Krize

Slunce nemilosrdně sálalo. Písek pláže při každém kroku pálil do chodidel, pláž byla tak plná dek s polehávajícími naháči, že téměř nebylo kam šlápnout. Ležel jsem ve stínu nedaleko kiosku s chlazenými nápoji a četl jsem si v knize Josefa Fouska Myšlenky nahlas. Léto hřálo do zad a když už to začínalo být nesnesitelné, šel jsem si na chvilku zaplavat do chladivých vod koupaliště.

Pak jsem zase ležel na dece, když mi

stránku knihy  na okamžik zastínil zákmit tmavé hmoty a na deku vedle mne těžce dopadl Milda Moučka. Neviděli jsme se několik let.

Překvapeně jsem vyhrkl: „Kde se tady bereš? Tebe už jsem neviděl od husitských válek!“

„To koukáš,co? Měl jsem dneska tady ve městě nějaký jednání a když už jsem na dvě hodiny volnej, šel jsem se trochu zchladit v tom vedru – je to příšernost bejt uvězněnej v kvádru, když je venku přes třicet ve stínu…“

„   A jak pořád žiješ? Slyšel jsem, že jsi se někam odstěhoval – je to pravda? Ty už nejsi v Kolíně?“

„Kamaráde, já už dvacet let nežiju v Kolíně – dokonce když tam přijedu, nepoznávám lidi, je to jako kdyby se vyměnilo obyvatelstvo…Teď už jsem zdomácněl v jednom hnízdě kousek od Prahy, do práce to mám kousek – vlastně hned vedle domu, kde bydlím, po téhle stránce jsem na tom daleko líp, než ti lidé, kteří musí každej den dojíždět, v zimě v létě, v každým počasí…jen některý lidi jsou tam pitomci, ale to je asi všude…pár blbů jsem znával i v Kolíně…“

Milda se převalil na dece a zadíval se přimhouřenýma očima do rozzářené modři oblohy.

„Ono to až do loňska, dokud nebyla krize, nebylo tak zlý. Děláme s kolegou v jedný dílně, celý léta jsme si pomáhali, když jeden potřeboval volno, druhej ochotně zaskočil, on je šikovnej na zámečnický práce, má svářečský zkoušky, tak mi, když jsem potřeboval, občas něco svařil, já jsem zas pro něj dělal, co umím já – prostě vyhovovali jsme si.. Dej mi cigáro, tohle téma mně rozčiluje!“

Posadili jsme se na deku a chvilku pozorovali přecházející dívky na pláži. Milda si povzdychl, natáhl do sebe kouř a s očima upřenýma na zvlněnou hladinu jezera pokračoval:

Jistě si pamatuješ na ten slavnej muzikál Starci na chmelu. Jedna z hlavních postav je Honza – myslím, že se tak jmenoval – výkonný pracovník, sympatickej, společenskej, každej mu poplácával po ramenou jakej je pašák, primus brigády, prostě dokonalost sama, ale ve skutečnosti skrytej grázl, podrazák prvního řádu. Takoví lidi pak honili kariéru a když dospěli a tu kariéru si vybudovali, udělali z tehdejšího režimu peklo. Myslel jsem si, že po Listopadu lidi s takovýmahle zvrácenýma charakterama zmizí v dějinách, ale oni jen odhodili rudý knížky a stali se z nich tvrdí kapitalisti, řáděj dál. A nejsou jenom ve vedoucích funkcích nebo mezi podnikatelema, jsou všude. Můj takzvaný kolega je dokonalou kopií zmíněného Honzy.“

Sledoval jsem plachetnici, které zvolna plula u vzdáleného druhého břehu jezera. Milda zamáčkl zbytek cigarety a natáhl se na břicho.

„Už to, že nadává na mistrovou, nemá pro ni lepší výrazy než kráva a ‚ta čůza‘, a jen ona přijde do dílny, tak se div neklaní, vrhá na ni cukrbliky a podbízí se jí jako blbec, to už mě mělo varovat. Během pracovní doby jí snad desetkrát volá, co všechno už udělal a co ještě udělá, nebo je u ní v kanceláři, kde už musí bejt prošlapanej koberec u jejího stolu, jak se tam chodí uctivě klanět. Pak přijde ke mně do dílny a zase říká, jaká je to čůza. Prostě pokrytec až na půdu…

No a tahle mistrová je známá mimo toho, že je až abnormálně nekompromisní a přísná taky tím, že instalatéřině, jakou tam taky děláme, vůbec nerozumí. Sama to ve chvilce upřímnosti přiznala…

Tak si představ, že letos v zimě mně jednoho rána překvapila, když na mne přísně vyjela: ‚Nejsem spokojena s vaší prací!‘

Já povídám ‚A proč, co se děje?‘

A teď si představ, že na mne vychrlila takový absurdní obvinění, že jsem zůstal zírat jako když Libuše vidí Prahu. Prej že praskla plastová spojka mezi čerpadlem a motorem, a můžu za to já, protože jsem někdy předloni to čerpadlo opravoval a tehdy jsem tam nedal spojku novou. Takovej nesmysl může říct opravdu jenom někdo, kdo tomu opravdu vůbec nerozumí!  Sama by na to nepřišla, to mi bylo jasný. Ale to nebylo všechno. Zvýšeným hlasem mne ještě obvinila, že mohu za to, že začala téci prorezavělá trubka v chlazení motoru v kotli a ještě za nějaké závady, které už si nepamatuju.Samozřejmě samý stejný ptákoviny.

