Pasažér

Pršelo. Provazy deště bičovaly zmučenou a promočenou zem. Nebe plakalo a temné výhružné mraky se snesly až těsně nad střechy domů, opíraly se mohutnými břichy o komíny. Nymburské nádraží, plné lidí s deštníky a špatnou náladou, křižovaly vlaky všemi směry, občas prosvištěl mezinárodní rychlík, nebo hlučně zarachotil nákladní vlak s uhlím. Na třetím nástupišti pršelo děravou střechou i na schody do nevlídného podchodu, ohavně počmáraného sprejery.

Seděl jsem na červeném koženkovém sedadle v motoráčku na Jičín, promáčené nohy na tělese topení, a sledoval oroseným oknem spěch, ruch a chaos na peróně. Snad přistoupí někdo známý, ať je s kým popovídat a zahnat uplakanou náladu.  Žádná spřízněná duše! To je ale otrava! Vytáhl jsem časopis a v bídném světle zamračeného dne jsem se pustil do luštění křížovky. Mokrá bunda na věšáku za mnou mě studila do krku. Už aby to jelo! Máme zpoždění, čekáme na vlak od Kolína. Po deseti minutách mě začaly bolet oči, schoval jsem časopis a rozhlédl se kolem sebe. Na sedadle přes uličku mě zaujal rozložitý muž středního věku, oblečený v maskáčových kalhotách z nějaké vojenské uniformy a v klobouku se sklopenou střechou. V souladu s dnešní vychovaností mladých mužů klobouk nesejmul z hlavy ani uvnitř vozu. Maskáčové kalhoty jsou příšerný nevkus, nikdy bych to na sebe nevzal…Muž se rozvalil přes dvě sedadla, vytáhl krajíc chleba s nějakým salámem a dal se do jídla. Odvrátil jsem oči. Pohled na nádhernou tmavovlásku s vlasy na ramena a s patřičně vypjatou blůzkou byl mnohem zajímavější. Štíhlé nohy v džínové minisukni přehodila přes sebe a četla si nějakou knížku, temná záplava vlasů jí spadala podle půvabného obličeje jako černý závoj. Holky, kde jste byly, když jsem byl mladý..teď už se mohu tak akorát jen koukat…(a víte, že to také není špatné?)

Do vagonu se nahrnula početná skupina cestujících, zaujímali volná místa, zvedali zavazadla do sítí, sklápěli deštníky, svlékali mokré svrchníky a přinesli dovnitř vlhký vzduch. Maminky napomínaly rozjívené děti a skupinka dělníků si hlasitě vyměňovala vtípky a zážitky z pracoviště. Stále nikdo známý. Když mám osamělou náladu, ponořím se do myšlenek a nechci nikoho vidět, zaručeně se mi vnutí někdo upovídaný a nevítaný. Teď bych si rád zlepšil náladu. Kdyby tak přistoupila třeba Eva, Lenka nebo Káťa..ale kde nic, tu nic. Ke druhému nástupišti konečně přijel zpožděný osobní vlak. Skla kabiny lokomotivy otírala pravidelná kyvadla stěračů, z mokrých střech vozů přes zamlžená okna stékala dešťová voda. Lidé se vyhrnuli na peron, někteří přestoupili i do našeho vlaku, průvodčí zavolal „hotovo“, mávl zelenou plácačkou a výpravčí v červené brigadýrce zapískal. Souprava se zasyčením zavřela dveře a s trhnutím se dala do pohybu. Peron zmizel kdesi vzadu, ve voze se rozjasnilo a zakrátko po projetí pod nymburským nadjezdem vlak minul poslední městské domy, protáhl se mezi zahrádkářskými koloniemi a vyjel na volnou trať.

Opřel jsem se pohodlně v sedadle, natáhl nohy pod protější volnou sedačku a po setření oroseného okna dlaní jsem mohl pozorovat krajinu. Jenže podzimní scenérie v rovinatém Polabí je fádní a nezajímavá, jen občas projíždíme malebnými vesničkami a městy. Venku přestalo pršet a jako zázrakem se objevilo slabé slunce. Krajina za oknem se na okamžik proměnila v jakýsi surrealistický obraz Salvatora Dalího.

„Kontrola jízdních dokladů!“ Průvodčí prochází od oddělení k oddělení, cvaká lístky a kontroluje průkazky na slevy. „Jízdenky prosím!“ A lidé prohledávají kapsy kabátů a sak, šmátrají v taškách a kabelkách, připravují jízdenky ke kontrole, jen tlouštík v klobouku se cpe dál, žvýká a lhostejně zírá z okna. „Vaši jízdenku, prosím!“ Postarší otylý průvodčí si povytáhl koženou kabelu. „Nemám!“ procedil lhostejně tlouštík, nepřestávaje žvýkat.  „Tak zaplatíte pokutu. Měl jste v Nymburce dost času si koupit jízdenku v pokladně. V případě, že někdo nestihne, jsme ochotni za příplatek deset korun prodat jízdenku ve vlaku. Tak co? Zaplatíte?“ „Nezaplatím ani pokutu, ani jízdenku! Máte zpoždění a já už z principu nezaplatím!“ „Tak vás budu muset v nejbližší stanici vysadit!“ „Já se vysadit nedám! Jedu do Křince a ne do nějaké Jíkve!“

Průvodčímu se zatočila hlava. Sejmul brigadýrku ze zpocené pleše a bezradně si ji zase nasadil. „Já se teda budu muset spojit s policií. S váma to asi po dobrým nejde!“ bručel rozmrzele, nechal tlouštíka tlouštíčkem a pokračoval v kontrole jízdenek. Za okny ubíhala krajina, občas se mihlo osamělé stavení, na silnici u závor stála kolona po dešti umytých, lesklých aut. „No nezlobte se lidi“ obrátil se muž k zkoprněnému a ztichlému vagonu, „princip je princip. V Japonsku by normálně vraceli jízdný, když má vlak zpoždění…“ ..a zakousl se opět do svého salámu.

Jak to s tím pánem dopadlo, nevím. Jen z dálky jsem zahlédl dva policisty, přivolané patrně průvodčím během jízdy z vlaku zřejmě mobilem, v rozhovoru s ním na peroně křineckého nádraží.

Venku se vyjasnilo, vlak pokračoval dál k Jičínu a život se vrátil do zajetých kolejí