Klukoviny

  Dneska byla ve škole nuda. Dvě hodiny matematiky, kterou vůbec neumím, jsme s Jardou Líbalem, co sedí vedle mě v lavici strávili hraním čtverečků, až nás Kanár načapal a museli jsme oba stát v koutě.

Ale když se Kanár otočil, udělal jsem taneční figuru jako pan Pešek ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše, třída vybuchla smíchem a Kanár mě vyhodil za dveře na chodbu a napsal mi do žákajdy poznámku „vyrušuje při hodině matematiky“. Kanár je učitel a ve skutečnosti se jmenuje Novotný, svou přezdívku dostal podle jasně žlutého pláště, co ve škole pořád nosí. Po přestávce byl děják, ten mě baví, tak jsem dával pozor, učitelka Dohnalová vykládala o husitech, o bitvě u Sudoměře a u Domažlic, jak ti sedláci mlátili pány cepy, a tatínek potom odpoledne, když jsem to doma vyprávěl říkal, že  dneska by to taky nebylo od věci a maminka ho napomenula, že prská a že to dítě to někde bude opakovat a někdo to uslyší. Nerozuměl jsem tomu a radši jsem honem snědl svačinu, protože jsem byl s Jardou a s Pepou Pavlů domluvený, že půjdeme do kina na Šaplina.

„Z biografu rovnou domů! Žádný courání v parku“ napomínala mne matka a táta dodal „ a jestli z tebe ucejtím cigáro, dostaneš za ucho!“ Pak jsem dostal pětikorunu na kino a šel jsem. Stavil jsem se pro kamarády a hodinu jsme seděli v tmavém sále tiše jako pěny a sledovali rozšířenýma očima zářivé plátno.

Cestou z kina jsme nadšeně komentovali film. „To bylo žůžo, jak ten Šaplin ťapal těma svejma obrovskejma botama!“ Jardovi nadšením červenaly odstáté uši. „ A jak tou hůlčičkou podtrh tomu policajtovi nohy, až se natáh, a von potom smek buřinku a tak směšně utíkal!“ Pepovi svítily oči vzrušením. „Tý vole, to byl borec“

Bavili jsme se o filmu celou cestu až do parku, kde už seděl na lavičce výkvět místní společnosti Olda Ungrád a Vašek Lanc (kdyby naši věděli, s kým se stýkám, dostal bych nářez). Olda vytáhl z kapsy letky a nabídl dokola. Bylo mi to odporné a kousky tabáku z vyklepané cigarety mě dráždily na jazyku, ale aby mě ostatní neměli za zbabělce, zapálil jsem si taky.

Co na tom ti dospělí mají, dyk na tom nic není!

Vedli jsme silné řeči o kubánských cigaretách Partagas, o tom, že nejvíc opít se dá, když suchý chléb zapíjíte pivem a podobná moudra, když po dvaceti minutách mne polil studený pot, žaludek odmítl zůstat na svém místě a já jsem úprkem pádil do křoví vyhodit oběd i svačinu. Narazil jsem tam na Pepu, který za stejným účelem navštívil křoví už před chvílí. Bylo nám strašně zle a prchli jsme z křoví druhou stranou, aby nás ostatní neviděli a nenutili znovu kouřit. Domů jsem došel oklikou zapadlými uličkami s otevřenými ústy, zhluboka dýchaje, aby ze mne nebyl cítit tabák a abych nedostal od tatínka za ucho.. Schoulil jsem se v kuchyni na gauč do koutka s učebnicí a snažil jsem se být neviditelný. Žaludek se mi houpal v břiše a vážil jistě tunu.

„Ty jsi nějakej bledej, není ti špatně?“  ulekla se maminka, když na mne pohlédla od sporáku. Utřela si ruce do zástěry a ustaraně se na mne zadívala. „Teď řádí všude žloutenka, abys ji tak dostal“!

„Neboj mami, nic mi není“ zahučel jsem neochotně, šel jsem do pokojíku a lehl jsem si  a v tu ránu jsem spal. Ani jsem nevěděl, že maminka s tatínkem se na mě přišli podívat, v koutku úst jim cukalo a tatínek šeptem řekl, že tahle lekce je lepší, než deset za ucho a maminka se smála.

