Nálet

  Je krásná letní neděle, sluníčko se usmívá, koupe se v blankytné modři azurového nebe a slibuje hezký den. Konečně jeden hezký den, kdy snad nebudeme muset utíkat s Jeníkem na ruce do krytu ve sklepě vedlejšího domu jako v tom strašném uplynulém týdnu. Někdy nás sirény vyburcovaly k úkrytu i dvakrát denně. Seděli jsme pak na lavicích, umístěných kolem stěn sklepa jako myšky, ustrašeně poslouchali vytí padajících bomb a vzdálené výbuchy.

Vlasta vyjekla, když se výbuch ozval někde poblíž, děti občas zaplakaly. Po odhoukání konce poplachu jsme vyšli na ulici.  Nedaleká továrna se změnila v hromadu trosek, místy hořící, koleje železniční dráhy byly zkroucené a vytrhané z pražců, ze všech stran se sjížděly hasičské vozy….

Dnes tedy je krásně, ticho a klid, rozhodli jsme se, že půjdeme na procházku do lesa, navštívíme švagra Frantu, který má hned u lesa dům a zatímco si náš tříletý Jeník bude venku hrát s malým Frantíkem, vypijeme s Frantou a Ančou meltu- kávu jsme od počátku války viděli jen málokdy- a popovídáme o životě. V lese voněly borovice, šlapali jsme po měkkém jehličí a podvědomě pokukovali po houbách, i když víme, že v tomto lese nerostou. Bylo ticho, zapomněli jsme na Němce, na nálety i na válku, opět jsme v duchu vzpomínali na blahé časy, kdy jsme na palouku nedaleko Frantova domu pořádali pikniky, nebo jezdili na neděli na Sázavu- to už je jen vzdálená vzpomínka na sladký, bezstarostný mírový život. Vzpomínka notně vybledlá, jako na něco, o čem jsme četli v knihách a co se nikdy neuskutečnilo a je pouhým výplodem fantazie autora.

U Franty bylo veselo, kromě nás měl na návštěvě ještě sousedy, kolem domu bylo plno dětí a u dlouhého stolu v kuchyni dospělí vedli obvyklé velezrádné řeči, odposlouchané ze zakázaného londýnského nebo moskevského vysílání rozhlasu. „Rusové ženou skopčáky jako zvěř, už jsou na Slovensku!“ říkal právě soused Ekrt, „ a z druhý strany je zase dusej Amíci!“

„Mají co chtěli“ zabručel Franta, zapálil si cigaretu ze špatného protektorátního tabáku a odhodil sirku do popelníku. „Kdyby seděli doma na zadku, nic by se jim nestalo, ale když se nechali takhle oblbnout tím idiotem s knírkem….teď už snad prokoukli, že sny o světovládě jsou blbost!“ „Stejně nechápu,“ vložil jsem se do debaty, „jak se tak kulturní a chytrej národ mohl nechat tak obalamutit…!“ Chvíli bylo ticho, jen otevřeným oknem bylo slyšet, jak venku pokřikují hrající si děti. Anička přinesla na stůl tác se šálky čehosi, co připomínalo kávu jen barvou a misku sušenek. „Bohužel panstvo, víc už nemám, zeptejte se příští týden, dostáváme zboží!“ zavtipkovala. Zasmáli jsme se. Usrkávali jsme meltu a ukusovali sušenky, odpoledne přijemně ubíhalo, když tu Franta zvedl ruku. „Ticho! Poslouchejte!“ Zmlkli jsme, do otevřeného okna bylo slyšet směrem od města vzdálené vytí sirén. „Páni, voni si nedaj pokoj ani v neděli!“ vyjekla Vlasta, „snad abychom letěli domů do krytu, ne? Děti!“ vyklonila se z okna, „Všechny dovnitř. Honem!“ Franta ji chytil za ruku. „Nikam nechoďte, tady jste v bezpečí. Párkrát se stalo, že to vlítlo do lesa, tam co jsou ty hluboký díry, to jsou krátery po bombách, ale jinak je tu daleko bezpečněji, než ve městě, to mi věř!“ Všichni jsme se nahrnuli k oknům. V dálce jakoby v mlze bylo vidět město, zatím ještě zahalené v tichu. Nic se nedělo, odtud jsme nemohli vidět zmatek v ulicích, pobíhající lidi, zmatek při obsazování krytů, pokynů policistů a pohotovost hasičů a zdravotních dobrovolníků. Zde, kilometr od prvních krajních domů, byl klid. A pak to začalo.

