O lidech

V době svačiny jsme se sesedli kolem dlouhého stolu v malé šatně vedle dílny, vytáhli z tašek balíčky s jídlem a termosky s kávou. Milda vytáhl dva silné chleby, proložené salámem a s plnými ústy vykládal. „Tak jsem včera seděl U pavouka s Karlíkem Gottů a Karlík mi povídá Mildo, prosíme napiš mi nějakej song, já už nemám autora, když teď umřel Kája Svobodů. A já mu povídám- musíš Karlíku počkat, teď mám něco rozdělanýho pro Vendu Neckářovýho…“

Chtěl jsem se jedovatě zeptat, zda má něco rozdělaného pro Lennona, ale pak jsem v duchu mávl rukou. Když mu dělá radost, že mu to baštíme…co bych mu kazil radost. Zdeněk si mocně zavdal z termosky, zhoupl se na židli a opřel se zády o odřená dvířka plechové skříňky. „V neděli jsem vezl rodinku do Boleslavi a v nějaký vesnici jela bába na kole, taková ta vesnická tlustá rajda, a když už jsem ji předjížděl, najednou zatočila doleva a odbočila, sotva jsem stačil dupnout na brzdu. Baba zatracená! Ani se neotočila, jestli za ní něco nejede, ani neukázala rukou, že chce zatáčet, tak ve mně by se krve nedořezal! A ještě měla na mě hubu, když jsem jí vynadal! Kdybych ji srazil, odnes bych to já…“ nervózně si zapálil cigaretu.

„Něco podobnýho se nám stalo s klukama, když jsme před lety jeli na dovolenou do Německa“ řekl jsem. „Vyjížděli jsme o půlnoci, protože to jsou prázdný silnice, krásně se jede a ani na hranicích nebývaly fronty. A tak jedeme v úplný pohodě, až někde na Nymbursku v nějaký vesnici se motal na silnici chlap, nejspíš vožralej, jel z hospody a víte, jak tehdy staří dědkové takový ty černý saka, že? Tak von měl černý sako, černý kolo, jak mívali ty děsný plečky, ani světlo, ani odrazku, nic, viděli jsme ho snad na dva metry, ještě že Honza byl dobrej a duchapřítomnej řidič, k tragédii byl jen krůček. Zastavili jsme bokem a předníma kolama ve škarpě, ale nikomu se nic nestalo, vycouvali jsme a jeli dál, ale při nejbližší příležitosti Honza zastavil a musel to vydejchat…pak jsme se až k Baltickýmu moři střídali v řízení…“

Chvilku bylo ticho, bylo slyšet, jak venku po trati kolem dílny přejíždí dlouhý nákladní vlak. Ocelová kola bubnovala a hlučela a zdi staré budovy se chvěly jak při zemětřesení. Když pak bylo ticho, ozval se Milan. „ Tak si představte pánové, že jsem se byl podívat, jak ten novej kluk natíral vokna na tý nový hale. No to je unikum! Von natřel rámy, ale neodlepil ty fólie, jak jsou tam proti poškození při přepravě, takže když to šly uklízečky mejt a strhli je, byly ty rámy úplně nenatřený! No to jsou mi pracanti, to je neuvěřitelný!“  „No tak to přehlíd no! To se stane. Já vím, že jsi honem běžel žalovat šéfovi, ty rektální alpinisto, viď?“ odsekl jsem. Milan byl pověstný  tím, že když se někomu z kolegů nepodařilo, nebo něco zkazil, hned běžel žalovat nadřízeným. Poškozený dělník se pak nestačil divit, že dostal vynadáno za přečin, o kterém šíf nemohl ještě vědět, protože se na pracovišti dosud nebyl podívat. Trvalo to velmi dlouho, než se na Milana takové nekolegiální chování provalilo. Česká povaha ovšem způsobila, že místo aby se od toho zmetka lidé distancovali, kamarádí s ním, jako by se nic nestalo. Nechápu to. Dnes už je zkrátka taková doba. Lidé přestali být lidmi, stali se „lidskými zdroji“ a snaží se nevybíravými způsoby trumfnout jeden druhého, aby byli „pánům“ v jejich očích lepší. Proto snad nikdo neprotestuje, když jsou lidé nuceni pracovat od rána do večera v každém počasí a bojí se onemocnět, boj celých generací našich otců a dědů za osmihodinovou pracovní dobu je během několika let k ničemu. Jen mě tak napadá, zda TOTO je ještě demokracie. Existuje ještě, nebo se minimalizovala na pouhou svobodu slova a cestování? Vždyť demokracie v překladu z řečtiny znamená vládu lidu….

