Kristovy slzy

Ranní  Slunce mírumilovně vycházelo nad Paříží, rozsvítilo červeň střech zářivou rumělkou a jeho paprsky se oslnivě odrážely od nablýskaného kovu přileb městské stráže u brány Saint Antoine. Za hradbami na široké pusté pláni se přes časnou ranní hodinu sešel mohutný dav.

Hrůzná vražedná noc o svatém Bartoloměji v roce 1572 dosud nevymizela z paměti Pařížanů a lidé byli morbidně zvědaví, jaké divadlo, vykonávaní ve jménu toho, kdo zemřel na kříži, aby spasil lidstvo před násilím, jim katolická církev připravila na dnešní ráno.

Na improvizované tribuně už seděl ve slavnostní sutaně sám Velký inkvizitor kardinál Pierre de Fosseur se svými pobočníky, obklopen zástupem kněží v bílých kutnách. Dav udržoval v uctivé vzdálenosti kordon vojáků, kopí jim výhružně trčela k jasnému nebi. Dvě řady trubačů v červených uniformách stály připraveny vedle tribuny, zatímco katovi pacholci dokončovali poslední úpravy na dvoumetrové hranici suchého dříví kolem šesti silných kůlů, pevně zatlučených do země. Bylo ticho, jen v korunách topolů podle Seiny šuměl vítr.

Náhle do ticha pronikl zpočátku slabý, ale stále sílící zvuk bubnů, táhnoucí se ze směru od Velkého Chateletu. Dav ožil. Pierre de Fosseur se ve svém křesle napřímil, odložil pohár s vínem, kterému se do této chvíle pilně věnoval, a zadíval se směrem k městské bráně. „Už jedou“ pošeptal páter Fernando sousedovi. I biskup Montpasoux, sedící na čestném místě poblíž Velkého inkvizitora zpozorněl

Městští biřici otevřeli obě mohutná křídla brány dokořán. Objevili se jezdci na koních se slavnostními šerpami, zlacenými kazajkami a širokými klobouky. Jeli krokem, za nimi kráčely dvě řady bubeníků, neustále opakujících své virbly. Následoval dlouhý průvod mnichů v černých kutnách a dřevěných pantoflích, nakonec v doprovodu ozbrojené stráže kára,tažená dvěma mulami, vezoucí na slámě šest zubožených zbytků čehosi, co ještě před týdnem byly krásné mladé ženy. Bubeníci spustili hlučné antré a dav zašumněl. Černí kněží s kříži v rukou se rozestavili kolem hranice.

Když kára zastavila před tribunou a bubeníci ztichli, vynesli kati šest naříkajících odsouzených žen nahoru na navršenou hranici a přikurtovali zmítající se těla řetězy ke kůlům. Velký inkvizitor povstal, trubači zahráli tuš a dav, dosud hlučící a brebentící, zmlkl. Zvučný hlas Pierra de Fosseura se rozlehl po celé pláni. „Protože se odsouzené čarodějnice Pequetová, Prévostová,Leclercová, Tugasová, Legrandová a Fécampová po vyšetřování útrpným právem přiznaly k obcování s ďáblem, přisuzuji těmto ženštinám očistný trest smrti upálením za živa. Rozsudek budiž vykonán ihned!“

Do odsouzených, dosud apatických, jakoby se vrátil život. Divoce trhaly pouty a svíjely se jak šílené. Možná, že po týdenním týrání v mučírně šílení opravdu byly. Zejména Fécampová, dívenka sotva čtrnáctiletá, měla za chvilku hrdlo ochraptělé od křiku. „Týrali nás den co den, od rána do večera! Pálili nás pochodní, když jsme visely nahé za ruce u stropu…Ruce mám rozdrcené od palečnic a nohy přeražené! To by se přiznal i anděl!“….De Fosseur hněvivě povstal. „Začněte“!

Katovi pacholci přistoupili ze čtyř stran s hořícími pochodněmi k hranici, kněží zvedli své kříže k nebi.

Páteru Fernandovi se nelíbila představa, že tak mladý život musí tak hrůzně skončit před očima davu a pociťoval k Velkému inkvizitorovi nevoli, že nevolil jinou možnost a odsouzenou nenechal raději zemřít během výslechu. Takhle se může odpor lidu ke kacířům změnit v soucit, zvláště když odsouzená je dítě drobné postavy, které tak srdceryvně volá po matce, zatímco jí bude oheň upalovat maso od kostí.

Kati teď dali všem odsouzeným roubíky, které dusily jejich zděšený křik do tlumeného kňučení, když byla hranice konečně zapálena. Páter Fernando naráz vypil pohár vína a odešel zároveň s farářem z Monsouris branou Sain Antoine do města. Zamířili úzkými ulicemi nahoru ke katedrále. Zápach pálícího se masa a kouře stoupal ulicemi vzhůru a s ním i zvuky, které vydávaly ty odsouzené, které hned neudusil kouř a nyní visely v běsnících plamenech. Sborový zpěv kněží nemohl přehlušit tyto zvuky, stejně jako jablko nebo vonné esence nemohly překrýt pach spálených těl.

„Vy mě znáte, velebnosti, a víte, že tohle nemám rád. Víte přece, že ty ženské nejsou žádné čarodějnice“ řekl tiše páter. „Nemluvte tak jasnosti! Stěny mají uši a kdyby vás někdo udal…nedovedu si to představit! Já vím, Peguetová je pekařka ze Sant Germain, pekla lepší koláče než konkurence, ten gauner Foset neměl tržbu, tak ji udal- a kdo se octne ve spárech inkvizice, tomu není pomoci! A ta malá, to by se člověku sevřelo srdce!“ šeptal farář, rozhlížeje se na všechny strany, „ta někde v šenku obehrála v kostkách samotného prevéta, tak ji nařkl, že jí pomáhá sám čert, někdo to udal- a už je to tady…“

Tiše a smutně rozmlouvaje, došli oba hodnostáři do katedrály, klekli si vedle sebe v postranní kapli a vroucně se modlili za duše ubohých upálených mladých životů. Páter Fernando zvedl hlavu a zadíval se na Krista, mlčky visícího na kříži. Z modrých očí spasitele se po rumělkových lících valily dvě velké slzy.