Učňovský internát, umístěný v dřevěním baráku na kopci Vinice vysoko nad městem, ještě daleko za kasárnami, byl ponořen do spánku, jen v kanceláři vychovatele se ještě svítilo.
Leželi jsme v rozlehlí ložnici v počtu dvaceti kluků na vojenských patrových postelích a většinou spali. Zítra nás ve škole, hluboko dole ve městě až u nádraží, čeká těžká písemka z matematiky, musíme se duševně připravit Kamna na uhlí naprosto nestačila vytopit prostornou místnost, proto jsme hned zvečera do nich naházeli gumové holínky, nakradené ve sklepě ( ať mají ekologové taky nějakou radost). Silná pryž podrážek rozžhavila pláty kamen do ruda a nás, kteří jsme leželi na horních patrech postelí, už téměř přestávaly zábst nohy. Lůžka elity třídy, Bobana, Simona, Dědka a Floriana byla ještě prázdná – zase přetáhli vycházku, přijdou ožralí jak slívy a budou dělat binec….na to si snad nikdy nezvyknu. Boban má mohutnou postavu zálesáka a doma v Mladé Boleslavi závodně zápasí v řecko-římském stylu. Je to mimořádně inteligentní kluk, bohužel ale se sklonem k alkoholu a k agresivitě. Často se někde ve městě popral s vojáky nebo a partou místních frajerů Občas si ale svou mohutnou sílu neuvědomuje a když mě jednou na chodbě žertem šťouchl do hrudní kosti, vyrazil mi dech a já jsem se pár minut dusil, protože jsem nemohl popadnout dech. Simon je celkem dobromyslný tlouštík se smyslem pro humor, zato Dědek je opravdový a nefalšovaný primitivní gauner. Pod pohrůžkou násilí mu slabší chlapci musí čistit boty, což samo o sobě stačí na vykreslení charakteru. Florian pak je celkem nenápadná frajírek a všichni dohromady tvoří partu, pod Bobanovým vedením šikanující ostatní.
Bylo krátce před půlnocí, okno vychovatelny už zhaslo a internát ovládlo hluboké ticho, rušené jen vzdáleným houkáním vlaku. Už jsem pomalu usínal, když dveře ložnice se prudce rozlétly, čtyři postavy se se řevem vrávoravě vřítily dovnitř a kdosi rozsvítil stropní zářivky.
„Nechrápat bando! Teď bude čóro-móro!!!“ hulákali jeden přes druhého. Pak ztichli a zastavili se uprostřed místnosti, ztěžklé oči hledaly oběť,rozhlížeje se po rozespalých tvářích.
„Tak kterýho blba si vemem na paškál dneska?“ pronesl do ticha Dědek. „Už půl hodiny jsem nikomu nerozbil hubu!“
Florian, nejméně opilý, namítl „Žádná huba se rozbíjet nebude, z toho by pak byl průser…ale pupendo by neškodilo“ ušklíbl se.
Dvacet kluků, teď už úplně probuzených, se snažilo být neviditelnými a nenápadnými, ale to už čtveřice inkvizitorů obstoupila postel Josky Přibyla. Byl to malý černovlasý dobrák s poněkud omezeným intelektem, řídkými zuby a mírně otylou postavou. Kulatou hlavu zdobilo srostlé obočí. Nevím, co mu ti čtyři prováděli, přes jejich rozložitá těla jsem na Joskovu postel neviděl, ale kvílivý nářek přešel za chvíli k prosbám „nech mě bejt, já ti zejtra vyčistím boty…AU!…a vyžehlím košili..!
