Malá jihočeská epizoda

V ten krásný letní den od rána pádlovali po Lužnici,, voda v řece po nedávných deštích krásně stoupla a nechala zrádné balvany pohřbené hluboko pod hladinou. Letěli po hladině zpěněných peřejí jako o závod, píchali a mávali pádly do zvířených vod, hulákali pod každým mostem a těšili se ze slunce, vody, zdraví, svěžesti a mládí, nad hlavou pod rozjásanou modrou bání pokřikovali rackové.

. Vodáci si připadali jako kanadští Zálešáci, indiánští zvědové nebo dávní lovci v panenských pralesích. Sprška vody v peřejích chvílemi osvěžila tváře. Pod kaskádami se les, do té doby objímající řeku po obou stranách poněkud rozestoupil, vpravo se objevila malá loučka, tak akorát pro unavenou partu kluků, aby si zde odpočinuli. Lehce přirazili s kánoemi k travnatému břehu a povytáhli je kousek výš. Těžce vylezli z lodí a rozvalili se do trávy.  Honza prohlásil. „Pánové, jestli chcete dojet až k soutoku Nové řeky s Nežárkou, nebudeme teď jíst, dáme si pořádnej gábl až večer v hospodě. Kdo je pro?“ „Ale já mám hlad jako ředitel loutkovýho divadla!“ protestoval Venca, ale přesto uklidil povytažený chléb zpět do lodního pytle, jen si kousl do načaté šišky salámu, který si ráno koupil v Suchdole. Z papírového sáčku všem dokola nabídl rajská jablíčka. „Rajčata, to je můj doping!“ prohlásil usmířeně. Viktor se natáhl na zem a zahleděl se do modři oblohy. Bože, na světě je ale krásně!

Dojedli rajčata, odstrčili lodě do vody a za chvíli už opět prolétali zpěněnými divokými peřejemi, vyhýbali se zrádným balvanům a padlým stromům, občas pilně pádlovali tichými úseky a sjížděli po adrenalinových jezech. Vesele na sebe pokřikovali a chvílemi Viktor dokonce zpíval.

Za jednou z četných zákrut řeky, za tichou tůní hučel další jez. Vedla přes něj dřevěná lávka, dost vysoká, aby ji jarní povodně nestrhly, proto na každé straně vedlo nahoru k vlastnímu přechodu několik dřevěných schůdků. Chlapci vystoupili z lodí a vyběhli nahoru. „To se nejspíš nejlíp sjede vlevo“ konstatoval Mirek, když si prohlíželi hučící jez pod sebou, „vpravo jsou samý šutry a v prostředku to nevypadá moc důvěryhodně“ souhlasil Honza. Ostatní beze slova obdivovali svěží okolí. Nedaleko se temně tyčil nějaký starý mlýn a v dálce mezi stromy prosvítaly červené střechy vesnice. Chvíli postáli, rozhlížeje se na všechny strany poetickou, zadumanou jihočeskou krajinou.

„Tak jedem dál“ rozhodl Vláďa. Honza, Mirek a Vláďa seběhli čile po dřevěných schůdcích dolů na ušlapanou cestičku v trávě. Viktor se ještě chvíli kochal krásou okolí, pak se spěšně vydal za ostatními, ale ouha! Na kluzkých mokrých schůdcích mu ujely nohy, vymrštily se dopředu a mladík těžce dopadl na zadek, po kterém sjel až dolů. Ostatní vyprskli smíchy, vypadalo to opravdu komicky až do chvíle, kdy Viktor vstal ze země s ústy zkřivenými bolestí. Jakmile hnul třeba jen nepatrně levou paží, nesnesitelně zabolela v rameni, jakoby ho tam někdo bodal nožem. Chlapci zvážněli. „Zkus dát ruku dopředu“ radil Mirek. „Ne, radši s tím vůbec nehejbej, to bude vyhozený rameno“ mínil Honza. Vláďa vzal kamaráda pod zdravou paži. „Víte co pánové? Kašlem na soutok, zdraví je přednější! Jdeme do hospody, třeba se to za chvíli usadí, pak nejdeme nejbližší tábořiště a do rána bude Viktor fit!“…a než stačili ostatní reagovat, vedl pobledlého mládence k vesnici.

