Konec léta

  Svěží  ráno v nádherné valašské přírodě bylo jak balzám na duši. Vylezl jsem ze stanu do sluníčka a zmžoural po okolí. Ze sousedního stanu vykoukla rozcuchaná hlava, zašklebila se a zahalekala do ranního ticha  ,,Ahój, to koukáš, jak je svět malej, co?“

Vláďa!  Svět je opravdu malý. Pamatuji se, že kdysi na dovolené v Bulharsku u moře jsem v botanické zahradě v Balčiku u Albeny potkal lidi od nás z domu, které jinak nevidím jak je rok dlouhý. Jen se modlím,abych nepotkal někoho z práce nebo z domu někde na nudistické pláži. Pěkná sousedka z prvního patra by mi ani moc nevadila, ale v naší společnosti, dosud tolik svázané staletými předsudky bych jistě přišel do řečí….

Za Vláďou se vysoukal ze stanu dlouhý Venca.

„Já myslel, že už chlastáte někde U Bonaparta“!“ žasnu a nerad odmítám hlt nějaké kořalky, kterou Venca pohotově loví ze stanu .

„Večer jsme dlouho seděli, tak naspáváme,“ vysvětluje Vláďa. Mezitím se probudil Karel, vylezl ze stanu a protahoval se na sluníčku.

„Vy čuňata!“ zařval náhle,  ,,kterej dobytek mi poblil v noci motorku?“

Podívali jsme se na onen  nablýskaný stroj, svítící chromem, předmět, zaparkovaný vedle našeho stanu. Skutečně! Přední kolo bylo pokryto zvratky. V noci asi někdo nevydržel nápor vína v hotelu Bystřička. „Tak se nečil vole, já ti dojdu do kbelíku pro vodu, chrstneš ji na to a pak se projedeš kaluží a je uklizeno!!“ chlácholil jsem rozhořčeného přítele.  ,,Radši se podívej, kdo je tady s náma!“

Teprve teď si Karel všiml sousedů.  ,,No nazdar! Kde jste se tady vyloupli?“

„Radši mi řekni, kde se tady dá jít na snídani.V kempu se oheň rozdělávat nesmí a já chci aspoň kafe!“ prohlásil Venca, vytahuje spacáck ze stanu.

Slunce začalo docela silně hřát, když jsme dorazili do samoobslužné jídelny na břehu přehradního jezera. Hladinu brázdil bílý parník, plný rekreantů.Táhl za sebou rozšiřující se ‚V‘ z vln, které pak narážely do břehu u našich nohou. Blýskaly v slunci roztančenými záblesky, až oslňovaly zrak.

Bylo krásné  letní ráno, slunce se odráželo od vlnek na přehradě a od kopců krásné valašské krajiny k nám  vanul slabý vánek.

Sedli jsme si ke stolkům zahrádky před jídelnou a vychutnávali svěží scenérii.

„Co si dáme?“ prolomil ticho Venca,  ,,já si dám pivo.“

„Pivo-teď?“ podivil se Karel

„No to víš, že jo! Znáš tu písničku Pavla Bobka ‚když jsem snídal džbánek piva…‘ – když může on, můžu já taky! Zvlášť když jsem na dovolený!“

Kousal jsem rohlík s máslem a zapíjel vřelým čajem.Venca upíjel své pivo a Karel s Vláďou si krájeli uzené maso.

„Tak se mi to tady začíná líbit“ prohlásil Venca. Dopil mohutným douškem sklenici a zavolal číšnici, aby mu přinesla další.

„A pak bysme se mohli jít koupat. Tady asi nebude nudi,co?“

„Já opravdu nevím“, řekl jsem, ,,ale dyk je to jedno, de vo prt.“

„Hele, dej pokoj“ mumlal Karel plnou pusou,  ,,já jedu do Rožnova do skanzenu. Kdo jede se mnou, musí mi nejdřív umejt motorku!“

„Vidíš ho, jak si to vymyslel!“  vykřikl jsem,  ,,aby to nemusel mejt, tak takhle vydírá!Ale abys neřek, já ti to umeju, protože do toho skanzenu se docela rád podívám

A tak jsme s Karlem prožili zajímavé odpoledne v krásném městečku a v ještě krásnějším skansenu. Vláďa s Vencou zatím bohatýrsky nasávali v hotelu Bystřička a jak je znám, jistě tam podnikli frontální útok na nějaká hezká děvčata.

Když pomyslím na fakt, že děvčata a mladé ženy, na které se občas se zalíbením rád podívám, mohou být věkem moje dcery, nebo v některých případech dokonce vnučky, dostávám mírnou depresi. Co se dá dělat, věku neutečeme. Hlavně,  že se mladými cítíme a mladě myslíme, přestože nám to třeba už v sexu moc nejde a dost zapomínáme. Ale zatím si vždycky včas vzpomenu, že mám doma mou Karolínu a krásnou dceru Tinu-a je mi lépe.

Strávili jsme u přehrady Bystřička několik krásných dní. Ve čtvrtek se pokazilo počasí. Začalo pršet, a to je v horách pod stanem zvláště nepříjemné. Sbalili jsme stany a odjeli domů.

Když o dovolené onoho roku dnes přemýšlím, napadají mě myšlenky o tom, že člověk ke svému štěstí nepotřebuje zas až tak moc. Nejšťastnější jsou primitivní národy v Africe, žijící spokojeně ve svých chýších ze slámy. Netrápí je neustálé zdražování, honba za penězi, touha po kariéře, autě či moři, zatancují si kolem ohně a nic jim nechybí. Mám před očima úryvek z humoristického románu Tři muži ve člunu, kde autor Jerome Klapka Jerome píše..‘Kolik lidí si na cestě životem naloží loď tak, že je v nebezpečí, že se potopí s nákladem pošetilých věcí, bez nichž by podle jejich mínění cesta nebyla příjemná a pohodlná, které jsou však ve skutečnosti jen zbytečnou přítěží. Jak přeplní ubohou lodičku až po vrchol stěžně krásnými obleky a velkými domy, zbytečnými auty a zástupem okázalých přátel, pro něž nemají cenu ani dvou pencí a kteří pro ně samotné nemají cenu ani tří půlpencí, nákladnými zábavami, které nikoho netěší, formalitami, módou, nároky a chloubou, a ach-přítěží ze všech nejtěžší a nejnesmyslnější-strachem, co si pomyslí soused…! Přepychem, který jenom přesycuje, rozkošemi, které nudí, falešným honosením, jež se podobá železné koruně, kterou za dávných dob nasazovali zločincům na hlavu, která ztýraná krvácí a umdlévá…

Je to přítěž, člověče-nic než přítěž! Hoď ji přes palubu. Zatěžuje loď, že u vesel div neomdlíš. Ztěžuje její ovládání tak, že je činí obtížným a nebezpečným a ani na okamžik nejsi prost úzkostí a starostí. Nezbývá ti ani chvilky, aby ses v klidu zasnil, nemáš kdy pozorovat průsvitné stíny, jak lehce těkají nad mělčinami, ani třpytivé sluneční paprsky, ani velké stromy na břehu, shlížející na svůj vlastní obraz. Ani lesy nevidíš, celé zelené a zlaté, ani lekníny, bílé a žluté, ani traviny a vstavače, ani modré pomněnky.

Odhoď přítěž, člověče! Ať je loď tvého života lehká, naložená jen tím, co potřebuješ-útulným domovem a prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho jména, někým, koho bys miloval a kdo by miloval tebe, kočkou, psem, dostatkem jídla a oděvu a ještě více dostatkem něčeho k pití, neboť žízeň je věc nebezpečná‘