„To budeš dělat stejně, ty sráči“ ucedil Dědek a rozmáchl se dlouhým plastovým pravítkem. Ozval se pleskavý zvuk a opětovné „AU!“
„Tak dost, je hotovej, ještě by se nám tady posral“ řekl opovržlivě Boban. Až ke mně zavanul těžký odér pivního dechu. Čtveřice hrdinů přešla k svým postelím, s námahou se svlékla a než zalehla, zaplnila vzduch ložnice dýmem z cigaret. Drda na posteli v koutě se rozkašlal, má na kouř alergii…!Vydrž, Drda, vydrž“ volali na něj posměšně, pootevřeli okno a vyhodili nedopalky, aby je ráno neobjevil vychovatel. Ještě chvíli v postelích hlučeli a povykovali, pak Boban poručil Joskovi, aby vstal a zhasl světlo. Konečně usnuli a my jsme si oddechli.
Já takovéhle šikany nemám rád. Nevím, kde se to v některých jedincích bere, snad v oné záplavě druhořadých amerických filmových splácanin, plných násilí a zla, kterými nás denně krmí televize, snad si tím dokazují vlastní převahu a léčí své komplexy. Každopádně grandi, chránící slabší a pomáhající méně šťastným to rozhodně nejsou. Připomínají mi německé hrdiny, vyzbrojené dobově nejmodernější válečnou technikou, jak za války statečně bojovali s bezbrannými vesnicemi a s nahatými dětmi v koncentrákách..
Možná, že šikana, která se vyvinula a zesurověla z původně nevinných legrácek, o jakých vyprávěli starší kamarádi, kteří například štěkali pod stolem a smáli se tomu i s „mazáky“ dobou přerostla v skutečné násilí na slabších a bezbranných. Je to smutné… Jsem rád, že dnes už se na vojnu nemusí, nechtěl bych takovéto noci prožívat znova.
Drda tiše vstal a znovu otevřel okno. Mrazivý vzduch vrazil do ložnice a vypudil z ní tu trochu tepla, sálajícího z kamen. „Zavři to ty hovado!“ ozývalo se ze všech stran a já jsem začal kýchat. „Jenom chvilku kluci, ať vyvětrá ten smrad“ žadonil Drda a za chvíli skutečně okno zaklapl.
Ráno bylo slunečné, z oken umývárny byl krásný výhled na město, červené střechy domů jásavě svítily do nebe a Berounka se v dálce leskla jako saténová stuha. Dědek, mrzutý, protože mu bylo špatně po včerejší pitce, zfackoval malého Šťovíčka, protože údajně lajdácky vyčistil jeho boty, takže chlapec si rozbil čelo o vodovodní kohoutek..
Cestou přes město do školy jsem se záměrně držel stranou. Zatímco kluci hlučeli, vtipkovali a pokřikovali na děvčata, já jsem přemýšlel. Proč jsou lidé čím dál tím horší? Proč je vývoj společnosti neposouvá k lepšímu charakteru? Za staletí od primitivních barbarů už by snad mohli zlidštit a zušlechtit. Je to snad tím, že přestávají číst? Vůbec nechápu, jak mohou rodiče týrat a trápit vlastní děti, jak nám stále častěji ukazují televizní zprávy a publicistické pořady.. Kam se poděla láska?
Matematickou písemku jsem nakonec zvládl na dvojku. Po škole jsem si na nádraží sedl do čekárny s kupou časopisů a strávil jsem s nimi celou dobu odpolední vycházky, abych nemusel být s kluky na intru. V letním období jsem se často zatoulal na ostrov uprostřed řeky, šel jsem až na úplný konec, kde bylo jen pár stromů a písečná kosa, představoval jsem si, že jsem na Jacksonově ostrově na Misisipi z knížky o Tomu Sawyerovi, sedával jsem na velkém kameni, snil jsem, četl, nebo se učil na příští den. Teď byla ale zima a vítr, tak jsem opět skončil v nádražní čekárně. Boban a jeho parta byli zapomenuti a nádherně daleko až do večera, kdy budu muset strávit další noc s ostatními v tom koncentrák připomínajícím baráku, oficiálně zvanému internát.
Nádražím se přehnal rychlík Plzeň-Praha a já jsem prudce zatoužil po domově, kamarádech, rodičích a rodném městě.
