Po skončení zveřejňování Drobásků jsem byl opakovaně dotazován, proč knihu nevydávám v tištěné podobě. Místo sáhodlouhého vysvětlování zde předkládám příspěvek do literární soutěže,pořádané u příležitosti Polabského knižního veletrhu v roce 2007. V soutěži uspěl sice jiný příspěvek, ale tento pokládám obsahově za natolik závažný, že jej nyní zveřejňuji:
Příspěvek do literární soutěže u příležitosti Polabského knižního veletrhu na dané téma
Milá tetičko,
Přijmi mnoho pozdravů a políbení, vyřiď pozdrav i strýčkovi a ostatním. Všichni na Tebe i na strýčka moc a moc vzpomínáme. Omlouvám se, že jsem se dlouho neozval, ale snad Tě bude zajímat, že jsem nedávno dostal přihlášku do dalšího ročníku literární soutěže u příležitosti Polabského knižního veletrhu, tentokrát na téma ‚Proč píši‘. Nejdříve mě napadlo, že je to téma nesmírně obtížné a že se tudíž tentokrát nezúčastním..Potom ale zvítězil můj soutěžní duch a začal jsem uvažovat o tom, že nakonec se pokusím něco vytvořit.
Tetičko, Ty víš,že netoužím po žádné pomíjivé slávě, a i když v dnešní materialistické době je každá korunka dobrá, nepočítal jsem ani s nějakým příjmem z této činnosti.
Napsal jsem několik rukopisů, nejprve na psacím stroji po dědečkovi, později, když jsme si pořídili počítač, jsem ona dílka přepisoval elektronicky. Přepisovat vlastní práce je hrozná otrava, zkazil jsem si tím celé léto, ale touha vydat knížku mi dodávala sílu k dokončení. Chtěl jsem sám sobě - a přiznávám že i několika lidem z mého okolí – dokázat, že nejsem taková nula, za jakou mě považují, že něco umím…
Jak víš, provozoval jsem dříve aktivně hudbu. Skoncoval jsem s tím už před řadou let. Oženil jsem se a odstěhoval na venkov, kde se neskutečně nudím. Hledal jsem tudíž činnost, při které bych nemusel být závislý na nějaké partě a při které bych nemusel dodržovat termíny zkoušek a vystoupení, jako je tomu u hudby. A tak jsem se začal věnovat literatuře. Od dětství jsem vášnivý čtenář, bez knížky neusnu. Vlastním tři nabité knihovny, plné děl slavných i neznámých autorů. Možná, že mě budeš považovat za opovážlivce, ale řekl jsem si - proč to nezkusit také? Já vím, je to drzost, ale Jack London byl jen obyčejný námořník, tak proč by to nemohl zkusit i manuelně pracující muž?
Zmínil jsem se, tetinko, že jsem považoval psaní příběhů za nezávislou činnost. Ó jak jsem se mýlil! Než jsem s konečnou platností procitl k poznání, že mi moje dílo nikdo nevydá, prošel jsem čtrnáctiletou (!) usilovnou snahou o jeho realizaci. Edmond Dantes čtrnáct let hnil v kobce pevnosti If, já jsem se trápil nadějemi a následným zklamáním. Ač jsem dělal všechno možné - někdy i nemožné, a za jisté kroky se i stydím (stejně nebyly nic platné), nakonec jsem uznal, že v této zemi a v této době osamělý běžec, který se snaží dosáhnout cíle bez peněz, případně bez vlivného známého, se ztratí uprostřed trati bez pomoci a bez nadějí. Oslovil jsem bezpočet velkých, malých, známých i pokoutních, státních i soukromých nakladatelských podniků. Výsledek byl ten, že ač jsem v devadesátých letech byl častován průhlednými výmluvami, někdy dokonce lží (to když mi jisté malé vydavatelství z Kolínska napsalo ,že vydává pouze noviny a letáky, knihami se nezabývá - a já jsem jeho adresu získal právě z knihy, kterou vydalo…), po roce 2000 pak už mé nabídky nakladatelé ignorovali bez odpovědi. Žádný z nich neprojevil alespoň náznak zájmu se do rukopisu jen podívat (!). Teto, byl jsem vychován s určitými pravidly, například, že na dopis se odpovídá – to je základ slušnosti. A když nakladatelé nejen že neodpoví na dopis, ale arogantně odmítnou nabízený rukopis, aniž by jej četli – to svědčí o hluboké nejen morální, ale i kulturní degeneraci dnešní společnosti. Snad jedinou možností by mohlo být vydání knihy na vlastní náklady, ale to je velmi drahá záležitost a já nejsem fotbalista ani moderátor zábavných pořadů. Živím se prací (i tací pošetilí lidé ještě kupodivu jsou), což stačí jen tak tak na obživu rodiny od platu k platu, rozhodně ne na financování zájmové činnosti. Potencionální sponzoři mě odmítli a půjčkami nechci svou, už tak dost zadluženou rodinu zatěžovat. Já vím – v dnešní době za všechno může „neviditelná ruka trhu“ a všudypřítomný nedostatek peněz, ale proč na to má doplácet kultura? V této oblasti jsme přeci byli vždycky, ve všech dobách velmocí!!