Nejprve nenápadně, tiše, postupně stále hlasitěji bylo slyšet temné hučení silných strojů. Vysoko na modrém nebi se nad obzorem vyhoupla malinká letadélka, byla tak vysoko, že malinká zůstala i když se přiblížila až nad město. Bylo jich několik desítek, letěla spořádaně, jako na leteckém dnu, a když se dostala nad cíl, vypouštěla tmavé bomby hustě jako železný déšť. Franta se mimoděk pokřižoval „Tohle teda nadělá paseku! Takhle silný to snad ještě nebylo!“ Bomby ječely jak poselství pekel a po dopadu na město explodovaly, roznášely zkázu a zmar. Odtud to vypadalo jako scéna z válečného filmu- i když to tentokrát nebyl žádný film, ale skutečnost, obludná a naprosto nepochopitelná, ale skutečnost. Dívali jsme se na ten armagedon s rozšířenýma očima a s nehybnými, zpocenými tvářemi.

„Pojďte si dát panáka! Mám tu schovanou ještě flašku z časů republiky!“ pozval nás Franta. Museli jsme si připít, ač se nám všem třásly ruce.

K večeru jsme se vraceli domů. „Doufám, že ještě nějakej domov máme“ vtipkoval jsem nevhodně, a Vlasta se ani neusmála. Jak jsme se blížili k naší ulici, viděli jsme stále větší obraz zkázy. Trosky domů, zraněné a mrtvé lidi, sanity, hasiče, vyděšené maminky, běžící kamsi s dětmi v náručí…Když jsme se dostali až na nároží naší ulice, potkali jsme našeho domácího, měl potrhané a špinavé šaty a na čele velkou černou šmouhu. Vykulil na nás oči. „Vy žijete? To je zázrak, vy jste měli opravdu boží vnuknutí, že jste nebyli doma! Celej ten barák vedle, co byl kryt, tam, jak jste chodili při náletech,  dostal přímej zásah! Všichni tam zůstali…“ …a pan domácí odběhl za roh, my jsme stanuli na místě a dívali se na sebe jak opaření. Nás musí mít pánbůh rád.

Z domu, kam jsme chodili do krytu, byla tři metry vysoká hromada trosek, cihel, šrotu, z kterého trčely k nebi ohořelé trámy, pohotovostní četa začínala s odklízením. Pan domácí měl pravdu. Ve sklepě tohoto domu nemohl nikdo přežít. Vlasta se mi vyděšeně pověsila na krk. „Kdy už to skončí…já už to nevydržím…!“ slzela mi do kopy saka.  Malý Jeník se mě držel za ruku a rozhlížel se po té spoušti nechápavýma očima.

Doma jsme měli vytlučená skla v oknech, zřejmě tlakovou vlnou, ale jinak jsme vážnější škodu neutrpěli. Tak jsme se podruhé narodili.Jen jsme se tiše modlili za všechny ty lidi, které jsme dobře znali, které jsme denně vídávali na ulici nebo v obchodech, za děti, které si před domem hrávaly s naším Jeníkem a které nikdy nikomu neublížily…

A za tři čtvrtě roku se na náměstí objevily ruské tanky. Byl konec války, náletům a strachu, Němci dostávali na všech stranách to, o co si šest let koledovali, začal nový život. Za dva roky pak k Jeníkovi přibyli ještě dva sourozenci, ale to už by byl jiný příběh.