Bitva se blížila se západem slunce. Generál zvedl tyč s vlajkou a zvolal „Ve jménu božím!“ a všichni jsme se v krytu z bedniček na ovoce v sadě za městem připravili ke krvavé zteči. Na stůl uprostřed úkrytu, složený z přepravek a dřevěných palet, jsme umístili strategickou mapu okolí, shromáždili štáb a plánovali postup ofenzivy. Náhle se generál zarazil. „Není tady generálmajor!“ Zarazili jsme se. Bez generálmajora nemůžeme rozvinout strategii útoku! Co teď? Plukovník vyslal kurýra. Čas kvapil, nepřítel za plotem sadu jistě už netrpělivě čeká na invazi, aby se mohl bránit, podniká podobná opatření jako my a je znepokojený dlouhým tichem před rozhodující bitvou. Slunce se sklánělo k západu, vytvářelo dlouhé stíny a neohrožené vojsko bude muset jít domů k večeři…
Konečně se kurýr Čenda vrátil se zprávou, že generálmajor leží s horečkou v posteli, pije čaj a maminka mu dává na čelo obklady. To byla rána. Generál Lojza tedy bude muset vést bitvu sám…
Vojsko, které představuji já a Venca, ještě naposledy kontroluje výzbroj. Co se mě týká, mám přes teplákovou soupravu přepásaný skautský kožený opasek po dědečkovi s krásnou kovovou sponou s liliemi, za ním mám zasunutý dřevěný meč a v ruce svírám zbraň nejstrašnější – prak, zvaný též kaťan. Venca se pyšní lukem, vyrobeným z větve olše od potoka, ohnuté do oblouku nataženým provázkem, a protože jsme v celém okolí nenašli rovný prut, má šípy poněkud ohnuté, ale to neovlivňuje hrozivý výraz v nesmiřitelných bojových očích neohroženého vojska. Generál Lojza, který za opaskem hrdě nosí zrezivělou pistoli z druhé světové války s vymontovaným mechanismem, znovu zdvihá prapor. „Na něěě!“ A neprorazitelný pancíř z bedýnek od jablek otevře svá pancéřovaná vrata a vojsko v bojovém šiku s nadšeným pokřikem vybíhá ven. Nedbaje na překážky probíhá sadem, s bojovým pokřikem přelézá nízkou zídku, oddělující sad od lesíka, za kterým už blýská hladinou ve slunci rybník. Zarazili jsme se. Nikdo tu není. „To není žádná hra!“ protáhl zklamaně Venca, „když už jsme cvičená armáda, chybí nepřítel!“
Prolezli jsme všechny úkryty, křoví a opuštěné seníky v okolí, ale nikoho jsme nenašli. Nemáme zajatce ani padlé, to je otrava! „Víte co?“ povídá Venca, „ půjdem do vsi, někoho z nich tam načapáme a zbijem!“ „Nikdo se mlátit nebude! Jsme vojáci, ne barbaři!“ rozhodl generál Lojza. „Ale výzkumnou výpravu? To by šlo!“ Sesedli jsme se do kruhu a Čenda vytáhl krabičku vyklepaných cigaret Zapálili jsme si a v představách bafáme kalumet, sedíme v prérii a jsme vyslanci Komančů. Generál se změnil v náčelníka a my v kmenové válečníky. Slunce už zašlo za lesík, ze hřiště bylo slyšet pokřikování fotbalistů, kteří tam trénovali na nedělní zápas okresního přeboru, byl krásný teplý letní podvečer. Cítil jsem odpornou pachuť tabáku na jazyku a bylo mi trochu špatně, polil mě studený pot. Ale jsem bojovník, nedám na sobě nic znát! Teď jsem však bojoval nikoli s nepřítelem, ale s nutkáním na zvracení…Konečně to přešlo, i když mi ani teď moc dobře nebylo…
Po poradě se bojovníci Komančů vydali do nepřátelského ležení. „HA! Koho to vidím!“ zvolal náčelník Veliké oko, když jsme se podle zdí proplížili na náves. Nepřátelský bojovník Mirek tam kopal do míče, trefoval se do branky, umístěné mezi hromádkou starých kabátů a odstavenou sekačkou, kterou tu kdosi nechal. „Kde jste byli vy zbabělci!? Vyhráli jsme bez jediného mrtvého, to není žádná hra!“ chytil ho Lojza za klopy. „Chtěli jsme!“ bránil se Mirek, „jenže Pepa zůstal po škole, Ondra musel jet s babičkou do Liberce k strejdovi a Martina nepustil táta ven, musel posekat trávu a podojit…a tak sám proti přesile, to nemělo cenu!“
A tak jsme se změnili z Indiánů na normální kluky a postavili na návsi dvě branky, hráli jsme fotbal. Pod nohama se nám pletla Brázdovic fenka Doubrava, po návsi přesupěl traktor a ochladilo se. Popadli jsme zbraně a svršky, hozené na hromadě u vrat stodoly, a šli domů. Dneska se neválčí, musíme ještě napsat úkoly a naučit se nové příklady z matematiky. Ach jo, to je otrava. A jaká to mohla být pěkná bitva!
