Když nás chytnou záda

Ráno se probouzelo jen zvolna. Nad střechami protějších domů obloha bledla a měsíc zvolna pohasínal, zpola ztracen v bludišti komínů a televizních antén. Dole v ulici hluboko pod námi cinkla tramvaj a s hukotem se rozjela. Kousek dál zarachotila roleta pekařství a kdesi bouchla dvířka automobilu. Majitel hokynářského krámku zametal chodník před svým podnikem.

Otočil jsem se od okna. Zpola vypitá láhev modrého portugala na stolku v koutě pod stojanovou lampou, dvě sklenky a plný popelník mi připomněly včerejší večer. Stále se z toho ještě nemohu vzpamatovat. Strávil jsem noc s jednou z nejkrásnějších dívek, jaké znám. Kdyby mi to nějaká vědma předpověděla, nevěřil bych jí ani slovo. Radka je úžasné stvoření s postavou bohyně z řeckých bájí, s očima hlubokýma jako Jaderské moře a taky tak modrýma a s ústy, která líbají, až se zatočí hlava…Proč dala přednost právě mě, když se kolem ní neustále točí elegantní, sportem vypracovaní mládenci, kterým závistivě obdivuji vysoké svalnaté postavy, nabité peněženky, drahá auta a pohotově zábavná ústa (Já zpravidla po několika větách zmlknu, protože mi dojdou témata, o kterým bych měl mluvit, auto je můj nedostižný sen a o nabitých peněženkách jsem myslím už taky kdesi slyšel…). Zhasl jsem lampu a odešel do koupelny, jen tak bos, protože jsem nechtěl Radku budit. Shodil jsem bílý župan a nechal se dvacet minut bičovat horkou vodou ze sprchy, pak jsem s froté ručníkem kolem krku vstoupil do kuchyně. Radka už tam byla, měla na nahém těle mou košili, která ji zakrývala jen velmi nedostatečně a capala bosýma nohama kolem sporáku, na kterém prskala na pánvi smažená vajíčka.

„Jsi úžasná! Nejpěknější holka, jakou znám!...a tvoje líbání je pohádka tisíce a jedné noci!“ objal jsem ji zezadu a lehce políbil na krk pod ouško. „Kdybys nekecal“ začervenala se a tvář jí ještě víc zkrášlil potěšený úsměv. „Radši mi pomoz prostřít k snídani! Talíře a šálky jsou dole v té poličce.“                      Sehnul jsem se k spodní skříňce a natáhl se pro nádobí, když – OUHA! Náhle mi luplo v zádech, zůstal jsem v předklonu jako podlézavý lokaj a už jsem se nenarovnal. Vy asi tušíte, jak se cítí muž v nejlepších letech, když se v přítomnosti nádherné ženy změní ve sténající trosku. Byl jsem elegantní asi tak jako číšníci při nácviku obsluhy ve filmu Grand restaurant pana Septima. Chytil jsem se stolu a s úpěním přešoural, ohnutý do oblouku, k židli, na kterou jsem dopadl jako pytel brambor. Ještě že se to nestalo v noci To by byl ještě větší trapas, než nyní. Co teď? Před očima mi defilovaly zástupy tenisových elegánů s dokonalými postavami a nadupanými auty, kterým se takové věci určitě nestávají…

Radka vypnula sporák a s napůl pobaveným, napůl starostlivým výrazem mě namáhavě dopravila na lůžko. „Teda musím říct, že s tebou se člověk nenudí“ usmívala se, když mě krmila smaženými vejci a rohlíky s máslem. „Dáš si kafe, nebo radši pivo?“ odběhla znova do kuchyně, zatímco já se pokoušel se strašnými bolestmi obrátit na bok.

