Aby bylo jasno- předesílám, že nejsme žádní sportovci, akce typu Pochod Praha- Prčice považujeme za nerozumné plýtvání silami a pokud se po celoročním povalovaní na gauči u televize, případně s kamarády u piva dokopeme k nějaké aktivitě, vyrazíme na týden na vodu sjet nějakou jihočeskou řeku na kánoích. Svůj čas věnujeme hudbě. Pokud nejsme ve zkušebně, jedeme někam hrát, takže na nějaké sportování stejně není moc času.
Taneční zábava v obci Kateřina u Kutné Hory se už zvolna chýlila ke konci, když kytarista a zároveň šéf kapely Karel s líbezným úsměvem oznámil zbytku skupiny:
„Před chvilkou mi volal řidič autobusu, že se mu porouchaly brzdy a že pro nás nemůže přijet. Hrozně se omlouval, ani se na něj nemůžu zlobit. Tak jsem vyjednal s pořadatelama, že si tady můžeme nechat všechny věci, oni to tady pak zamknou. Zejtra si pro to pojedeme“
Balcar, který měl svou obvyklou špičku se zarazil a vypoulil na Karla očka ve zpocené tváři.
„To máme jít domů pěšky? Dyk je to čtrnáct kilometrů!“
„Jsme hrozně utahaní, šest hodin hrát není maličkost!“ přidal jsem se.
„Bohužel nám nic jinýho nezbejvá, leda bys chtěl přespat v příkopě“ odtušil Karel suše.
Odevzdaně jsme odehráli poslední sérii písniček, rozloučili se s lidmi a začali balit nástroje.
„Nemáte někdo tužku a papír?“ zdvihl hlavu od pouzdra, do kterého ukládal malý bubínek, zvaný „evrplejka“ Jarda . „Na co prosímtě?“
„Chci napsat závěť pro případ, že bych nedošel a bídně zemřel vyčerpáním zapomenut kdesi uprostřed starokolínských pustin“ odpověděl Jarda
„Tak to řekni hned, slabší účastníky pochodu necháme na pospas vlkům a pouštní havěti“ navrhl Vláďa. Podotkl jsem, zda by nebylo od věci ty nejslabší před odchodem pobít, aby nezdržovali tempo, ale můj návrh nikdo nepodpořil- asi nevěděli, zda by se to netýkalo právě každého z nich.
Vláďovi pěší túra nevadí, je jediný z nás lenochodů, který se snaží se trochu hýbat.. Při loňské dovolené v Tatrách mě téměř fyzicky zničil, zejména když jsme vylezli do nějakého horského sedla s vyplazenými jazyky, sípavým dechem a s litry potu na zádech, a on jediné lahvové pivo, které jsme u sebe měli a na které jsem se celou cestu těšil nabídl nějakým Polákům, které jsme v té horské samotě potkali. Připadal jsem si jako Baloun, když ho přivázali u kuchyně a cpali se před ním pečeným masem, zatímco on hladověl.
Letos v létě si Vláďa v lesoparku za městem po lesních cestičkách zvolil okruh a chodil tam běhat. Jednou mě tam vzal sebou a zatímco on uběhl asi šest kol, já už jsem supěl v předklonu v půli prvního. Zlé jazyky v podobě mého staršího bratra tvrdí, že Vláďa je normálně vyvinutý mladý muž, kdežto já jsem chcípák, ale faktum je, že při pozdějším posezení v restauraci jsem výkony zcela vyrovnal a Vláďa šesti pivy zničil celý efekt z běhání.
