Marii poznal Michal Petřík před pěti nebo šesti lety, když se čerstvě rozvedená žena přestěhovala s dětmi do rodného domu v Pilicích.
Byla to půvabná drobná plavovláska v nejlepších letech, vlasy se jí ve vzrušujících kaskádách vlnily přes límec elegantního kostýmku, ve kterém vypadala jako dáma z vyšší společnosti. Michal, patnáct let šťastně ženatý a otec třináctileté dcery Lucie bydlel s rodinou ve stejné ulici, jen o několik domů dál, v domě odděleném od obce ještě železniční tratí a továrnou na zpracování masových konzerv. Když Mariina dcera nastoupila do místní školy a do stejné třídy, jako Lucie, dívky se brzy spřátelily a jejich matky zákonitě též. Všichni se rádi a často navštěvovali ve svých domovech.
A Michal?
!To je ale otrava, v tý televizi nedávaj nic kloudnýho“, zabručel Michal, stáhnul dálkovým ovladačem zvuk a nechal jakési americké ostré hochy, ať po sobě střílejí potichu, zatímco si na své stereo soupravě pustil příjemnou hudbu. Blížila se půlnoc, při letmém pohledu z okna bylo možno zahlédnout, jak lampy veřejného osvětlení vytvářejí světelná kola v nehybné tmě, jen v dálce mezi stromy prokmitávala červená koncová světla jakéhosi automobilu, projíždějícího po silnici k Heřmanicím. Bylo pod mrakem, hvězdy nesvítily, jen uprostřed roztrhaných mraků sem tam prokmitla jedna osamělá zbloudilá hvězdička
.
Michal byl doma sám, žena s dcerou odjely na celý víkend k babičce do Kralup. S povzdechem se zvedl, aby si došel do kuchyně otevřít pivo, hlasitě zazíval a zhasl stropní lustr.. Nechal svítil jen malou lampičku nad křeslem. Byt byl podivně tichý, jemné světlo vytvářelo temné stíny v koutech pokoje a okny nakukovala černá tma jako opona podivného divadla. Jen za sklem dvířek krbových kamen jemně zářila rozpálená polena a vrhala světelné odlesky na anglický koberec.
Nalil si pivo do sklenice, chvíli sledoval, jak malé bublinky stoupají vzhůru k bělostné pokrývce pěny. Pak se zhluboka napil, sedl si do křesla pod lampou a otevřel knížku. Barevná dekorace ztichlé televize nabízela nějaké postavy, honící se po schodišti jakéhosi opuštěného skladu s pistolemi v rukou, zatímco z reproduktorů zvukové aparatury tiše zněl swing Franka Sinatry. Tahle kontrastní dekorace Michala bavila. Vzpomněl si na dobu totality, kdy při staženém zvuku televize tančil jakýsi sovětský soubor kozáčka, k tomu hráli z gramofonu Rolling Stones nějakou svižnou odpichovačku a docela to do sebe ladilo. Tehdy se tomu s kamarády pořádně nasmáli.
Michal se zahloubal do tajemných příběhů Mistra a Markétky. Ještě nebyl na konci kapitoly, když mu na psacím stole pípnul mobil
„Esemeska! Kdo mi to sakra může psát v tuhle nekřesťanskou hodinu? To bude nejspíš nějakej odpočet!“ Michal byl zvyklý v takovýchto osamělých chvílích mluvit sám k sobě. Odložil knihu na konferenční stolek, se zasténáním se zvedl, došel si pro mobil a s údivem četl:
„Vím, že jsi doma sám. Já taky, děti už spí a je mi smutno, nemůžu spát. Můžu k tobě na chvíli zajít, popovídat si? Marie“
Michal zůstal stát jako opařený.
„No tohle!To je teda gól! Že bych měl bejt po patnácti letech nevěrnej?“ broukal si pro sebe s nevěřícným úsměvem, převrátil do sebe druhou sklenici piva a přemýšlel. „Může jít opravdu jen o popovídání? Ona nemá mužskýho, třeba se chce milovat, ale jak se potom podívám Kláře do očí?“ Zapálil si cigaretu a chvilku zíral na obrazovku, kde mezitím probíhaly závěrečné titulky.
