Na pouti

Zanedbaný plácek na samém okraji města, až za starými lázněmi v prostoru mezi řekou a nádražím, po většinu roku plný kaluží nebo prachu, se každoročně na týden mění v malé  Las Vegas. Desítky atrakcí všeho druhu se zde točí, zdvihají, padají, víří a houpou, opatřeny girlandami barevných žárovek a svítících nápisů.

Pestře pomalované boudy, skrývající ve svých útrobách strašidelný zámek nebo jízdu smrti lákají kolemjdoucí zábavychtivé občany blikajícími lebkami a příšerami, a všechno dohromady je to zahlceno ohlušující směsí populárních odrhovaček. U velkého řetízkového kolotoče vyhrává dechovka, u lochnesky Beatles a zvonkovou dráhu oblažuje svým zpěvem Božský Kája. Jeden majitel atrakce chce přehlušit druhého a „stáhnout“ veřejnost právě na ten svůj  kolotoč, a všechno dohromady to způsobuje nesnesitelný randál, že je až s podivem, že ty masy lidí, které se sem jdou bavit, neutečou po několika minutách. Do toho zmatku teple voní stánky s klobásami a pivem, vedle sladká cukrová vata, támhle kousek dál prodávají růžové a barevně balené cukrovinky, nechybí malé stánky s koženými opasky a drobnými ozdobami. Kaluže nikomu nevadí. Nedaleko mostu přes řeku stojí středně velký stan, před ním pódium a principál tohoto malého varieté zvučně zve občany ke vstupu: „Jen račte velevážení! Máme tu medvěda, s kterým odvážný muž může směle změřit své síly! Vítěz vyhrává tučnou odměnu! Třeba vy, mladý muži, pojďte blíž!“

Nad vším tím ruchem, zmatkem a hlukem do nebe ční jako stráž obrovité ruské kolo. Svítí do dálky jako kulatý maják, nebo jako veliký kulatý světelný  květ.

Kousek dál stojí moje střelnice. Jezdím s ní po poutích už dvacet let a sám sobě se divím, že jsem z toho blázince ještě nezešedivěl.

Jen rána jsou tichá. Vychutnávám to ticho, ten klid, reproduktory jsou vypnuté, většina atrakcí zakrytá plachtami, houpačky zamčené k rámům, paní Hovorková z Paláce smíchu pere na sluníčku prádlo a věší je na šňůru, nataženou mezi maringotkami. Chlapi s potetovanýma rukama a v propocených trikách s anglickými nápisy na prsou kontrolují upevnění sedaček na atrakcích,  cigarety v koutcích úst, dotahují šrouby a s plechovkou barvy opravují poškrábané nátěry. Nějací opozdilci staví nový kolotoč v proluce mezi labutěmi a skupinou maringotek, skládají z korby nákladního auta bílé lakované koně s dlouhými hřívami, barevná autíčka a šedé velbloudy s vykulenýma očima..

To ovšem bylo ráno. Po poledni začíná provoz, přicházejí první návštěvníci a je po klidu. Teď večer je kravál největší, v záplavě světel je zde hotové peklo. Nějaký voják u mě už prostřílel spoustu peněz a jeho dívka, která na něm láskyplně visí kouzelnýma očima, má už plnou náruč plyšáků a papírových růží. A voják si od ní půjčil zrcátko, otočil se zády a střílí dozadu, papírová růže padá k zemi. Trochu na ni stříknu voňavku a voják ji s pyšným úsměvem přidává dívce k záplavě vystřelených cen. Když zmizeli v davu, chlapec s paží důvěrně ovinutou kolem dívčina pasu, mám chvilku pro sebe. Natáhl jsem se za kolo štěstí, kde mám schovanou otevřenou láhev vína a skleničku- občas si takhle zahřeším, šéf je daleko na ústředí v Praze a všem ostatním je to jedno. Musím se sem tam napít, jinak bych se tady v tom blázinci asi z toho všeho položil….

