Lavička

  Konečně jsem usnul! Ponořil jsem se do snů, do milosrdného stavu zapomnění…ale Ádu jsem zrovna vidět nemusel, a to ani ve snu…. Podnikat jsme začali, já a Áda, brzy po revoluci v roce 1992. „Pojď, vezmeme si úvěr, koupíme tu starou hospodu za mostem! Uvidíš, jak zbohatneme!“ lákal mě tehdy,  reflektory v očích mu nadšením zářily. „Papíry v bance už jsem vyběhal!“.

Nechtělo se mi. Dovedl jsem se docela slušně otáčet a pracovat jako číšník v restauraci Beseda na náměstí mě těšilo, hosté byli spokojení a uznalí a penízky se jen hrnuly. „Hele, já mám svý jistý, já do toho nejdu! Víš, co to všechno bude stát? Při dnešních cenách? “                                                                „Ničeho se neboj“ chlácholil mě tenkrát Áda, „stačí jen úvěr do začátku, za pár let je splacenej a jsme za vodou!“ plácal mě po zádech. A tak jsem nakonec podlehl.

Naše malá restaurace prosperovala. Zpočátku to byl ošklivý hampejz s otlučenými stoly a s židlemi z nějaké výprodeje, snad ani dvě nebyly stejné, ale pivo jsme měli dobré a nepředražené. Áda je výborný kuchař, takže si k nám našli cestu zaměstnanci i šéfové okolních provozoven a podniků v době obědů. Nešetřili chválou ani spropitným, takže zlé sny o krachu se zvolna rozplývaly. Večery pak patřily štamgastům, kterým jsem mnohdy ani nestačil nosit nová a nová piva. Restaurace byla na poměrně atraktivním místě kousek od centra, takže si k nám brzy zamířili i turisté. „Co jsem ti říkal?“ zářil nadšením Áda. Nábytek byl postupně vyměněn za nový, přibyl krb, křišťálový lustr a velkoplošná televize, atraktivní výčepní pult s měděnými pípami a dokonale vybavená kuchyně, s kterou byli konečně spokojeni i hygienici…

Ale ani v soukromí jsem nepřišel zkrátka. Starý domek po dědovi se po rekonstrukci stal atraktivním sídlem s prosklenými stěnami, nábytkem ve stylu Ludvíka XIV., terasou a bazénem. Vilma byla nadšená. Odešla ze svého zaměstnání a celé dny trávila v létě u bazénu. V rozlehlé garáži si pak mohla vybrat, kterým autem pojede do fit centra, ke kadeřníkovi nebo na nákupy…

Samozřejmě, že se to ani v úspěšném podnikání neobešlo bez mnoha úvěrů a půjček. Nedělal jsem si tehdy starosti. Do dvaceti let by mělo být všechno splaceno a v pořádku kdyby….

…Kdyby po letech úspěšného provozu nevyrostl o dva bloky domů dál nový krásný hotel. Měl všechno, na co si jen člověk pomyslel. Podzemní garáže, bazény, vířivky, posilovnu, saunu, tři velké moderní kuchyně, přepychovou restauraci, pokoje s koupelnami….Áda se přestal usmívat, ale každou chvíli mě bral kolem ramen a utěšoval. „To se srovná, maj tam draho, tam nikdo nebude chodit, dej na mě…“  Jenže nejdříve se z našeho podniku začala ztrácet bohatší klientela, později, když hotel otevřel v boční ulici formanku s levnějšími cenami, odešla i většina štamgastů. Hospoda chátrala, docházely peníze, výnosy nestačily ani na splácení hypotéky. Ještě že jsme na to dva! Hledám Ádu v kuchyni, abych se s ním poradil, co dál, ale nebyl v kuchyni. Nezastihl jsem ho ani doma, co s tím chlapem sakra je? Personál jen krčil rameny. Utekl týden a po Ádovi nebylo ani stopy. Pak si mě vrchní číšník vzal stranou a diskrétně a s omluvou („Já v tom nejedu, vážně“) mi sdělil šokující zprávu, že Áda odešel. Vzal nabízenou práci šéfkuchaře v hotelu. Nabídli mu vysoký plat a lepší podmínky….Ještě jsem ten podraz nerozdýchal, když do mého domu vtrhli exekutoři. Áda přestal platit svou půlku hypotéky, včas prodal svůj dům na předměstí a vše teď nechal jen na mě. Proč já jsem tehdy na to podnikání přistoupil? V besedě bych teď už byl vrchním…

Přišel jsem o restauraci, o auta i dům. Vilma mi utekla neznámo kam ( když jsem se později, už v obnošeném saku, zarostlý a špinavý potuloval po městě, zahlédl jsem ji, jak se opaluje u bazénu nového Ádova domu- nepoznala mě)….

„Haló pane, probuďte se, tady nemůžete spát!“ lomcuje mi ramenem strážník, svítí mi do očí baterkou a druhý prohlíží moje doklady. Unaveně a ospale jsem se zvedl z lavice v hale Západního nádraží. Narazil jsem si vytahaného kulicha, utáhl špinavou šálu, poškrábal se na neholené bradě a složil deku do igelitky. Převzal jsem od zamračeného policajta občanku a odšoural jsem se do městského parku. Padal řídký sníh a mokré nohy mi čvachtaly v promáčených důchodkách. Vzadu, kam už nedosahuje světlo pouličních lamp, jsem si našel skrytou lavičku, schovanou až v koutě u zdi. Za vlahých letních večerů sem patrně chodí milenci. Vytáhl jsem z tašky láhev rumu. Vypil jsem ji na ex.