„Ale co, risknu to, vždyť statistiky říkají, že každý člověk je nejméně jednou po dobu manželství nevěrnej. Kolega z práce chodí po Pilicích s milenkou dokonce veřejně, a houby se stará o babské řeči, v naší obci snad ještě horší, než jinde. To já jsem vzornej jak mnich.Ona je docela kočka. Byl bych blbec, kdybych takovou přiležitost prošvihl!“
A Michal zadusil cigaretu do popelníku, vytáhl z ledničky láhev vína a cestou do koupelny vyťukal na mobilu odpověď „jsi očekávána“. Oholil se, lehce potřel tvář toaletní vodou Gilette Rush, vypláchl si ještě ústa. Pak odemkl dveře bytu, sešel ze schodů před dům. Vedle se ve tmě nejasně tyčila mohutná temná hmota továrny, jen ve vrátnici u silnice svítilo osamělé světlo. Od železničního přejezdu se v mdlém osvětlení pouliční lampy blížila povědomá ženská postava. Světlo z parkoviště jí na okamžik rozzářilo světlé vlny, měkce dopadající na tmavohnědé kožené sako nad šedou minisukní
„Stejně je to ale nádherná ženská“ zabroukal si polohlasně Michal.
Zastavila se těsně u Michala, oči se jí ve tmě leskly. „Pozvala bych tě k sobě“ řekla potichu sametovým altem, „ale mám tam děti a kdyby se probudily…znáš to, děti neudrží pusu na uzdě, a ty jsi ženatej…Já ti nechci rozbíjet rodinu, jen je mi smutno a chci si chvíli povídat….“
To už došli do bytu, Michal zamkl dveře a odběhl do kuchyně pro připravenou láhev vína. „Dáš si červený, viď? Já totiž ani bílý nemám“, dodal s omluvným úsměvem.
„To je dobrý, já mám taky ráda červený“, usmála se, posadila se do křesla a přehodila nohu přes nohu
„Já tam pustím nějakou jinou muziku“, prohlásil Michal, postavil láhev a dvě sklenky na konferenční stolek a dálkovým ovladačem vypnul televizi. Pak vyměnil cédéčka v přehravači. Franka Sinatru vystřídal Elvis se svými proslulými ploužáky.
„Love Me Tender! Víš jak jsme to s klukama překládali?“ zasmál se. „Miluj můj uhelný přívěs za lokomotivou!“.
Marie se usmála. „Co to čteš? Bulgakova? Ten psal takový ty mystický věci, že?“ zvedla knihu. „Je to plný fantazie. Tu teda měl bujnou!“ Michal škrtl sirkou a zapálil svíci ve stojánku na stolku. Marie si svlékla kožené sáčko. „Podívej, vzala jsem si k tobě novou podprsenku!“ pohrávala si s knoflíčkem na bílé krajkové blůzičce.
„Hele, radši mě tady moc neprovokuj, nebo to špatně dopadne!“ řekl stísněně Michal. Stáhlo se mu hrdlo a rychle se musel napít.
„Mám i bílý kalhotky“ usmívala se Marie, „chceš se podívat?“ Naznačila rozepínání bočního knoflíčku šedé minisukně, pak se přesunula z křesla na gauč, kde mezitím usedl Michal, objala ho kolem pasu a položila mu hlavu na hruď. „Povídej něco…nebo mlč, to je taky hezký, budeme poslouchat Elvise, při něm je mi krásně…“
Michal rozpačitě hladil Marii stehna. Kam až si to nechá líbit? myslel si. Putoval rukou od kolen stále výše, ale Marie nereagovala, ani když už se lehce dotýkal okraje kalhotek. Nakadeřené vlny světlých vlasů ho lechtaly na tváři, když se sklonil a kladl do nich lehké polibky. Překvapilo ho, že v rozkroku ucítil jisté změny. Ač patnáct let ženatý, byl až naivně nezkušený, a proto nečekal, že tohle ucítí i s jinou ženou, než se svou Klárou. Zadíval se do plamenů v krbu.
„Maruško, je mi s tebou neskutečně hezky“, zabroukal polohlasně, „ale kdybychom spolu měli něco mít, muselo by to bejt tak tajný, že bysme o tom nevěděli ani my…“
Venku začalo drobně pršet. Několik kapek dopadlo na okenní sklo a stékalo po něm v malých potůčcích dolů k rámu. V pokoji bylo náhle velmi útulně.
