Přestože byl krásný letní den, slunce jásavě barvilo červeň střech domů v Hřbitovní ulici, i zeleň, obklopující náhrobky městského hřbitova, bylo zde smutno. Hloučky pozůstalých spolupracovníků a přátel muže, který se dnes loučí s tímto světem, aby navěky odpočíval v tom druhém, záhadném a podivném, z kterého se ještě nikdy nikdo nevrátil, postávaly na asfaltovém prostranství před širokým schodištěm, vedoucím do obřadní síně. Zahlédl jsem mezi davem několik známých hlav, s trochou obtíží jsem se prodral zástupem lidí a poplácal po zádech kamaráda Mirka: „Tebe taky je vidět jenom na pohřbech! Co pořád děláš?“ Přítel zamžoural za silnými skly brýlí. „Jé, to jsi ty? Tebe bych tady nečekal! To víš, důchodce, já jinak nikam nechodím, abych chodil do hospody jako zamlada, na to mi důchod nestačí…a co ty? Pořád chodíš topit? Cože- promiň, já už taky blbě slyším…tak ty už seš taky v důchodu? To to letí, to to letí…ale vůbec na to nevypadáš..“
V davu to zašumělo. Široká vstupní vrata obřadní síně se otevřela, a když vyšli ven uplakaní účastníci předešlého pohřbu, nesli jsme se proudem lidí dovnitř. Místní obřadní síň je prý unikátní dílo jakéhosi předního architekta, cosi jsem o tom kdesi četl. Je to možné. Před několika řadami sedadel pro pozůstalé se tyčil vysoký katafalk s rakví, obloženou věnci a květinami. Položil jsem svůj svazek karafiátů k ostatním na okraj katafalku a vrátil se k Mirkovi až dozadu, za řadu lavic. „Byl to hodnej chlap“ řekl jsem polohlasně. „Nikdy nikomu neublížil“ odpověděl přítel rovněž polohlasem, protože zpěvačky nahoře na balkoně začaly zpívat „Zasviť mi ty slunko zlaté“ a „Zelení hájové, bývaly jste vy moje“, a šum lidských hlasů ztichl, každý jednotlivec se ponořil do pochmurných myšlenek.
Já tohleto nemám rád. Hřbitov a pohřební obřady ve mně vyvolávají smutek a nostalgii, ponuré uvědomění, že všechno, o co usilujeme a co jsme dokázali, je dočasné a všechno a všechny čeká dříve nebo později neodvratný konec. Vzpomínám na všechny příbuzné, kamarády a přátele, kteří už mě tam nahoru předešli, a nade všechny vzpomínky vyniká obraz tatínka, který už je tam přes třicet let. V duchu ho, jako už mnohokrát předtím, odprošuji za své chování ve vzpurných puberťáckých letech a děkuji za neskutečnou dobrotu a laskavost, kterou oplýval v míře vrchovaté..Jsem já to ale citlivka, málem slzím …
Silou vůle jsem se vytrhl ze vzpomínek a abych přišel na jiné myšlenky, zaposlouchal jsem se do čistých hlasů členek pěveckého sboru, a zároveň jsem se rozhlížel po interiéru obřadní síně. Předválečná funkcionalistická architektura vtiskla těmto místům zvláštní ráz. Intimní osvětlení elektrickými svícemi kolem katafalku s rakví vypadalo velmi vkusně. Obrovské půlkruhové okno, vyplněné barevnými skly a liturgickými výjevy tlumilo venkovní ostré sluneční světlo, takže nerušilo intimní atmosféru obřadu.
Zpěvačky ztichly a prostor vyplnily velebné tóny varhan. Za orátorský pultík vedle rakve vystoupil řečník v decentním černém obleku, odkašlal si a nasadil smutně slavnostní výraz. Chvíli pokorně se sklopenou hlavou čekal, až varhany dohrají. Pak nastala chvíle ticha, rušená jen šoupáním nohou a tichými vzlyky žen. Opět se mě zmocnila smutná melancholie. Soustředil jsem pozornost na záplavu věnců a květin na stupínku kolem katafalku, a na sametovým závěsem skrytý vjezd do vnitřních prostor krematoria, kam po obřadu rakev na skrytých kolejničkách zajede.
Orátor se ujal slova. Pietně se uklonil nejdřív směrem k rakvi a pak k pozůstalým v první řadě. Dojemně se loučil se zemřelým, vyzdvihl jeho dobré skutky, zmínil jeho záliby a koníčky, vzorné manželství a oblíbenost na pracovišti, politoval jeho zdravotní potíže posledních let. Poslední věta jeho projevu mě málem položila. Pan řečník se totiž opět pietně uklonil k rakvi a zjemnělým hlasem prohlásil: „Tak se s tebou tedy, Josefe, loučíme, budiž ti země lehká a buď ještě dlouho, dlouho zdráv!“