Naše malá výprava odhodlaně i odevzdaně nastoupila strastiplnou pouť, památnou Kateřinskou odysseu. Zpočátku, ač unaveni po vystoupení, jsme vykročili vesele a pochod Za sokolským praporem jsme hulákali i přes spící vesnice, rušíce tak noční klid a přiváděje psy k nepříčetnosti. Za poslední vesnicí ale Štaflík, Zbyněk a Mirek, dlouháni s dlouhýma nohama přidali do kroku, takže my ostatní, kterým matka příroda příliš výšky nedopřála jsme zůstali pozadu. V dáli před námi zněla tichou noční krajinou nekonečná píseň, hudební perpetum mobile „Pes jitrničku sežral docela maličkou“ a s přibývajícím náskokem dlouhánů časem zcela zanikla. Kráčeli jsme v družné shodě pokojně temnou silnicí, hovoříce – jak jinak- o pohodlných postelích (tentokrát bez dívčího obsazení, což se za jiných okolností stává jen zcela mimořádně), o pohodlných křeslech, o útulných hospůdkách a útulných domovech s odestlanými lůžky, čekajícími na unavené poutníky, když tu náhle kde se vzala, tu se vzala, vyřítila se z malého hájku u silnice tlupa řvoucích temných postav a vrhla se na nás. Byly tři hodiny ráno, krajina byla liduprázdná a nám bylo všelijak. Po krátkém, urputném boji jsme byli celkem rychle přemoženi a v doprovodu banditů jsme kráčeli nocí dál. Jen Zbyněk, který v sobě objevil krvavého piráta, se nespokojil s krátkým bojem a podnikal náhlá občasná přepadení. Balcarem praštil do příkopu s takovou bravurou, že se náš milý zvukař dlouho nemohl vyhrabat (možná, že v délce Vaškova hrabání hrálo jistou úlohu množství zkonzumovaného alkoholu) a ze vzrušené debaty mezi Zbyňkem a Balcarem si pamatuji převážně větu „To nebyly kopřivy! To bylo něco horšího!“
Později provedl Zbyněk tento mistrovský chvat se Štaflíkem, který zmizel úplně v příkopu, odkud čněly pouze jeho dlouhé nohy jako semafory k nebi a z místa, kde se dala tušit jeho hlava bylo slyšet jakési neurčité hučení.
Šli jsme s Karlem uprostřed tohoto neuspořádaného houfu. Ozvěny kroků se podivně rozléhaly nočním tichem a hlasy kamarádů zněly nocí jako z ozvěny.
„Ty, Karle, tebe vůbec nebolej nohy?“ úpěl jsem zoufale, táhnouce olova, z kterých jsem měl dolní končetiny za sebou. „Teď kdybych tady tak měl svýho Černýho pantera!“
Před časem jsem koupil prastarý historický vehikl, wartburga 900. Byl to úděsný vrak, ale bylo to MOJE auto a byl jsem na něj náležitě pyšný. Byl nalakován černou barvou, proto jsem ho nazval „Černým panterem“ a protože to byl vzhledem k technickému stavu vozu celkem kuriózní název, stal se terčem žertů kamarádů. S přítelem Joudou, který vlastnil podobnou plechovou zříceninu jsme soupeřili, kdo bude mít za týden víc poruch a ostatní přátelé uzavírali v tomto směru sázky. „Dyk je to péro!“ chválil jsem svůj vůz hrdě, ale Jouda k tomu dodal s špičatou ironií v hlase „To máš pravdu, každou chvilku stojí!“
Teď by se nám ale staré auto, byť i poruchové, hodilo. Nejvíc mě překvapil Balcar. Tento leností pověstný člověk chvílemi dokonce BĚŽEL!!! Poskakoval a pobíhal kolem nás jako ohař a tvrdil, že by došel až do Prahy. Já jsem na tom byl mnohem hůř. Sotva jsem lezl, Jarda chytil do zapocené zadnice vlka a šoural se jak po mrtvici, ostatní na tom nebyli o moc lépe. Když jsme s vypětím posledních sil doklopýtali k prvním vilkám, u cedule s názvem města se proti nám vyřítil náš autobus. Řidiči se podařilo odstranit závadu a přeci jen pro nás do Kateřiny jel. Ironie osudu bývá někdy potměšilá. Řidič se vrátil s autobusem do garáže a já jsem s vypětím posledních sil přelezl div ne po čtyřech kopec v Kouřimské ulici a po dlouhém utrpení jsem ve své garsonce na předměstí zalezl nejprve pod životadárnou sprchu a pak do vytouženého lože s příjemně chladným prostěradlem. Byl jsem rád, že mám tu túru za sebou.
