Nad lesnatou krajinou hluboko pod hradem se nezvykle rychle snesla noc. Pršelo jak z konve a oblohu občas prořízl oslnivý blesk. Kastelán s bouchnutím zavřel gotické okno s barevnými vitrážovými skly v prvním patře a zapálil svíce v pětiramenném mosazném svícnu. Louče požární dohled nedovolil, proto byly chodby a komnaty osvětleny tlumenými replikami starých lamp..
Starobylý nábytek, krby, obrazy starých šlechticů a gobelíny zdobily prastaré komnaty, četná brnění a sbírky zbraní, rozvěšené po stěnách se matně leskly v podivné, ponuré a tajuplné atmosféře. Ohavné počasí venku nutkavý pocit čehosi neobvyklého ještě posilovalo. Kdyby na noční prohlídky hradu nebyly zavedeny objednávky předem, patrně by dnes nikdo nepřišel. Takhle záhy po setmění zahrčel na parkovišti před hlavní bránou autobus a skupina návštěvníků za malou chvíli přeběhla pod deštníky první nádvoří, aby se skryla v ambitu před vchodem. Starý průvodce v historickém kostýmu se objevil jako duch.
„Dobrý večer přátelé! Vítejte na našem hradě! Deštníky si prosím odložte tady v ambitu a po skončení prohlídky si je zase vyzvednete. Prosím, vstupte a za vchodem si obujte návleky.“
Turisté v zmateném houfu přešli po naleštěné dřevěné podlaze do haly, vyzdobené loveckými trofejemi a obrovským erbem posledního majitele hradu, umístěným nad krbem. Průvodce za nimi zamkl vchod a přešel do středu haly. „Zde vidíte znak posledních majitelů tohoto panství, knížat Kronusů z Baalbecku. Lovecké trofeje pocházejí z devatenáctého století, kdy pan Hugo Kronus pořádal v okolních lesích velkolepé hony pro své přátele. Povšimněte si zejména paroží šestnácteráka, posledního na území tohoto kraje. A nyní si přejdeme po schodech nahoru do pokojů.“
Celá skupina s průvodcem v čele se vydala po vrzajících dřevěných schodech nahoru do prvního patra a tak si nikdo nepovšiml, že ve vyhaslém krbu se náhle sám od sebe rozhořel oheň a komínem se prohnal závan větru…Venku uhodil blesk.
Nad schody na malé terase se turisté zastavili a poděšeně se na sebe dívali. Mladá dívka se v hrůze přitiskla ke svému chlapci a nějaké dítě zaplakalo.. Z hloubi hradu se ozvalo táhlé zavytí, jako kdyby kdesi v útrobách objektu kohosi mučili. Průvodce tajuplně tichým hlasem vysvětlil, že to tady na hradě občas v noci děsí lidi duch pana A|dalberta z Baalbecku, který, zavražděn v jídelně dýkou svou vlastní manželkou v roce sedmnáct set patnáct dodnes bloudí po komnatách, nenacházeje klidu a nelibě nese, když je vyrušován. Turisté nápadně ztichli a průvodce otevřel vysoké dveře.
,, Zde je přijímací salon posledního pána. Pod sklem na desce psacího stolu u okna si můžete prohlédnout dopisy, které mu psal sám arcivévoda Ferdinand- bohužel v tomto světle toho asi moc nevidíte. Nad křeslem vpravo visí podobizna pana Adalberta, kterého jste před chvílí slyšeli…“
Návštěvníci s němým úžasem zírali na portrét šlechtice ve zlaceném rámu. Zdálo se, že oči na obraze jsou neobyčejně živé a ať člověk přešel v místnosti na kteroukoli stranu, stále se za ním otáčejí. Průvodce mezitím došel k dalším dveřím. ,,A nyní si přejdeme do jídelny. Zde prosím se ničeho nedotýkejte, porcelán a sklo jsou originály s obrovskou historickou hodnotou. Pocházejí ze sbírek rodu od šestnáctého století, pravděpodobně z Itálie a Německa, kde předkové posledních majitelů často pobývali.“
Dlouhá místnost s obrazy a gobelíny po stěnách se ve třpytu voskovic v křišťálovém lustru leskla nablýskanými řadami sklenic a jídelních souprav na prostřeném stole, pokrytém bílým ubrusem a obloženém dvanácti těžkými křesly s červenými plyšovými potahy. Vysoká kachlová kamna v rohu místnosti byla plná barokních ozdůbek, andělíčků a pasáčků, strop zdobily silné lakované trámy..Průvodce se zastavil poblíž kamen. Nyní jsme v oné místnosti, kde se stala vražda, o které jsem vám už vyprávěl. Chovejte se prosím tiše, ať ducha nedráždíte.“ Turisté stáli ustrašeně v sevřeném hloučku uprostřed místnosti. Náhle se rozletěly dveře vpravo a do jídelny vběhl vousatý muž v historickém kostýmu. Pod sněhobílým krejzlem měl šedý sametový kabátec s širokým límcem, lemovaným krajkami, který kryla široká rudá šerpa, zakončená mečem v pochvě. Široké kalhoty měl zastrčené do vysokých bot s ostruhami. „Kdo mě to ruší při nočním rozjímání!?“ zahřměl. Skupinka o krok ustoupila a mladá maminka přitiskla své dítě k hrudi. Šlechtic přistoupil a popadl za rameno staršího muže. „Půjdeš se mnou!“ – a odvlekl nebožáka za dveře, které se samy zabouchly. Průvodce vzal za kliku. Zamčeno. „Tyhle dveře jsou už léta zamčené, nikdo neví, co je za nimi, ani kastelán…“ šeptal tajuplně. „Jdeme radši dál!“
Zaražení návštěvníci přešli do ozářeného sálu. „Zde je hlavní reprezentační místnost. Pořádaly se tu plesy, bankety a někdy taky mezinárodní smlouvy. V osmnáctém století zde tančila na plese, pořádaném ne její počest i sama císařovna Marie Terezie. Dnes vás tu přivítá osobně poslední potomek šlechtického rodu Kronusů, kníže Martin!“ Turisté se rozptýlili po místnosti a prohlíželi si exponáty. „Všimněte si klavíru v druhém rohu pod benátským zrcadlem“ ozval se průvodce, „údajně na něj hrál sám Mozart, který na hradě pobýval jako host“. Návštěvníci němě zírali. Deska koncertního křídla se sama od sebe otevřela a klavír načal hrát, aniž se k němu kdokoli přiblížil. Klapky klávesnice se samy od sebe zamačkávaly, jakby neviditelné prsty vyhrávaly ponurou melodii.