O nějakou dobu později, po odchodu mladého sympatického lékaře jsem ležel na pohovce v obývacím pokoji a po injekci, kterou mi ten dobrý muž píchl, jsem se cítil mnohem lépe. Venku už se úplně rozednilo a slunce, zatím ukryté kdesi mezi domy, ozářilo protější fasádu do zlatova. Radka se mezitím oblékla do bílých šatů s odhalenými rameny, se sukní těsně pod kolena (což je víc sexy, než nejminiaturnější mini), lehla si ke mně na pohovku, položila mi hlavu na hruď a přivinula se celým tělem. „Tak jak se má můj invalida?“ zavrněla škádlivě a jemně mi stiskla zuby lalůček ucha.                          „No- už je to lepší, ale že bych byl supertřída, to se říct nedá! Teď bych tě asi moc nepomiloval…“ Pokud mi to zablokovaná záda dovolila, oplácel jsem jí mazlení a jemně jezdil dlaní po nádherně tvarovaných oblinách. Její světlé vlasy mě lechtaly na krku a pokryly mi horní polovinu těla jako záplava prstenců mořských vln, voněly šamponem a kosmetikou a bylo to neskutečně příjemné. Přesto- nebo snad právě proto- se mi stále honí hlavou pochybnosti. Mám té holce věřit? Myslí to se mnou vážně? Nejsem žádný krasavec, moc jsem nevyrostl a peníze se mnou taky moc nekamarádí, v podniku, kde oba pracujeme moc dobrou pověst díky pomluvám jistých dobráků nemám, a tak  v mých myšlenkách stále pochodují dvoumetroví elegáni s módně vystříhanými účesy, s nablýskanými mercedesy a bentleyi….

Z neveselých myšlenek mě vytrhl sametový hlas a mé pochybnosti na chvíli zmizely kamsi do bezpečné vzdálenosti: „Kdy konečně přijedeš k nám? Máma by tě ráda poznala!“ vrněla do polštáře Radka, „už to slibuješ půl roku!“                                                                                                                                                            V hlavě mi blikla varovná světélka. Když mě chce vidět maminka, to už jde do tuhého! Nebylo by rozumné z toho vztahu včas vycouvat? Před očima se mi chronologicky míhaly obrazy z počátků téhle známosti, dvoření se Radce, nesmělé pohledy zpovzdálí, pak pozdravy, zpočátku chladné, později s úsměvy a s potěšeným máváním přes půl tovární haly. Pak jsem si dodal odvahy a Radku oslovil a byl jsem uvítán úsměvy  a koketní konverzací. Nabídka k tykání pak na sebe nedala dlouho čekat. Zanedlouho už jsme si dávali dárky k svátku i k narozeninám, po čase i k Vánocům, to už jsem poznal, že Radce nejspíš tak úplně nesympatický zřejmě nejsem a jiskřička přeskočila.

Po pravdě řečeno, byl jsem u ní doma už vícekrát, ale pochopitelně jsem si vybíral termíny, kdy byla doma sama. Představa oficialit s rodiči mě děsí.

Radka se mi stulila v náručí a jemně mi dlaní hladila hruď. Lehce jsem ji políbil do vlasů. Představa urostlých mládenců byla v této tiché chvíli kdesi za Alpami. Přesto jsem se po chvíli ozval.                                       „Radko, proč  vlastně jsi právě se mnou? Co na mě vidíš? Dyk já nejsem žádnej Delon, nic nemám, jsem jenom obyčejnej muž, nijak krásnej a až dosud odmítanej holkama, který ti nemůžou dosáhnout na paty….“  Dívka se zvedla na lokty, zaplavila mě vodopádem vlnitých vlasů a zadívala se mi svými modrými kukadly do očí. Položila mi ukazováček na ústa. „Moc ti to povídá“ zašeptala. „Dyk ty se hrozně podceňuješ! Přece není jenom krása vnější, ale je i krása vnitřní, a té máš mnohem víc, než ti namyšlení donchuáni, co mě pořád votravujou. Mě nejde o peníze ani o parádu těch nafrněnejch nul. Kdyby neměli zazobané tatínky, ani by se nedokázali uživit. Ty jsi vyjímečnej a dokonalej člověk a já tě mám ráda….“

To se to hezky poslouchá! Jak je ten svět nádherný! I ta záda mě už bolí méně, zvláště když mi později Radka provedla důkladnou masáž. Slunce se už rozzářilo naplno a rozsvítilo červeň střech na druhé straně ulice. Dole na hlavní třídě s hukotem přejela tramvaj.

„Hele, máme publikum!“ smál jsem se. Radka vzhlédla a usmála se také. Na střeše na protějším domě se vedle komína vyhříval ve slunci velký černý kocour, seděl nehnutě a v obrovských kulatých očích, upřených přímo na nás, slunce zapnulo svítící zelené smaragdy. „Co myslíš, znamená to štěstí, nebo smůlu?“ protáhla se Radka, vstala z lůžka a donesla láhev se zbytkem vína a sklenky od stolku v koutě. Připili jsme si a podívali do očí přes zlacené okraje skleniček. „Určitě štěstí“ řekl jsem tiše, „ale já na ně nepotřebuju kocoura, to mi přinesla kočka. A jaká!“