„Povídej mi něco…“ zabroukala Marie mazlivě do záhybu Michalovy košile. Zasmál se, protože mu z neznámých důvodů proběhla hlavou vzpomínka na televizní seriál Přátelé, ve kterém jeden z hrdinů v podobné situaci, kdy mu milenka šeptala ´říkej něco´ nenapadlo nic jiného, než že řekl ´bulva´.
„Proč vám to s Klárou poslední dobou neklape?“ zeptala se Marie. Natáhla se přes Michala na stůl pro cigaretu z dřevěné kazety plné spart. . Michal jí galantně zapálil svým stříbrným zapalovačem.
„Když ona mi pořád do všeho mluví,“ řekl zachmuřeně. „Jen vezmu do ruky nějaký nářadí, hned všeho nechá a jde mi radit, i když tomu, co chci dělat vůbec nerozumí. Já strašně nesnáším, když mi někdo kecá do práce a když ze mne někdo dělá neschopného blba, to mně dusí. Připadám si jako pako.“
Vzal si cigaretu a zapálil si taky.
„ Chci zapálit svíčku. Ona hned ‚Proč držíš tu sirku takhle, já ji držím jinak‘ , pak jde třeba vysypat smetí, a hned slyším ‚ Jak tam dáváš ten sáček, proč ho nedáváš jako já!‘. Jinej chlap by už od ní utek! Ale ona je jinak hodná, výborně vaří…“
Vydechl kouř a oklepal popel do popelníku.
„Ale my vůbec nepijeme!“ řekl, aby se osvobodil z rozpaků. Vymanil se z Mariina objetí a nalil víno do sklenek. „Tak na zdraví!“
Cinklo to a Michal s Marií se políbili. Marie se zvedla. Ukaž mi, jak vlastně bydlíš, já s Klárou vždycky sedím jenom v kuchyni.“
„Tak tohle je obývák“, ukázal kolem sebe od nablýskaných skel knihovny přes rozpálený krb a psací stůl až po gauč v rohu s ohromnou korunou rudě kvetoucího ibišku v záhlaví. „Nemáš hlad? Já se mrknu, co nám nabízí lednice.“ Bál se, aby Marie nechtěla vidět ložnici….
Zmizel v kuchyni a Marie šla pomalu za ním. Jak se díval do otevřených dveří chladničky, objala ho zezadu kolem pasu a přitiskla se k němu celým tělem. Zachvěl se. Pak se prudce otočil a popadl pulzující ňadro. Marie odskočila. „Tak tohle ne, Michale, to jsme si nedomluvili, já nechci žádný důvěrnosti! Já jsem si chtěla jenom popovídat, snad se i trochu pomazlit, ale nic víc. Jak bych se potom mohla podívat Kláře do očí?“
Michal ztuhl Tak proč mi sem proboha uprostřed noci chodí?, pomyslel si. Nebo snad je to ten typ, co chce bejt dobejvanej? Tak to já neumím. Buď holka chceš, nebo nechceš, pokud máš zájem, tak se musíš taky trochu snažit sama, a ne chlapa srážet.
„No tak si dáme ještě vínko, ne?“ řekl nahlas a snažil se nedat v hlase najevo své zklamání.
Marii zazvonil v kabelce mobil. „Evička se vzbudila a ptá se kde jsem“, vysvětlila po krátkém hovoru. „Řekla jsem, že nemůžu spát a šla jsem se ven trochu projít. Musím už domů. Doprovodíš mě aspoň k přejezdu? Dál ne, mohli by nás vidět“.
„A nechceš ještě zůstat? Neodcházej, vždyť jsi před chvilkou přišla!“
Michal jí pomohl do kožené bundičky. „Tak mi dej aspoň hudlánka na cestu“ zažadonil žertovně. Pak šli ruku v ruce temnou silnicí kolem vrátnice vedlejší továrny, minuli parkoviště a na kolejích železničního přejezdu se rozloučili. Marii se ve vlasech třpytily jemné kapky deště jak malé perličky. Michal se ve vlhkém vzduchu drobného mrholení díval na půvabnou ženskou postavu, jak mizí ve vrátkách svého domu. Ještě se otočila a krátce zamávala.
„Tak přeci jen nebudu nevěrnej…“ zabručel, když se vrátil do opuštěného pokoje. Sfoukl svíčku a dopil víno z obou téměř plných skleniček. Venku přestalo pršet a nad Pilicemi vyšly hvězdy. Zářily jak démanty na temném saténu a Michalovi se zdálo, že měsíc, kulatý jak dětský piškot, se mu směje.