Dvoukřídlé dveře na druhém konci místnosti se rozlétly jako na povel vstoupil muž středního věku v honosném kostýmu z rudolfinské doby. Zdvořile smekl široký klobouk a uklonil se hostům. „Vítám vás přátelé! Doufám ,že se vám na mém panství líbí. Chovejte se zde jak doma. Služebnictvo je vám k dispozici. Připíjím na Osud!“
Zvedl ze stolu sklenku s rudou tekutinou a po krátké úkloně se zhluboka napil. „Přeji příjemný zbytek noci!“ – a zmizel.
Turisté byli zmateni. Co se to tady děje? Jsou to čáry? Kde je ten pán od nás? A jak to že ten kníže zmizel jako duch? A jakto že to piáno hraje samo?
„Honem! Pojďte se podívat!“ zvolal náhle mladík, který lelkoval u okna a vyhlížel do bouřlivé noci. „To se mi snad zdá! Probuďte mě někdo!“
Turisté se nahrnuli k oknu. V prudkém dešti a ve svitu blesků se na cimbuří protějšího křídla hradu procházela bílá paní. Šla jakoby se vznášela, bílou vlečku táhla za sebou po kamenné dlažbě a špičatý čepec s bílým šátkem hrdě nesla nočním prostorem. I přes tmavou, deštivou noc byla jasně a zřetelně vidět, jako by byla osvětlena jakýmsi neviditelným reflektorem. Svítila nějakým vnitřním světlem. Trvalo to jen chviličku, přelud hned zmizel, ale všichni u okna zjev viděli..
O patro níž, v místnosti turistům nepřístupné zatím popíjeli studenti víno. Jsou tu na brigádě a při nočních prohlídkách hradu straší návštěvníky. Jen kníže a šlechtic Adalbert jsou najatí herci. Starší muž, zpočátku vyjevený z únosu , dostal panáka a teď se všemu směje, uprostřed mladých veselých lidí je mu dobře. Hanka vběhla v kostýmu bílé paní celá promočená. „Tý bláho, to je dneska vo život! Bála jsem se, že do mě práskne blesk! Ale působivý to teda bylo!“ Dala si panáka slivovice.
Herec, představující Adalberta se rozesmál. „Parádně to žerou“ Jsou podělaní strachy!“
Rozhlédl se po přítomných. „Ale kde je Honza?“
Skutečně- představitel knížete mezi nimi nebyl. „Já ho dneska viděl naposledy odpoledne, a to si ve sklepě pořádně nahejbal ze soudku! Byl docela slušně sťatej. Taky mě napadlo, jak asi bude v noci strašit a jestli vystřízliví…“ Vstali a jako na povel se vrhli ke schodům do sklepa. Honza ležel v obrovském sudu jako smrťák v pohádce Dařbuján a Pandrhola a spal. Mirek mu zacloumal ramenem „Co je vole! Nech mě spát, je mi blbě!“Podívali se po sobě. Vždyť byl před čtvrt hodinkou nahoře v sále. Kdo to tam teda byl“
Podívali se na sebe. V rohu sklepní místnosti se zjevila temná postava a ozvalo se zpupné zachechtání, s jakýmsi echo efektem, jakoby se s ozvěnou opakovalo. Strnuli jen na okamžik, pak už se strkali v úzkých dveřích na úprku ze sklepa.. Když doběhli do své vyhrazené místnosti, unesený muž tam nebyl. Na věži odbil zvon půlnoc.
Turisté s průvodcem dokončili noční prohlídku hradu. Venku zatím přestalo pršet a vzduch byl báječně čistý. V dálce nad lesy ještě několikrát němě zablýsklo. Když nastoupili do autobusu, starší muž seděl na svém místě a spal. Při rozruchu, způsobeném nastupujícími lidmi otevřel oči. „Tak jaký to bylo? Já jsem na prohlídku dneska nešel, byl jsem hrozně ospalej!“ Cestující se po sobě podívali. Motor se rozeřval a autobus couval z parkoviště. Lidé se ještě naposledy ohlédli zamlženými okny na hrad. Strnuli. Žádný hrad zde nebyl.
