„Dobrý den, paní Nováková, jak jde život? A co tatínek, už je z nemocnice doma?“ konverzuji na ulici ve „svém“ revíru se známými a zároveň plním schránky na vratech domů, v průjezdech a na schodištích dopisy, tiskovinami a složenkami. „Pane Dvořák, máte dobírku“ zvoním ve třetím patře rohového domu, „tady mi to podepište, tady dole, hned u vašeho jména!“…a jdu zase o dům dál…
Pracuji na poště už řadu let a lidi ve své čtvrti už znám jménem, s řadou z nich kamarádím i osobně, vím o jejich osudech, radostech i strastech. Musím říci, že většina z nich je přátelská a vlídná- no proč ne, nosím jim psaníčka, a peníze, a ty protivné složenky, nevítané a nechtěné, ty mi lidé odpustí, jsem přece pouhý doručovatel. Je to hezká práce, jsem stále mezi lidmi, i když na konci směny mě bolí nohy, jako by byly z olova, musím nosit poštu i v dešti, větru a v zimních měsících i v mrazech a sněhových vánicích. Taška s dopisy bývá také pěkně těžká. Občas mi někdo podstrčí pár drobných jako pozornost, je to milé, protože plat listonoše není žádné terno…
Dnes roznáším babičkám a dědečkům důchody, je krásný jarní den, slunce příjemně hřeje, už dostává sílu, a tak jsem rád, když v parčíku proti nemocnici pokládám tašku s dopisy na lavičku a otírám si kapesníkem zpocené čelo. Sluníčko mám rád, ale ono je jiné na pláži a jiné v práci. Svlékl jsem si služební sako, přehodil je přes ruku a shýbl jsem se pro brašnu. Vtom se to stalo…
Byli čtyři. Jednali překvapivě a rychle, vůbec jsem nečekal nic podobného. Tři kluci sotva odrostlí základní škole mě obstoupili, čtvrtý s obuškem v ruce se tou zbraní rozpřáhl směrem ke mně, instinktivně jsem uhnul, takže mě rána nezasáhla do hlavy, a ten pohyb mi pravděpodobně zachránil život. Bůhví, čím ten obušek měli naplněný. Dostal jsem ránu do ramene a celým tělem projela ochromující bolest. Kluci neřekl ani slovo. Kapuce, stažené do čela, čapky se štítky otočenými dozadu, kopance ze všech stran, byl jsem jim vydán na milost a nemilost. Jeden, ten s obuškem měl maskáčové kalhoty a kovbojský klobouk- to je vše, na co si pamatuji, ještě mi hlavou bleskla myšlenka, že bych to na sebe nikdy nevzal…Slunečný den ztmavl a já ztratil vědomí.
Uběhla neurčitá doba, dodnes nevím, jak dlouho jsem na té cestičce v tom parku ležel. Když jsem se konečně probral, nevěděl jsem, kde jsem. První věc, kterou jsem rozmazaně spatřil, byly boty, černé služební boty. Přešlapovaly sem a tam, byly z kvalitní kůže a patřily k černé policejní uniformě.. Strašně a nesnesitelně mě bolela hlava, levé rameno jsme měl jako v ohni, jako kdyby hořelo plamenem. Policista se ke mně skláněl s blokem a tužkou v ruce, z druhé strany seděl na bobku lékař, skla brýlí se mu v slunci leskla, stejně jako hladká pleš. Kapsička bílého pláště byla plná tužek a kolem krku měl doktor zavěšený stetoskop. „ Probírá se poručíku!“ prohlásil a druhý muž se sklonil ještě blíž, brunátně červený obličej s neupraveným knírem připomínal Poirotova přítele policistu v známém seriálu. „Můžete mluvit? Kdo vás přepadl? Jak vypadal?“ Teď teprve jsem se začal třást rozčilením a šokem. Vysoukal jsem ze sebe cosi o čtyřech klucích a pokusil se vstát. Šlo to ztuha, ruka bolela jako deset čertů. Brašna, doširoka otevřená a otočená dnem vzhůru, ležela na trávníku za lavičkou, dopisy, rozházené všude kolem, bíle svítily v zelené trávě a jiný policista si je zrovna fotografoval.
„Jen klidně ležte, teď musíte být v klidu, máte přeraženou ramenní kost. Sanitka už je na cestě!“ řekl vlídně lékař, zkušenou rukou mě opět položil a služebním sakem mi podložil hlavu. „Pošlu vás na pár dní do nemocnice, budete zase šlapat jako sportovec! Plný energie!“ Slunce už zase sálalo jako v červenci, tráva začínala žloutnout, už dlouho nezapršelo. Přešlapovalo na ní pár čumilů, civěli na mě jako na mimozemšťana, nebylo mi to moc příjemné, ale bolest byla tak silná, že mi všechno ostatní bylo celkem lhostejné. Konečně dorazila sanitka.
A tak už dva dny ležím v bílém pokoji, ruku zasádrovanou jako mumie, cítím se jako v brnění, ale už to aspoň tolik nebolí. Dopují mě prášky a injekcemi, jinak mi celkem nic nechybí. Policisté přišli a zase odešli, prý už ty kluky chytli, jenže ti zatím stačili peníze, které mi ukradli z brašny, utratit v automatech…Mám tu spoustu času na přemýšlení. Co je to dneska za dobu? Co se to s námi stalo? Co jsme to za lidi? Kradlo se vždycky, ale- ne že bych to hájil- tak nějak kultivovaně, většinou ze státního, to nikoho nebolelo a stát to unesl, takže to byla víceméně legrace….ale co se děje nyní, to přesahuje mé chápání. Nestydíme se okrádat bezbranné důvěřivé babičky, různými fígly vykrádáme lidem jejich upocené úspory, znám případ, kdy v jistých proslulých lázních připravili o peněženku bezmocného slepce a invalidovi odcizili invalidní vozík. Co je to za dobu, kam jsme ve vývoji došli? Kdo to ví? Kam se poděla rytířskost, pomoc slabším, galantnost a solidarita? To ta touha po mamonu, ke které nás média vychovávají už přes dvacet let, došla do stádia naprosté bezohlednosti? Nebo kradou chudáci, kterým už nic jiného nezbývá? Tak proč si vybírají lidi ještě chudší, proč nejdou tam, kde peníze a bohatství jsou? Tyhle otázky mi patrně nikdo nezodpoví…
Tak dnes mi doktor při vizitě řekl, že pozítří půjdu domů. Už se docela těším na „své“ lidi v ulici, kde roznáším poštu, tam se cítím ve své kůži, jsem šťastný a pokud mohu, vyhýbám se parku…