Viktor seděl za stolem jako boží umučení, každé hnutí ho bolelo „jak deset čertů“, vypil panáka rumu, o kterém kluci tvrdili, že tlumí bolest. Všichni byli bezradní. Co teď? S rozbolavělým ramenem Viktor nemůže pádlovat a jak se dostanou z téhle sice krásné, ale od civilizace vzdálené krajiny? Vyřešila to nějaká stará paní, která je už delší dobu pozorovala od malého stolku u výčepu. Vstala a bez pozvání si přisedla k Viktorovi. „Víte mladíku, já už vás chvilku sleduju, vy máte opravdu vyhozené rameno z kloubu, já to poznám, jsem zdravotnice. Já vám zavolám sanitku, ta vás odveze do Hradce do nemocnice. Tady vám nepomůže nic jinýho, než doktor. Vytáhla z kabelky mobil a chvíli do něj mluvila. „Za chvilku jsou tady! Zatím si dejte grog, to vás trochu utlumí od bolesti!“ Kluci mumlavě děkovali. „Pak zavolej, jak to dopadlo, my budeme zatím tady a když se dlouho nebudeš vracet, zavoláme, na kterým tábořišti nás večer najdeš.“ řekl s účastí v hlase Mirek .

A tak za nějaký čas seděl Viktor v sanitě, trpěl při otřesech vozu na hrbolaté cestě jako zvíře, ale při zrychlení jízdy později na frekventované asfaltce to nebylo o moc lepší. V ordinaci chirurgie v nemocnici v Jindřichově Hradci ho přijala hezká sestřička, jako obvykle v podobných případech se ho vyptala na jméno, bydliště a pojišťovnu a vypsala do protokolu způsob, čas a místo poranění. Mimo jiné se též zeptala, zda Viktor něco jedl a pil. „Nejedl jsem nic a pil jsem rum a grog“ prohlásil mladík nešťastně a sám cítil, jak to zní směšně. Sestřička se usmála. „Pan doktor tu bude hned, nebojte se, on je šikovnej, pomůže vám“ konejšila ho. „Vám se to řekne, vás nic nebolí“ pomyslel si Viktor, ale to se už otevřely dveře ordinace a vešel mladý sympatický lékař, už ve dveřích se usmíval při pohledu na Viktorovu ztrápenou tvář. „Tak copak to tady máme?“ otázal se, sedaje za stůl. Převzal od sestřičky protokol. „Nic nejedl, ale pil rum, pane doktore“ oznámila svému nadřízenému sestra, „co s ním provedem?“  Lékař na ni mrkl, aby to Viktor neviděl. „To je vážná věc sestři, to ho nebudeme moci uspat, ani lokálně umrtvit, při alkoholu nelze dělat anestezii, to budeme muset dělat při plném vědomí!“  Viktor se potil. Připravil se na pekelná muka a skousl zuby k sobě. Doktor vstal. „Pojďte sem k lehátku příteli“ vyzval ho s úsměvem. Mladíkovi byl ten trvalý úsměv protivný, zdálo se mu, že doktor je sadista, který se těší na bolest, kterou zanedlouho způsobí své nevinné oběti. Ale doktor vzal zkušenou rukou Viktora za paži, jemně škubl a vykloubené rameni bez bolesti vklouzlo na své místo. Viktorovi se okamžitě ulevilo, bolest zmizela. „A je to!“ smál se lékař. Viktor zajásal a zamával poškozenou rukou. Zabolelo to, až zbledl. „Pomalu, pomalu mladíku!“ zvolal lékař pobaveně, „teď musíte čtrnáct dní nosit ruku na šátku nebo pásce. Musíte přerušit dovolenou, jet domů a hlásit se u vašeho obvodního lékaře. Ten pak rozhodne o další léčbě. Teď vás sanita zase odveze zpátky k vašim přátelům. A tou rukou nehýbejte!“

Kluky našel v hospodě, kde ho halasně uvítali. Stará paní, která mu pomohla, už tu nebyla. Škoda, rád by jí aspoň poděkoval. Mládenci zaplatili, vzali kamaráda mezi sebe a odešli. Na další cestě jel Viktor jako král. Seděl na přídi lodě, Vláďa vzadu pádloval obětavě sám a dokonce ve Veselí nad Lužnicí nesl Viktorovu loď na zádech až na vzdálené nádraží. Cesta tak pro oba končila předčasně, jen Honza s Mirkem brázdili řeku dál až do Tábora.