Okno

Obrovským oknem je za silnicí a parkovištěm vidět na protější stráni jabloňový sad, rozkvetlý narůžovělými květy. Nahoře nad sadem stojí skupina rodinných domků s červenými střechami a úpravnými dvorky. Opírám se čelem o chladnou okenní tabuli a sleduji nevidoucíma očima zaparkované automobily dole na ulici.

Lesknou se deštěm, už od rána slabě mrholí, uplakaná obloha optimismu moc nedodá. Hlava mi třeští. Vzpomínky se mi v ní honí jedna za druhou a míchají se mezi sebou jako pestré korálky a barevná sklíčka v dětském kaleidoskopu. Promítám si v duchu celý dosavadní život. Kolik jsme toho za ta léta prožili!

Poprvé jsem tě viděl na koncertě Ivana Ženatého v kostele svatého Jakuba. Byla tam zima, z kamenných kvádrů stěn procházel chlad a ty jsi měla na sobě krátký kožíšek, kulicha se štítkem a hustou šálu, z které to zářily ty nejkrásnější hnědé oči, jaké jsem kdy viděl. Snad zářily nadšením z výkonu známého umělce, ale mě učarovaly na první pohled. Když jsi si později upravovala šálu a poodkryla obličej, byl jsem ztracen. Po koncertě jsem si dodal odvahy a pozval tě do nedaleké vinárny U studny na skleničku. Překvapilo mě, že jsi pozvání přijala, asi ti byla také zima a potřebovala jsi něco na zahřátí. Tehdy jsme si povídali nad sklenkou portugala snad hodinu a jiskra přeskočila. Po týdnu už jsme šli tančit.

Při vzpomínce na dávný ples v sále Záložny jsem se usmál. Uklouzla jsi na naleštěných parketách a natáhla se jak široká, tak dlouhá, pak jsi se zlobila, když jsem se ti smál, pamatuješ? Jednou jsme se taky otočili s autem na střechu vedle silnice, to bylo tenkrát, jak bylo to šílené náledí. Dveře auta se zkřížily a my se nemohli dostat ven, vyprostili nás až hasiči. Nic vážného se nám tehdy naštěstí nestalo, jen jsem trnul, aby škodovka nezačala hořet, to bychom tu už dávno nebyli….

Ale naopak nejhezčí chvíle byly při procházkách podle řeky, pes Artur pobíhal kolem, z jedné strany na nás dýchala svěžím dechem Sázava, z druhé stínil hluboký les. Tu a tam svítila okna chatařů a od trampských ohňů se mísila vůně hořícího dřeva s lákavým aromatem opékaných uzenin, to vše podbarveno romantickým zpěvem při kytaře. Nad lesy svítil měsíc a nám bylo neskutečně krásně…

Pak jsi šla studovat a už jsme na sebe neměli tolik času. S úsměvem často vzpomínám na noční chvíle, kdy jsem za tebou tajně lezl oknem na kolej, když jsme předtím tvou spolubydlící studentku podplatili lístky na koncert nebo do divadla. Bože, to byly časy! Když jsi dostudovala a našla práci, vzali jsme se. Byla to jen docela malá svatba. Neměli jsme peníze, a tak jsme se spokojili jen s rodiči a dvěma svědky, pak jsme šli do restaurace na oběd a bylo po všem. Ale vydrželi jsme spolu mnohem déle, než většina aktérů oněch snobských a monstrózních svateb, kteří měli stovku hostů, deset aut a zadaný celý kulturák za šílené peníze. My jsme se totiž nebrali pro majetek, ale z lásky…

S dětmi jsme moc nepospíchali. Užívali jsme si jeden druhého, v létě jsme s partou báječných přátel sjížděli na kanoích řeky v jižních Čechách, nebo jsme se spolu povalovali na pláži u moře nebo u některého z domácích rybníků, v zimě jsme svištěli po kopcích nad Špindlerovým Mlýnem na lyžích, a pokud jsme zůstali ve městě, nevynechali jsme žádnou premiéru v divadlech či kinech, chodili na koncerty Pavla Šporcla i Olympicu, občas na večeři do některé dobré restaurace. Bývaly i víkendy, kdy jsme celé dny zůstávali v posteli…

Pak se narodila Šárka, přišly starosti, jesle, školka, dětské nemoci, na moře a hory náhle nebyl čas ani peníze. Přesto jsem cítil, že v tobě mám spolehlivou oporu a doufám, že ty jsi totéž cítila se mnou. Léta ubíhala šílenou rychlostí, Šárka vystudovala, vdala se a z nás je dědek a bába. Brzo jdu do důchodu a co- čeká to každého. To to uteklo! Kde jsme ty roky nabrali?

Ze vzpomínek mě vyrušilo vrznutí dveří. Prudce a nervózně jsem se otočil od okna. Vysokými, na bílo natřenými dveřmi vešel do čekárny před operačním sálem lékař. Vypadal unaveně, operátorskou čapku měl ještě na hlavě, ale na sebe už navlékl bílý plášť s pěti tužkami v náprsní kapsičce. Na můj napjatý bezhlasý tázavý pohled se usmál a vrásky v obličeji jakoby roztály. „Buďte klidný pane Živný, operace se podařila. Ale vaše paní měla na mále! Naštěstí má tuhý kořínek. Už jsem se bál, že mi zůstane na stole, ale dobře to dopadlo. Ještě si u nás pár dní poleží a za tři neděle nebo za měsíc vám ji pustíme domů!“

Nevěděl jsem, jak mám tomu vzácnému člověku poděkovat. Mlčky jsem mu stiskl ruku, tu ruku, která dovede lidem vracet zdraví a život a která je malý lidský zázrak. V očích jsem pocítil podivné pálení a rychle jsem odvrátil hlavu, aby doktor neviděl slzy. Nevím, proč my muži se za své slzy tolik stydíme. Vyhlédl jsem oknem. Venku vyšlo slunce z mraků a ozářilo jabloňový sad na protější stráni do rozjásané růžové krásy.