Ale ruka se sklenkou ještě nedoputovala k ústům, když…

Ozvala se rána, přehlušující i vytí pouťových reproduktorů. Zvedl jsem oči a strnul jsem. Sedačka velkého řetízku se hlučně utrhla ze závěsu a „můj“ voják, který před chvílí pro svou dívku vystřelil u mě ve střelnici náruč růží, letí i se sedačkou kamsi mimo lunapark do tmy za maringotkami. Lidé strnuli, jen dívka ječí jak smyslů zbavená. Majitel řetízku šokován zastavil stroj a stojí na podestě kolotoče jako socha, neschopný pohybu, ve tváři upřímné zděšení. Někteří muži, kteří se vzpamatovali první, se rozběhli mezi maringotky do tmy hledat vojáka, ostatní vzrušeně gestikulovali a pokřikovali, několik žen hystericky plakalo. Vypil jsem svou sklenici vína na ex, ruka se mi třásla. Slyšel jsem o případech, že se takové nehody u kolotočů někdy stávají, ale ještě jsem nikdy nebyl přímým svědkem. Všichni jsme napjati, co všechno se asi s vojákem stalo, kolik končetin má zlomených a zda to vůbec přežil. Majitel řetízku si sedl na kraj podesty a hlavu složil do dlaní. Nevěděl jsem, koho mám litovat víc. Vojáka, nebo starého poctivce Loudu, který brázdí s řetízákem poutě po celé zemi už spoustu let. Každý den svůj kolotoč důkladně kontroluje, ale ten už má svoje léta a dřevěný trámec, na který byla zavěšena sedačka, je patrně už vlivem stáří a vlivům počasí značně zchátralý. Loudu čeká důkladné vyšetřování- to mu nezávidím!

Pak se objevilo malé procesí, muži vyšli ze tmy mezi maringotkami, jeden nesl polámanou sedačku. Louda zvedl hlavu. Mezi muži si to s úsměvem vykročuje voják, bez jakéhokoli zranění, jen uniformu má takřka zničenou. Nažehlený elegán se změnil v mokré strašidlo, kape z něj voda jako z hastrmana a kalhoty na něm visí jako zmoklý prapor. Děvče s krásnýma očima vyjeklo, rozběhlo se k němu a pověsilo se mu kolem krku. „Co se stalo?“ ptal jsem se jednoho ze zachránců, který po chvíli přecházel kolem střelnice. „Ten kluk měl strašný štěstí“ odpověděl ten muž, „letěl vzduchem nad maringotkami, přeletěl to křoví u vody, vyhnul se stromům a vletěl rovnou do řeky. Kdyby spadl na druhou stranu, nebo jen kousíček vedle, zabil by se nebo zmrzačil. Takhle to dobře dopadlo.“ Oddechl jsem si. Tak to až na nepříjemnou koupel dobře dopadlo. Jen starý Louda s tím bude mít nepříjemnosti, bude muset s kolotočem na revizi a nejspíš mu s ním zakáží jezdit…

Na stupínek u střelnice se mi nahrnula parta mladých lidí. Nabíjím jim pušky a podávám vystřelené trofeje. Život jde dál, už nemám čas myslet na Loudu ani na vojáka- ostatně o toho je dobře postaráno, za chvíli už ho ta nádherná dívka bude zahřívat, sušit a těšit. To se tak někteří lidé mají!

A lunapark po přerušení provozu opět rozzářil tisíce světel, atrakce se roztočily a u varieté principál opět lákal kolemjdoucí: „Velevážení! Račte vstoupit! Máme tu medvěda přímo z Kanady! Pojďte mladý muži, změřte s ním sílu!“ A na opačné straně majitel zvonkové dráhy volá do mikrofonu „Hola,hola, hola, zvonková dráha vás volá! Neváhejte, nečekejte a vystupte si nahoru! Máme už jen několik posledních volných míst!“ A zvonková dráha se rozjede šílenou rychlostí, až barevné žárovky na jejím okraji se slijí v svítící červeno-zelenožluté zábradlí ….

…a tlampače se znovu rozeřvaly…