Nedělní odpoledne

  V rohové budově naproti nádraží je restaurace s hernou. Občas se tam zastavím na dvě-tři piva. Jde se tam po třech schodech, zrovna jako v jednom skvělém televizním seriálu.

Tedy, ono je těch schodů dohromady sedm, ale ty čtyři navíc jsou až venku na ulici.Mezi nimi jsou vchodové dveře. V onom seriálu  se sice jde dolů a zde nahoru do zvýšeného přízemí, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to podnik příjemný, s dobrým pitím a krásnými servírkami.

Seděl jsem u svého oblíbeného stolu a zrovna popíjel třetí pivo, když se otevřely dveře a po třech schůdkách vyběhl Petr. Byl to malý sporý chlapík v džínách a vytahaném bílém, nepříliš čistém triku s nějakým anglickým nápisem. Rozhlédl se po pestré směsici návštěvníků, ocenil krátkým pohledem vnadnou číšnici a zamířil přímo k mému stolu.

„Tak čau bejku“,uvítal jsem ho přátelsky, nohou vyšoupl z pod stolu prázdnou židli a ukázal na ni. Sympaticky se zašklebil a zpod tmavého kníru na mě zasvítily zuby, trochu zažloutlé od tabáku. Vytáhl tenký doutník a obřadně si zapálil.

„Víš, co se stalo?“ otázal se ledabyle, lehce dosedl na židli a natáhl si nohy na tu protější.

„Devět z deseti zubařů doporučují zubní pastu Colgate“, zasmál jsem se „Povídej!“

„Jsem na nejlepší cestě nabalit Inku!“ prohlásil se zdánlivou nedbalostí. Natáhl tabák a přimhouřenýma očima mě triumfálně pozoroval.

„Tý vole! Jak to?“ vyhrkl jsem překvapeně. „Nekecej!“

Inka je  nejpěknější holka z naší čtvrti.Štíhlá dlouhovlasá majitelka  sošné postavy bývá ústřední postavou chlapských řečí v baru, většinou samozřejmě vybájených z říše přání a snů. Kdyby jen čtvrtina těch řečí byla pravdivá, byla by tak zničená přebujelým sexem, že by z ní chodily jen ta krajková tanga…

Petr se pohodlně rozvalil na židli, jednou rukou gestikuloval doutníkem a druhou si pohrával klíči na stole. A se samolibým úsměvem se dal do vyprávění:

„Ona chodí dělat ke stroji do fabriky, co obrábí plastové odlitky. Pár let už tam dělám v údržbě instalatéra. Vím, že lidé považují tu práci za méněcennou a mizerně placenou, a v druhém bodě mají pravdu. A tak jsem si při pravidelných pochůzkách po fabrice a kontrole čerpadel a radiátorů pozoroval krásné dělnice z uctivé vzdálenosti a tak, aby si toho nepovšimly. Víš, já jsem moc nevyrostl, krásy, jak vidíš, jsem taky moc nepobral, o penězích ani nemluvě. Byl jsem proto přesvědčený, že holkám jsem jen pro smích a že mnou jako mužem pohrdají – a v mnoha případech je to pravda – nepřerušuj mě, já to vím, nejsem už žádné ucho, tak to přežiju!“

Petr přerušil své vyprávění a s očima upřenýma na nádherné křivky servírky natáhl a zvolna vypustil tabák. Číšnice si přišla pro objednávku a zase odešla, vlníc půvabným zadečkem v džínové minisukni. Mlčky jsme se za ní dívali. Povzdychl jsem si a Petr si mnul palcem a ukazováčkem nos. Pak pokračoval ve svém příběhu.

„Ani nevím, jak došlo k tomu, že jsme se s Inkou začali zdravit, dokonce jsme na sebe mávali přes půl haly, pokud si mne ovšem v návalu práce všimla…

Později jsem si dodal odvahy a občas jsem se u jejího stroje zastavil na kus řeči, takové ty legrácky, jaké se na pracovišti mezi lidmi vedou, úplně nevinné a nezávadné. Jenže jsem ztratil hlavu. Chodil jsem kolem jejího stroje i v případě, že jsem tudy neměl cestu a notně jsem si zašel, jen abych ji aspoň na okamžik a třeba i zdálky zahlédl. Nevím, jestli si toho všimla, snad ano, ženy prý mají jakýsi šestý smysl, kterým poznají, když se někomu líbí. Ale začala se chovat kamarádsky a počáteční odmítavý chlad jakoby odvál čas.. Tenkrát se s ní bohužel většinou bavil jeden fešný mladík. Kam já jsem se na něj hrabal! Byl o hlavu větší a o dvacet let mladší, patrně i zábavnější. Měl jsem vztek, protože s ní byl častěji než bylo milé a mezi lidmi v továrně začaly kolovat nechutné drby. Já vím, máš pravdu, že mi do toho vlastně nic nemělo být a že mi to mělo být jedno. Jenomže stačilo, aby rozpustila ty svoje nádherné vlasy a byl jsem ztracený. Vlnily se jí do půli zad a já jsem na dlouhovlasé holky už od klukovských let vysazený.. Je prostě nádherná. Vůbec mi nevadí, že má mezírku mezi zuby, jak na to mezi řečí poukázala jedna kamarádka. Naopak, podle mě jí to dodává osobnost. Jinak je  naprosto dokonalá, úžasná, nádherná!

