Joska

  Lesklé koleje se blyštěly v odlesku lamp v časném jitru všedního dne. Okno šatny vzadu za sklady svítilo do šera jako osamělé, ztracené zbloudilé světélko mezi temnými budovami nákladového nádraží. Ale uvnitř bylo útulno, malá železná kamna v koutě hřála, chlapi, kteří se před nástupem do práce převlékali do montérek si sdělovali své zážitky a dojmy.

„..a mají tam taky opice k pokusům“ končil právě Joska vyprávění o zámku v Konárovicích, když mu Láďa skočil do řeči „Dyk ty seš taky takovej vopičák!“.

Chlapi, rozložení na lavicích a židlích kolem otlučeného stolu se rozchechtali. Háša so dokonce oblékal montérkovou blůzu obráceně..

„Tak tohle si teda nedovoluj! Já NEJSEM žádnej vopičák!“ zrudnul dlouhonohý blonďák Joska, „to si nenechám líbit!“

Nasupeně vyběhl z šatny, kde zatím nastalo nepopsatelné veselí..

„Ten si to teda podepsal!“ poznamenal Mirek. Měl pravdu.  Uražený Joska šel žalovat šéfovi do kanceláře a doma se popuzeně svěřil i manželce, že mu chlapi v práci nadávají do opičáků. Šéf chlapcům naoko domlouval, i když mu v koutcích úst cukalo, a Joskova manželka si šla stěžovat dokonce na vedení podniku…

V dalších dnech ovšem nastalo pro Josku peklo. Chlapi prolezli všechny možné i nemožné tiskoviny, noviny a časopisy, jaké našli, a vystříhali z nich obrázky opic. Jednoho rána při nástupu do práce měl Joska polepená dvířka od skříňky odshora dolů samými šimpanzy, orangutany, makaky a paviány. Vztekle rval obrázky nehty dolů za posměšného pošklebování a peprných komentářů celé party. Druhý den měl ovšem polepená dvířka znovu. Jindy měl na skříňce umně vytvořenou opici ze svářecího drátu, nebo od stropu zavěšené kruhy, aby se mohl houpat. Chlapi mu nosili banány, kterými k nelibosti dárce okamžitě praštil o zem („víš co to stojí debile“) a při každé příležitosti si neodepřeli sarkastické rýpnutí.

Jednou Joska po obědě v závodní kantýně kritizoval kvalitu stravy a Tonda opáčil „Co bys nechtěl vopičáku, dyk ty seš zvyklej na boby a vodu!“

Ostatní ovšem samozřejmě řvali smíchy. Zejména dva klempíři, Dešťák a Háša nedali Joskovi chvilku pokoj. Kdykoli viděli strom, už na něj vylezli, houpali se v koruně, ručkovali z větve na větev, že by se za jejich výkon nemusel stydět ani Tarzan a hulákali na celé kolo „Vopičáku, pojď se houpat!“

„To snad není možný!“ rozčiloval se pokaždé Joska, nadával, vyhrožoval, huboval a proklínal celou partu, čímž ovšem samozřejmě přiléval olej do ohně. Vynalézavost Háši s Dešťákem se stupňovala a místy až hraničila s nevkusem. Joskovi přicházely dokonce až domů poštou propagační tiskoviny o zoologických zahradách v celé republice, v továrně mu nikdo neřekl jinak než „vopičáku“…došlo to tak daleko, že Joska rozvázal pracovní poměr a odstěhoval se s rodinou až kamsi na Slovensko. Jenže klempířům se nějak podařilo sehnat jeho novou adresu, a tak se stalo, že krásná reprezentativní publikace „Šimpanzi střední Afriky“, plná lesklých barevnách fotografií, putovala doporučeně až tam.

„To snad není možný!“ komentoval to prý Joska. Jaké poučení z tohoto příběhu vyplývá? Neberte sami sebe příliš vážně! Nečertěte se pro hlouposti, které nestojí za řeč! Jedno známé přísloví praví: Rozčilovat se znamená ničit vlastní zdraví pro blbost jiných. Ano, dělat si legraci z kolegy, když víme, že si potrpí na své ego a legrační příměr se ho citelně dotkne je blbost, ale lidé už jsou takoví. Znám jisté jedince, kteří se v takových legráckách vyžívali. „Já jsem smraďoch?“ říkal jeden mladý zámečník, „tak jsem no, dneska jsem snídal vejce natvrdo a cibuli a koukněte jak páchnu!“ a hned to dokázal…..a měl pokoj.