Memento

Večer snesl za okno tmavé závěsy, jen z ulice jemně hladí prostor pouliční lampy. V šeré místnosti občas zatančí na stěně světelné obrazce od projíždějících automobilů.  Když jsem byla menší, nevěděla jsem, co to je, a pohybujících se světýlek na zdi jsem se bála. Teď už vím, že jsou to neškodná světla z ulice. Strach ale mám stále, i když teď už ne ze světel. Teď z vlastního tatínka….

Maminka umyla a uklidila nádobí, cinkání příborů a šplouchání vody je slyšet až v mém pokojíku vzadu. Bráním se usnutí, i když vím, že marně. Už delší dobu mívám hrozné sny. Snášejí se na mne draci s ohnivýma očima a s plameny, šlehajícími ze zubatých tlam. Létají mi kolem hlavy a cvakají dlouhými ostrými zuby. Nebo se mi kolem nohou obtáčejí zelení hadi s rozeklanými jazyky, utíkám od nich co nejdál a propadám se do ohnivé jámy, hluboké jak peklo…Ráno se probouzím zpocená a vyděšená, nechutná mi snídaně a ve škole pak mi nic nejde. Učitelka Vejvodová je ze mě zoufalá, hrozí mi, že propadnu. Dřív se se mnou po večerech učil táta, vysvětloval složité rovnice i záludnosti češtiny, ale teď mám z matematiky i z češtiny hrůzu. V posledním roce je to ještě horší. Tátu vyhodili z práce, nové zaměstnání denně marně hledá, je rozmrzelý a co je nejhorší- začal pít…

Ležím v posteli s otevřenýma očima, pozoruji prasklinu v malbě na stropě a nejsem schopna se soustředit na jedinou myšlenku. Táta je zase v hospodě. To bude zase rámusu, až se vrátí domů! Včera sprostě křičel na mámu, rozbil sklo ve dveřích…pak jsem slyšela, že maminka pláče, asi ji zbil. Co se to jenom stalo? Kam se poděl můj něžný, hodný tatínek, který mi četl před spaním pohádku, v neděli se mnou chodil na procházku k řece nebo do ZOO, o posvícení jsme sjezdili všechny kolotoče a někdy mě vzal do kina na film pro děti? Koukám na tu prasklinu a chvílemi se mi zdá, že se pohybuje. Pomalu usínám.

Ale než se dostaví obávaní hadi a draci, z polospánku mě probouzí rána. Jakoby v předsíni něco spadlo. Světlo v kuchyni svítí naplno, je slyšet křik a třesk čehosi rozbíjeného. Táta! Už se vrátil! S hrůzou pozoruji stíny za skleněnými dveřmi, jak pobíhají po kuchyni, slyším maminku, jak křičí „ty kořalo, nepřibližuj se ke mě“ a tátův křik „ ty děvko, počkej až tě chytím, ty mě ještě neznáš“ a pak hluk poráženého stolu a cinkot, jak spadly nějaké lžíce na zem. V předsíni řinčí zvonek, sousedé si patrně jdou stěžovat na hluk, ale je slyšet tátu, jak volá přes dveře „ty si taky trhni, kreténe“..a bušení na dveře. Táta se trochu ztišil, nevím, co se v kuchyni děje, zvonek i bušení ustalo, sousedé se patrně rozešli.

Světlo v kuchyni zhaslo, jen malá lampa na lince ještě svítí. Je klid. Dveře do mého pokoje se potichu otevírají, táta svou výškou a robustní postavou vyplnil snad celý obdélník dveří. Podlitýma očima se dívá přímo na mě, jak se krčím v koutku postele, snažím se být neviditelná, schovávám hlavu pod polštář. Táta si sedá na pelest a šeptá, kupodivu potichu „ty moje holčičko, ty jediná mi tady rozumíš, ta tvoje máma je slepice“, táhne z něho těžké pivní aroma, až se mi dělá zle. Lehá si vedle mě tak jak přišel, v šatech zapáchajících zatuchlým tabákem. Šátrá mi rukama po těle. „Víš, že už začínáš bejt ženská? Holka, tobě už rostou prsa!“…a ruce mu jezdí po mém naprosto šokovaném těle. Nejsem schopna jediného pohybu, jen se třesu jak osika. Strach je silnější, než jakékoli jiné pocity. Pak si táta svlékl kalhoty…co bylo dál si pamatuji jen mlhavě a stydím se o tom mluvit, je to příliš ohavné. Už nikdy nechci ani vidět žádného chlapa! Táta se pak jen odvalil k mamince do ložnice, cestou ještě vypil panáka slivovice, kterou máme pro zvláštní účely v lednici. Padl na svou postel a usnul jako špalek. Maminka musela všechno vidět, slyšela jsem jak pláče, ani já jsem už nespala a do rána jsem promáčela slzami celý polštář.

U snídaně táta provinile mlčel a vyhýbal se našim pohledům. Jen mrzutě kousl do rohlíku s máslem a vypil čaj, oblékl kabát a odešel. Jen ve dveřích zabručel, že jde na pracák. Padly jsme si s maminkou do náruče. Kam jsme to dopracovali? Co je tohle za podivný systém, který dělá ze šťastných rodin takové zoufalce?

Venku pršelo. Kapky deště pleskaly na rampu pod oknem a rozstříkávaly se do tisíců drobných jiskrných perliček. Rozevřela jsem deštník a vykročila mezi kalužemi směrem ke škole. Obrnila jsem se trpělivostí, jakou budu potřebovat, když budu muset snášet posměšky spolužáků, protože nemám nejnovější mobil a značkové oblečení. Ti nejprimitivnější mi říkají „socka“ a já už na to skoro slyším. Proč osud je příznivý vždycky k těm největším blbcům? Nebo to z nich dělají ty lehce získané peníze, kterými je zásobují zazobaní papínkové?

Po škole jdu s jedinou kamarádkou Radkou do parku, sedíme na lavičce, pršet už dávno přestalo a je příjemné sluníčko. Na lavičce opodál posedává mezi haldou igelitek párek bezdomovců, popíjejí z PET láhve jakousi lihovinu a beze slova zírají před sebe. Nevím, na co myslí, patrně už rezignovali na svět a nemyslí na nic. Povídám se s Radkou o všem možném, o nočním zážitku ale raději mlčím, stydím se. Probíráme látku z dějepisu a děláme si obvyklé legrácky z učitele Vaňouska. Taky kluky kritizujeme, i když Petr ….

Cestou domů vidím otce, jak vchází do hospody U Sluků….tak asi opět práci nesehnal…