Povídám ‚Paní šéfová, tohle vám musel žalovat jedině kolega Zatloukal!‘

A ona na to ‚Nezáleží na tom, kdo co žaloval nebo nežaloval, ale na tom, že jste tu spojku měl vyměnit, když jste měl to čerpadlo rozebrané!‘

Řekla toho ještě víc, pak odešla a bouchla za sebou dveřma. Kolega Zatloukal už tou dobou odešel po noční směně domů, tak jsem mu hned, dokud jsem byl rozpálenej, poslal esemesku, že žalování mistrové a svalování nezaviněných závad na kolegu není fér. Odpověděl obratem tak sprostý obvinění, že jsem si je uložil, abych si mohl kdykoli přečíst, jaké to je, když někomu šíbe v hlavě. Nebudu ti to citovat celý, jenom to, že mne obvinil, že dělám fušérskoui práci, že mu to dělám schválně a že pak pláču, že mi všichni ubližují. Sám uznej, že to je těžce urážlivý! Já snesu hodně, celý léta skáču, jak on píská, protože uznávám, že je opravdu lepší dělník, než já, ale ono mu z toho poplácávání na ramena a shovívavost vedení už tak vlezlo na mozek, že zpanštěl. Nechápu, proč mi to dělá. Za týden po téhle aféře mne zase šéfka napadla, že nešetřím palivem a moc topím – to jsem topil v kotelně – takže ve výrobní hale museli otvírat okna dokořán a padali vedrem. Obešel jsem si ty lidi, ale řekli mi pravý opak – že tam mrzli, protože se od jedenácti netopilo..Tak to byl další sprostý podraz. Tak mi řekni, co tím sleduje!“

Milda se zvedl z deky. „Jdu si pro pivo. Chceš něco přinýst?“

„Tak mi tam vem taky jedno!“

Když Milda odešel ke kiosku a stoupnul si do fronty na nápoje, přemýšlel jsem o jeho trápení. Kolik lidí takhle změnila současná krize? Proč místo spolupráce volí podrazy a pokoutní pikle, pomluvy mezi spolupracovníky a donášení nadřízeným, když celá léta byli příkladným kolegy, ne – li kamarády? Je v tom pud sebezáchovy? Kdyby nastala další vlna propouštění, aby propustili kolegu a ne jeho? Snad proto se z obecně oblíbeného kolegy stává pokrytecký intrikán? Neměli by se lidé raději spojit a společně čelit zlé době, než škodit jeden druhému, a to ještě takto zákeřným způsobem? Nebo je to v povaze jednotlivců, jako v případě onoho Honzy ze Starců na chmelu? Jednou mi Milda, ještě dávno před krizí svěřil, že má podezření, že ho kdosi v zaměstnání stále hrubě pomlouvá, a že má podezření právě na zmíněného Zatloukala. Tehdy sice říkal, že v té továrně, která je pověstná tím, že tam pomlouvá každý každého už si na to zvykl, ale já ho znám dlouhá léta. On se tváří pokojně, ale v nitru neskutečně trpí…

Milda se vrátil s pivem. Upil jsem trochu lahodného nápoje.

„No a jak to pak pokračovalo? Když jsi chodil topit, tak odhaduju, že to bylo v zimě, ne?“

„No to jo, to bylo v lednu, jak byly ty velký mrazy, byli jsme přetažení, nervózní a utahaní, kdyby se aspoň trochu snažil ten podraz srovnat, snad bych na to zapomněl, ale takhle už na něj půl roku nemluvím Víš – znáš mně! Já se snažím s každým vyjít, každýmu pomůžu, jak můžu a myslím, že mne mají lidi docela rádi. Ale i kdybych mu tahle sprostý intriky odpustil, zapomenout na to nemůžu!“

Ne, zapomenout na podrazy se skutečně nevyplácí. Krize, ve které hrozí ztráta zaměstnání a existenčních jistot prověřuje lidské charaktery víc, než ta nejlepší psychologická vyšetření. Dříve pokřivené charaktery odhalil dvouletý pobyt kluků v kolektivu na vojně. Dnes, kdy už zaplaťpánbůh kluci do armádu proti své vůli vstupovat nemusí, prověřuje lidské slabiny období nejistot. Je mi to líto, ale jak kdysi prohlásil Werich s Horníčkem – lidi jsou lidi a s tím nic nenaděláte…

Krize-nekrize, slunce hřálo, voda mocně lákala, kolem chodily krásně opálené dívky, vzduch byl plný léta a pohody. Zvedli jsme se z deky a s nadšením jsme vběhli do vody.

V Křinci 8.srpna 2010