„A co ty?“ obrátil jsem se na Jardu, který seděl skromně u kamen a jedl housku se salámem, „ještě chodíš na ryby?

A berou? Kolik máš už letos kaprů?“ Jarda se rozzářil. „Člověče letos mi to nějak jde! Byl jsem čtyřikrát a mám jich šest! Zkouším je sušit na slunci, jak mě to učil jeden Ukrajinec, dával mi ochutnat a je to dobrý, nikdy bych to neřek!. Nebo budeme na zahradě v sobotu grilovat, to potom dá manželka ty ryby do marinády, nechá je v ní přes noc a pak už se jenom rozpaluje gril. Ale nesmí to bejt žádnej elektrickej nebo plynovej, musí to bejt na dřevěným uhlí,to má pak ten správnej šmrnc, tu příchuť, to se nadá nějakým plynem nahradit. Já vím, že je to nezdravý, ale sami víte, že nezdravý je všechno, co je dobrý. A pak pozveme sousedy, prostřeme na zahradě stůl a uděláme si hezký odpoledne.“ Chlapi se po sobě podívali. „No, ty si dovedeš žít! Já musím jít na sena. Víš co ty potvory králíci sežerou. Mám jich čtyřicet,“ Milan měl v hlase postřehnutelnou známku závisti.

Milda se zhluboka napil kávy z termosky. „ Teď jsem si vzpomněl, jak tak povídáte vo tom grilování, že jsme u Bolka na farmě opékali sele. Milan Drobnej žral, až mu tek omastek po bradě a Sabinka Laurinová si ode mě půjčila kapesník a utírala mu pusu, všichni jsme se mohli umlátit smíchy a Čmaňa Zedníčků málem spad ze židle….“ To už jsme nevydrželi a dali jsme se do hlučného smíchu. „No jen se chechtejte pitomci!“ urazil se Milda, „Jste tady zalezlí jako krtci a nevíte, co je velkej svět!“ Jarda se zakuckal. „Zato ty seš velkej světák, ty cucáku!“ Představa, že hvězdy českého kulturního nebe mezi sebe zvou tohoto ušmudlaného moulu byla k popukání, ale nesměli jsme se smát až tak moc, abychom toho dobráka moc neurazili.

Kolem oken dílny projel po kolejích za drátěným plotem hlučně nákladní vlak. Čekali jsme, až hluk odezní, abychom mohli pokračovat v konverzaci, ale do rámusu kovových spojnic a nárazů kol o sváry kolejnic se náhle ozvalo prudké houkání lokomotivy a pak prudké brzdění. Ozvala se strašlivá rána a dílna se zachvěla, až uvolněná klika ve dveřích šatny vypadla na betonovou podlahu. Vyběhli jsme ven. V šeru zamračeného podzimního dne se v mlze neznatelně rýsovaly budovy na druhém konci seřazovacího nádraží. Nákladní vlak prudce brzdil a na přejezdu trati se silnicí stál utržený valník s rozbitou postranicí. Z traktoru byla nezřetelná změť plechů se zbytky modrého nátěru, z které na všechny strany trčely kabely, náboje kol a nějaké tyče a trubky. Opodál ležel v trávě urvaný motor s chladičem. Od přejezdu se nám k nohám přikulilo cosi, co jsme zpočátku pokládali za kopací míč, až později jsme v šoku poznali, že jde o lidskou hlavu. V pobledlé tváři měla ještě zapsán šok a překvapení. „Tak toho už nic nebolí“ řekl šéf, který se nečekaně objevil za námi. Vytáhl z kapsy mobil a telefonoval na policii.

Vrátili jsme se do dílny. Nikdo už nejedl, ztratili jsme chuť. Jak málo stačí, aby všechny starosti, záliby a pocity náhle zanikly v drsné skutečnosti! Ten traktorista si jistě také rád poseděl s rodinou u grilu, dělal si dobrácké legrácky z kolegů, chodil na ryby či s kamarády na pivo, pak přišel okamžik, kdy se špatně rozhlédl a bylo po všem. Co dodat?