinavým prádlem…jen do komory, kde bubínek, zastrčený mezi starými nepoužívanými kufry skutečně byl, se nikdo nepodíval. Až po letech, když už jsem byl dospělý, mi to se smíchem vyprávěl starší bratr Honza. Tropil jsem prý s tím bubínkem tak neskutečný rámus, že se o všechny kolem pokoušel infarkt, a tak ten zázrak hluku schovali a i když jim řvoucího chlapečka bylo líto, předstírali snaživé účastné hledání- a bubínek se nenašel a nenašel…
Když o tom teď přemýšlím, musím uznat, že v tom byla geniální diplomacie. Kdyby mi prostě bubínek sebrali, neobešlo by se to bez křiku a pocitu ublíženosti, malý Pavlík by došel k přesvědčení, že ho nemají rádi, když mu berou oblíbenou hračku… a tak si myslím, že i mezi dospělými by se mělo zachovat alespoň trochu ohleduplnosti, taktu a diplomacie – zvláště v době, kdy se vztahy dramaticky zhoršují, lidé se vzájemně odcizují, napadají a podrážejí, největší prioritou jsou peníze a nějaké ohledy a takt málokomu něco říkají. Když ženě otevřu dveře a dám jí přednost, dívají se na mě jako na podivína. Nemluvím sprostě ani vulgárně, snad proto mě mají za nudného patrona a škarohlída a málokdo se se mnou baví. Je pravda, že existuje několik lidí, kteří ohleduplné a taktní chování dovedou ocenit, ale je jich žalostně málo. Když se rozejdou dva lidé, kteří se dříve měli rádi, neobejde se to bez nadávek, vyhrožování, shazování jednoho druhým mezi známými, v krajním případě i vydírání a soudy…je to smutné, a přitom by stačilo jen trochu vzpomínek na to, jak jim spolu bývalo hezky. A tak, když často vidím, jak se k sobě lidé chovají, kolik urážek, vulgárností, často i násilí a podrazů k sobě používají, vzpomenu si na malý plechový bubínek. Také ty urážky, vulgárnosti a hrubost by se mohly schovat do pomyslné komory za staré nepoužívané kufry, kde by se na ně zapomnělo stejně jako tehdy po nějaké době na bubínek…
