O motýlí lásce

Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Bruno a jsem motýl. Lidé si nás rozdělili do různých tříd, podtříd a řádů, ale v tom já se nevyznám. Vím jen, že od té chvíle, kdy jsem se vylíhnul z larvy, mám blankytně modrá křídla s nádherným pestrým malováním, na která jsem pyšný a která se líbí barevným krásným květinám, takže mě velmi rády ochotně pouštějí do svých květů, abych tam mohl sát sladkou a omamnou šťávu.

Také motýlí slečny po mě pokukují, sice nenápadně, ale občas se stává, že některá v letu narazí do stodoly. Bělásková Bětka si nedávno pochroumala levé tykadlo a dlouho trvalo, než zase začala poletovat nad pasekou u lesa.

Náš palouk je prosluněný, voní tu nespočet divokých květů a směs vůní jehličí a hub z nedalekého lesa. Je to malý kousek ráje, jen si musím dávat pozor na ptáky a na lovce motýlů, který zde občas pořádá hon s dlouhou tyčí a punčochou, nasazenou na kruhu na konci. Sem tam nějaký nešťastný motýl uvízne v té pasti a už ho nikdy nikdo neuviděl.. Ale jinak nás tu létá mnoho, bzučí to tu a bručí, to když mezi nás zavítá čmelák Béďa a vážka Jarmila, když sem zabloudí od potoka, kde bydlí. Béďa na Jarmilu „bere“, což vede k šeptandě a pomluvám po celé pasece.

Takové problémy já nemám! Jsem motýl a tak má přelétání od motýlice k motýlici jsou všemi respektována jako motýlí přirozenost. Tedy byla!

Nedávno jsem totiž při svém poletování paloukem zabloudil do odlehlého kouta ve stínu bílých bříz, kde jsem dosud snad nikdy nebyl. Poletuji sem a tam a hledám, kde nasát trochu té šťávičky, když jsem ji spatřil! Tak nádhernou motýlí dámu jsem nikdy neviděl! Nádherné velké oči na mě zamžikaly snad úlekem, snad překvapením a pestrobarevná křídla se zachvěla. To úžasné stvoření sedělo na rudém květu nějaké omamně vonící kytky. Dodal jsem si odvahu, přistál vedle ní a roztáhl svá nádherná blankytná křídla. „Ahoj, já jsem Bruno! Žiju na palouku, támhle na druhé straně A kdo jsi ty? Kde jsi se tu vzala? Nikdy jsem tě neviděl!“                                                                                                                      „Já jsem Žofka“ špitla nesměle, „přinesl mě paprsek Večernice“ usmála se, sklopila  oči a jen chvilkami bleskla na zlomek vteřiny po mých modrých křídlech. „Pojď, proletíme se spolu nad paloukem, zvu tě na růžový nektar pod Velkým dubem!“

Tak začalo krásné a šťastné období mého motýlího života. Trávili jsme spolu každou volnou chvilku, dávali si dárky k narozeninám i k svátku (nebudete tomu věřit, ale i motýli mají svátky) a kdyby motýli měli Vánoce, jistě bychom si udělali radost i tehdy. Ostatní motýlice mě přestaly zajímat, měl jsem oči jen pro Žofku a po palouku se šířily šeptandy a klepy. Béďa byl ke své radosti v té chvíli zapomenut a pozornost starých much byla přenesena na nás. Nevadilo mi to, naopak jsem se výtečně bavil, a myslím, že Žofka také. Byla báječná, veselá a kamarádská, bylo nám spolu hezky a žili jsme jeden pro druhého. Trvalo to dlouho a krásně nekonečně- až do nedávna. V „našem“ koutě paseky se z ničeho nic objevil Babočka Admirál, prý sem přiletěl z úplně jiného palouku, aby hledal štěstí. Zpočátku slušně a nenápadně, později stále častěji a déle trávil čas v blízkosti Žofky. Nedivil jsem se mu, ona je nádherná a usměvavá, pobýt v její společnosti je požitek. Pak jsem si ale k svému zděšení uvědomil, že Babočka je o hodně větší a hezčí než já, že moje blankytná křídla šednou a vadnou a blednou v záři jeho pestrých barev a že Žofka mu stále víc dává přednost. Cítil jsem se zbytečný a odstrčený, za hrudní kostí dodnes cítím bolest. Vyklidil jsem pole. Nebudu přece překážet někde, kde už o mou přítomnost nestojí…

A tak znovu přelétávám od motýlice k motýlici, z kytky na kytku, jak to má být a jak se od motýla očekává. Šepot na pasece utichl. Byl jsem nešťastný jak šafářův dvoreček, i když navenek jsem nedal nic znát. Babočka Admirál už s Žofkou chodil  a létal veřejně a mě otevřeně vyhrožoval a líčil, co mi udělá, pokud se ještě pokusím o kontakt. Bylo to ponižující…už abych byl housenkou!

Uběhl nějaký čas. Čas, který hojí rány, dá zapomenout na zradu a milosrdně zahalí bolavé srdce. Boží mlýny melou prý pomalu, ale jistě. Na podzim Babočku Admirála odchytil do síťky lovec motýlů. Prý je připíchnutý špendlíkem ve vitrině ve školním kabinetu. Žofka se na mě mračí, jako bych za to mohl já, ale mě už je to jedno. Mám svou hrdost, k té zrádné motýlici už se vracet nehodlám.

Tak řekněte- nemáme my motýli podobné osudy jako vy lidé? A jaké z toho všeho plyne poučení? Nelezte do zelí modrokřídlým motýlům, špatně dopadnete…