Okénko cely číslo 181 mrklo, pak zase zavřelo a dveře se se skřípotem otevřely. Na okamžik bylo vidět na zeleno natřené stěny chodby a kousek železného schodiště. Postavili jsme se se zlodějem Šímou, s kterým tu sdílím celu, do pozoru. „Odsouzený Kříž!“ Dozorce v nažehlené uniformě stojí na prahu cely. Udělal jsem krok vpřed. „Vezměte si svoje věci a pojďte se mnou!“ . Co mi zase chtějí, prolétlo mi hlavou. Poslední půlrok jsem strávil ve vězeňské nemocnici na druhém nádvoří, jsem tu zpátky na cele teprve třetí den…
Zimu jsem prolenošil na lůžku nemocnice. Mělo to tu výhodu, že místo malého zamřížovaného okénka u stropu cely číslo 181 zde bylo normální třídílné okno, sice zabílené, ale když je ošetřovatelka po ránu denně otevřela kvůli větrání, byl z něho výhled na betonový dvůr a šedé baráky s plechovými vraty garáží na druhé straně. Nebyla to ideální scenérie, ale bylo tu teplo a proti cele 181 to byl hotový Hilton. Moc jsem si to neužíval – proležel jsem celé měsíce v horečkách, doktor Horák už nade mnou lámal hůl, jen sestřička Jana mě trpělivě ošetřovala, pečovala, převlékala, podávala jídlo, zprvu infuzemi, později, když už se můj stav k údivu doktora Horáka poněkud lepšil, si pokládala mou hlavu do klína a krmila mě jako malé dítě. Bylo to velmi příjemné.
Trochu jsem to hrál. Už mi bylo docela dobře, ale vyhlídka na návrat do cely 181 mě ani dost málo nelákala. Takhle to tady odležet do jara! To by bylo super! V březnu mi končí trest. Už tu tvrdnu třetí rok. Za to mi těch pár tisíc z té vloupačky do kanceláře v Náplavní ulici teda nestojí! Být na cele se zloději, pasáky a teplouši, kteří se neumějí podepsat a za každou jejich větou následuje facka nebo rána pěstí, to není lákavá představa. Děkuji Bohu, že jsem dostal tu těžkou tuberkulózu. Dozorce Kořán je vyhlášený surovec, a kdyby ho nedržely předpisy, jistě by už některého mukla přizabil. Pár ran jsem už od něj schytal také a nebylo to žádné jemné pohlazení…Kdepak – šedozelené chodby, železná schodiště, všudypřítomné mříže a cela 181 mi vůbec nechybí!
S Janičkou jsme se za ty dva měsíce docela skamarádili. Nosila mi tajně cigarety a někdy dokonce propašovala pivo…to už jsem tři roky neměl, a já mám pivo rád, chybí mi…Povídali jsme si celé hodiny o životě, o našich rodinách, osudech, partnerech..a jednou, když měl doktor Horák volno a dozorce odešel na oběd, jsme se dokonce pomilovali….kdyby tohle prasklo, to by byl malér!.....Čas plynul a já už jsem byl úplně zdráv. Jen Janino přátelství a trochu upravená hlášení o mém zdravotním stavu mě udržovala v nemocnici. Cela číslo 181 mě přestávala strašit ve snech. Jana mi nosila lepší jídlo, než je normální předepsaná vězeňská strava, takže jsem sílil a cítil jsem se fit a svěží. Začínalo se mi tu líbit…
Přesto lituji, že jsem se dostal do vězení. Že jsem podlehl pokušení a vloupal se do té kanceláře. Peněz tam stejně moc nebylo a já, amatér, jsem tam nechal tolik stop, že policii nedalo moc práce, aby mě našla. V amerických filmech v televizi to všechno vypadá tak jednoduše – skutečnost je o něčem jiném – a člověka to poznamená na celý zbytek života.
Konečně je březen, čas mého propuštění. Doktor už nedal na Janu, není to žádný hlupák a já mám nejasný pocit, že o všem věděl a jistou dobu to pobaveně toleroval, ale teď už mě vyhodil z nemocnice – ale už mi to nevadí. Tři dny na cele ještě vydržím. Je tam už jenom Šíma, a s tím se ještě dá vyjít..
V kanceláři mi dali propouštěcí list a moje věci, velitel stráže ještě pronesl obligátní proslov o tom, že věří, že nyní povedu řádný život a že už tyto prostory neuvidím, pak se otevřela železná vrata ke svobodě….
Vyběhl jsem slunečným ránem do stráně nad rodnou vsí. Svoboda! Jak sladké slovo! Bylo tu ticho, rušené jen zpěvem ptáků, šumem a bzukotem hmyzu, dole v údolí vzdáleně hučel jez. Natáhl jsem se jak dlouhý, tak široký do vysoké luční trávy, dlouhé stvoly se nade mnou zavřely a míhaly se v slabém vánku sem a tam, kymácely se a křížily, skrývaje chvílemi modř nebe, slunce mezi nimi blikalo a mžikalo spiklenecky a oslnivě, až jsem musel mhouřit oči. Bylo mi lehce, volně, kolem všechno omamně vonělo lučními květy, které louku měnily v pestrobarevný orientální koberec. Konečně! Konečně! Věznice zavřela za sebou vrata a odkráčela z mých myšlenek a vzpomínek tam, kam patří. Užívám si vytouženého sluníčka, čistého povětří a vůní a mám srdce plné jásavé radosti, pocitů volnosti a osvobození. Ty tam jsou ranní nástupy, šněrování vysokých bot, navlékání vězeňských mudúrů, špíny, grázlů a dril….a pohled na dívky…ten je nepopsatelně nádherný…jen škoda, že mi není méně let! Cest La vie…Ale na to teď nemyslím. Kolem hlavy mi v monotónním bzukotu hmyzu zní Vivaldi. Vysoko na bezmračné obloze se zdánlivě pomalu sune stříbrné letadlo, odtud na dálku vypadá jako malinký, téměř nespatřitelný brouček, za ním se táhne bílá čára, jakoby nezbedný kluk čmáral po čisté modři nebe bílou křídou. Ze vzdáleného kostela je až sem slyšet zvony.
Po chvíli jsem vstal, protáhl se na slunci a cestou k domovu jsem na pěšině rozpustile kopal do kamínků. Jak mě asi naši přivítají? Trochu se doma aklimatizuji, najdu si práci a o vězení už nikdy nechci slyšet..ostatně v sobotu mám v okresním městě schůzku s Janou….