Fešáka za nějaký čas propustili z práce a protože byl z druhého konce republiky a tady spal na ubytovně, odjel a byl od něho pokoj. Získal jsem volné pole působnosti. Jenomže – znáš mě! Ta moje introvertní povaha!

Psal jsem jí romantická anonymní psaníčka a bavil se pozorováním, jak je z nich zmatená. Přitom jsem si představoval, že jsme spolu v některé té báječné vinárně v Poděbradech, v létě na dece na pláži u vody, na procházce v Praze na Kampě nebo aspoň v Nymburku podle Labe, viděl jsem se na dovolené ve dvou se stanem, jak pozorujeme hvězdy na letním nebi, v zimě pak kino nebo koncert…o tom dalším ani nechci mluvit, to už je utopie…“

Petr odložil doutník na okraj popelníku, vytáhl kapesník a hlučně se vysmrkal. Číšnice přinesla objednané nápoje, lehce se na nás usmála, napsala čárky na účtenku a odběhla.

„Tak povídej, co bylo dál?“ pobídl jsem kamaráda po chvilce ticha. Napil jsem se piva, poposedl na židli a opřel lokty o hranu stolu. Petr se rozhlédl po reklamách na whisky Daniels a na pivo Gambrinus nad barovým pultem. Ve vedlejší místnosti bylo otevřeným průchodem vidět barevně blikající hrací automaty.

„Když mě  vůbec není jasné, jestli jí to vůbec je vhod a jestli ji neobtěžuji, když za ní každou chvíli chodím a dávám se s ní do řeči. Ona mě sice vyslechne, zasměje se nebo se tu a tam na něco zeptá – nedávno jsem jí dokonce cosi hledal na internetu a byl jsem šťastný jako blecha, když jsem jí to mohl vytištěné přinést. Teď ji lákám na cyklistický výlet, ale to už bych asi chtěl moc. Sice to úplně neodmítla, ale cítil jsem přátelský odstup. Možná, že mě má svým způsobem docela ráda, tak nějak jako kamaráda z práce, ale nic víc….a co bych taky chtěl, že“

Petr se odmlčel. Oči mu zabloudily na druhý konec místnosti, kde nějací mládenci hlučně hráli kulečník Klapot nárazů koulí pronikal zakouřeným prostorem až k nám.

„Ale už si tykáme! To je pokrok,co? Po roce…Víš jak k tomu došlo? To jsme se potkali náhodně na ulici a ona mi řekla ‚Dobrý den pane Kudláčku!‘ Podruhé mě zase nazvala ‚panem Kropáčkem‘ – a já se jmenuji Slavíček! Tak jsem jí tenkrát řekl, ať mi radši říká Petře, a ona na to, že bychom se tedy mohli i tykat. Dokonce mi na to tykání dala pusu…byla to taková lehounká pusinka, úplně nevinná a obyčejná, ale mně v ten okamžik zkrásněl celý svět….Zapomněl jsem, že jsem menší, na to jak vypadám, a že jsem věčně bez peněz, najednou jsem se cítil jako Richard Gere nebo Brad Pitt. Škoda, že to trvalo jen chvíli…“

V duchu jsem se ušklíbl. Inka s Petrem nejspíš jen nevinně kamarádí a on si to vykládá jako zájem. Bože, ten bude zklamaný, až mu to dojde! Když jsem si představil vedle té krásné holky Petra, který by nejen mohl být jejím tátou, ale k tomu má krátké nohy do X a začínající bříško, špatně padnoucí džíny od Vietnamců a ostýchavou povahu, Petra, který páchne doutníky a potem, vypadalo to groteskně. Nehledě na to, že Inka je vdaná. V Petrově filosofii to sice není žádná tělesná vada a vím, že v mladších letech mu nevadilo chodit s vdanými ženami, ale to rozhodně nebyly takovéhle extratřídy.

Petr se podíval na hodinky. „Už budu muset jít, za chvilku mi to jede na Kolín.“

Zdusil doutník v popelníku, dopil pivo a hodil na stůl dvacku. „Zatáhni to prosímtě. A o té Ince ani slovo, nikomu. Slibuješ?“

„Slibuju!“

Sledoval jsem oknem, jak přítel v slunci nedělního odpoledne přešel náměstí před nádražím a záhy zmizel v budově. Byl jsem hluboce zamyšlený.

Za čtvrt hodiny se otevřely dveře a vstoupila Inka. Věnovala mi zářivý úsměv a s nenucenou samozřejmostí se napila z mé sklenice. Pak mě políbila. A vůbec ne zlehounka a nevinně…

„Tak co, vzal jsi tu deku? Tak to zaplať, jdeme na tu tvou pláž…a večer zase k tobě do pelíšku…starej má noční..“ šeptala mi do ucha tak zblízka, že mi jezdila rty po boltcích.

Chudák Petr!

Když jsme po půlhodince vyšli z restaurace a důvěrně zavěšeni zahnuli za roh, vůbec jsme si nevšimli, že na chodníku před nádražím stojí Petr, kterému ujel vlak na Kolín. Chvilku pozoroval, jak mizíme za rohem, pak se smutně otočil a zmizel v nádražní budově. Náhodný pozorovatel si mohl mimoděk všimnout, že z muže v nejlepších letech se během chvilky stala ploužící se troska, mířící přes halu do dveří zpustlé nádražní restaurace.