Už jsem byl s nadějemi na dně, ale náhodou jsem spřátelil s jistou známou a populární spisovatelkou. Když jsem se jí svěřil se svými problémy, půjčila si jeden z rukopisů a byla nadšená. Doslova mi teto napsala, že mám výrazný talent, že psát umím, že přečetla rukopis „jedním dechem,“ a že onu práci vezme k nahlédnutí svému nakladateli. Seznámila mě s některými praktikami a záludnostmi literární činnosti. Jsem jí za to velmi vděčný už proto, že tato dáma rozhodně nemá času nazbyt. Přesto se mi věnovala a hodně mi pomohla. Bohužel pan nakladatel prohlásil, že o nových rukopisech a nových autorech nechce ani slyšet - tak jsem rázem spadl zase na začátek a ke dnu.
Pak jsem zjistil, že takových autorů je mnohem víc. Chtěl jsem proto kritizovat praktiky nakladatelů v tisku s nadějí, že některý redaktor se námětu chytí a rozepíše se o něm, čímž by snad probudil k činnosti vlivné lidi na kulturních institucích - bohužel s vyjímkou malých, zkrácených článků v regionálním tisku media mé příspěvky ignorovala - totální zastavení rozvoje domácí psané kultury a naprostý nezájem o práci s talenty zřejmě není dost závažný problém…
Nakonec jsem poslechl radu jednoho pana redaktora, s kterým se trochu znám, a zaregistroval jsem se na internetu, kde mají na stránkách jedněch internetových novin kolonku ‚Hledám nakladatele‘. Byl jsem tam rok, autorů přibývalo, už se dali počítat na desítky, jen nakladatel se neobjevoval žádný, tak jsem se zase odhlásil. Přestalo mě to bavit a pokud se přihlásím do literární soutěže, o které jsem se zmínil na začátku tohoto psaní, učiním tak spíše pod názvem „Proč už nepíši“…
Víš, teto, já jsem si pravděpodobně všechno špatně načasoval. Proto jsem dnes, ve věku, kdy každý člověk bilancuje, čeho v životě dosáhl a co dokázal, přišel k ponižujícímu poznání, že jsem nedokázal nic. Hudbu jsem provozoval v sedmdesátých letech, tedy v době, kdy jí páni nepřáli a kdy jsme stáli víc na koberečku mocných a prosili, abychom si mohli zahrát, než na jevišti, a psát jsem zkoušel nyní, v době kulturní degenerace, kdy lidé přestávají číst a kupovat knížky, proto nakladatelé nemají zájem o autory. Usoudil jsem, že plýtvat snahou pro společnost, která o to nestojí, kterou zajímá na kultuře jen to, zda na ní vydělá nebo prodělá, nemá cenu.
A tak jsem si svá díla jsem si vypálil na CD , uložil do krabice, ukryl na dno skříně a snažím se na ně zapomenout. Zvolna se rozhlížím, jakým aktivitám se budu věnovat nyní…
Milá tetičko, omlouvám se ,že jsem se takto rozepsal o svých trablech-muselo to ze mě ven. Pozdravuj naše starobylé město a všechny známé a přátele, které v něm mám, na které vzpomínám a těším se, až je zase uvidím, a až budeš moci, zase nás navštiv!
S pozdravem Tvůj nezdárný synovec
Pavel
