Nebožtík

Zásoba starších prací už pomanu slábne. Zůstávají drobné vstupy, použité kdysi po vzoru Johna Steinbecka jako intermezza mezi jednotlivé kapitoly mého prvního pokusu o knihu v roce 1994. Jsou velmi krátké, zde představuji jednu z nich.

NEBOŽTÍK

Tak jsem vám byl nebožtíkem! Vážně! Úplným, studeným nebožtíkem s bílýma ztuhlýma nohama, podobnýma vosku, se strnulým pohledem, upřeným ne jediný bod v betonovém stropu hrobky.

Kamarádi posílali kondolence mé rodině a ti nejvěrnější přijeli na pohřeb spolu s příbuznými. Moje krásné a božské kamarádky Hanička, Ivanka, Květuška a další mi brečí na hrobě, Helena chodí v černých šatech a moc jí to sluší, dceruška volá po tatínkovi…je to zvláštní pocit..

V duchu se omlouvám svému dávno zesnulému otci za to, že jsem se na něho kdysi v pubertě utrhoval a těším se na to, že se s ním po letech zase uvidím.

U hlavy mi zavánějí tlející květiny a na hrudi píchá jehličí z těžkého pohřebního věnce.

Studené kamenné kvádry hrobky jsou orosené a kapičky vody stékají po jejich hrubém povrchu do mechem zarostlých spár. Myšlenky mi zalétly do nedávné minulosti, kdy jsem se shora, když jsem seděl na varhanních píšťalách v obřadní síni krematoria až nahoře u stropu díval na svou rakev, jak po dojemných proslovech bývalého šéfa zajíždí za oponu toho truchlivého divadla za zvuků larga z Dvořákovy Novosvětské. Bylo to velmi působivé, bylo mi líto sama sebe tak, že jsem z úzké píšťaly málem spadl dolů mezi věnce a květiny. Pak jsem se vznášel nad hřbitovem, až jsem našel místo, kam mě potom odnesli. Tak tu teď ležím a koukám do stropu. Co tady proboha budu celé věky dělat? Já snad nudou umřu….najdu někde mezi ostatními duchy o půlnoci spřízněné duše? Kamarády, s nimiž budu moci klábosit při nektaru z hřbitovního kvítí? Strašit opozdilce, krátící si v noci cestu kolem hřbitovní zdi?

V rohu hrubky se zvedá kostlivec.Haraší kostmi, které mu  narážejí v žebroví jedna na druhou.Svírá mi rameno tak silně, že sebou házím jako magor po celé rakvi. Otvírám oči a vidím denní světlo.

„Taky už bys mohl vstát“ lomcuje mi Helena ramenem, „už je půl osmé!“

Přes záclony svítí do pokoje ranní slunce, otevřeným oknem je slyšet zpěv kosů, kteří tím zvukem oslavují radost ze života. Z kuchyně až sem voní čerstvá káva.

Ještě nikdy jsem nevstával tak rád. Tak čile. Obyčejně si ukradnu ještě aspoň pár minut, otočím se na druhý bok a přikryji si hlavu přikrývkou. Zpravidla se i protahuji a zívám na celé kolo. Dnes ne. Dnes jsem snadno a lehce vyskočil z postele. Dnes jsem vstal z mrtvých. Vyskakuji jako voják při poplachu, jako hasič při zahoukání sirény a při zazvonění telefonu.

Možná, že mne k tomu snu inspirovaly morbidní horory. Možná ony stále ještě nevysvětlené teorie o posmrtném životě a o existenci záhrobního duchaření. Jisté však je, že ve svém rodném městě jsem už kdysi za nebožtíka považován byl

Když jsem se před více než dvaceti lety odstěhoval, zemřel v téže době můj přibližně stejně starý jmenovec. Náhoda tomu chtěla, že bydlel dokonce v téže ulici, takže se mnohokrát stávalo, že mi byla doručována jeho pošta a mně zase jeho. A protože jeho úmrtí spadalo do doby mého zmizení z města – byl jsem častým účastníkem všelijakých společenských akcí, večírků, koncertů atd., lidé automaticky spojili dvě události v jednu. Byli proto značně udiveni, když jsem čas od času přijel do města na návštěvu. Někteří mě prosili, abych je nechal žít, že už budou hodní, Jsou ještě mladí, nic si neužili, mají život před sebou a nechce se jim ještě odejít.

Bavilo mne to. Dodnes mne hřeje známé pořekadlo, že člověk, který bývá omylem považován na nebožtíka, se zpravidla dožívá vysokého věku. Tak jsem zvědavý, do kolika let si ještě budu užívat slunce, krásy přírody a hezkých žen, společnosti přátel a života. Svět je i přes všechny špatnosti a zla dnešní doby přeci jen nádherný, nebude se mi z něj, až přijde čas, chtít odcházet…