Druhý den o hlavní přestávce mě na školním záchodě chytil Venca. „Kam ses včera vypařil, ty babo? Hele, mám tady vocet, je v tom líh, takže je to vlastně kořalka, žejo? Dáme si?“

A tak jsme si u žlábku na záchodě notně zavdali z láhve octa a když jsem pak přišel do třídy, měl jsem pusu zkroucenou jak otazník. Bylo to příšerné.

Odpoledne jsme s Jardou jeli na kolách za město k rybníku Peklo, kde poblíž měli Jardovi rodiče zahradu, ve které byl malý klukovský ráj. Jednu stranu té zahrady totiž tvořila třicet metrů vysoká skála s mnoha tajemnými údolíčky, zarostlými stromy a bujnou vegetací. Vypadalo to tam jako ve filmech o Vinetouovi a taky jsme si tam často na indiány hráli. V jednom takovém údolíčku jsme si postavili z prken boudu, vedle ní totem, udělali ohniště a vztyčili stožár na vlajku- tu nám ušila Jardova sestra. Bylo to moc romantické, často jsme si tam s kamarády pořádali táboráky.

Když jsem se stavil pro Jardu, pozval mě dál, protože ještě neměl dopsaný úkol. Zatím, co jsem na něj čekal, pan Líbal mi nalil sklenici čiré tekutiny. „Na, vypij to, ale zapij to vodou!“ smál se. Vzepřela se ve mně hrdost čtrnácti let. „Já žádnou vodu nechci!“ A hodil jsem do sebe panáka jako starý kořala. Jardův tatínek jen sprásknul ruce. „No nazdar! Ty se teda neztratíš – ale aby ti nebylo špatně!“ dodal starostlivě. A paní Líbalová, která vstoupila náhle do pokoje, zvolala pohoršeně „Co to tomu klukovi nalejváš, dyk je to dítě!“ A pan Líbal se smál a říkal, že co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš a paní Líbalová ho označila za starého prsku a kazitele mládeže.

Pak už přišel Jarda, popadli jsme kola a rozjeli se ven. Když jsme hnali bicykly v letním vedru za město, narostl mi v krku knedlík, vzduch byl cítit slivovicí, stromy páchly slivovicí a v rybníku Peklo byla místo vody slívovice. Lepší způsob, jak si něco znechutit neznám Slivovici jsem pak skutečně celá léta nemohl ani cítit a přišel jsem jí na chuť až ve zralém věku.

U rybníka už čekali Mirek, Pepa, Olda a Venca, slezli jsme ze skály, přebrodili jez u výpusti a vytáhli z křoví schovaný vor. Protože jsem byl nejmenší a nejlehčí, postavili mě na vor a spustili na vodu, Pepa s Vencou běželi po pobřežní cestě a táhli mě s vorem na dlouhých lanech jako vodního lyžaře za motorovým člunem a bylo to krásné až do chvíle, kdy vor narazil do břehu a já spadl po hlavě do páchnoucího bahna s žabincem. Tak jsme přešli kousek dál, kde je pláž a já jsem skočil do vody tak jak jsem byl v kalhotech a v košili, a lidi koukali a my jsme z toho měli legraci, a pak skočili do vody v šatech i Jarda a Pepa a Olda i Venca , a Mirek to fotografoval, a slunce svítilo, bylo léto, za dveřmi byly prázdniny a byli jsme šťastní.

Pak jsme šli do zahrady Jardových rodičů, do našeho údolíčka ve skále, rozdělali táborák velký jak Jánošíkova vatra, svlékli jsme se a sušili svršky kolem ohně. Křepčili jsme kolem ohně nahatí jak černoši a jen jsme ve svých pubertálních hlavičkách litovali, že jsme samí kluici, s holkama by to bylo žůžo.

Když jsme v zapadajícím slunci večer jeli na kolách domů,  byli jsme přijemně unavení, doma nás maminky nahnaly do van a k večeři a svět byl fajn