Jarda

Je čas adventu. Je čas rozjímání a bilancování. Jdu ranní tmou, dávám pozor na tmavá místa ve sněhu, ve kterých by se mohla skrývat potměšilá klouzačka, občas zakloním hlavu a pozoruji zářící hvězdy na mrazivé noční obloze.

V srdci mi ještě doznívají nádherné  dojmy z včerejšího večerního koncertu v kapli místního zámku. Byl to nádherný večer a nezapomenutelný zážitek. Vzpomínám na své blízké, kteří mne už před lety předešli na onen svět – to se v předvánočním čase sluší. Na tatínka, který už odpočívá dlouhá léta na kolínském hřbitově, na prarodiče a všechny ty tetičky a strýčky, kteří také už patří do oné říše, z které není návratu. Odešli tam už i mnozí kamarádi a spolužáci, s některými jsem býval v dětství ve velmi úzkém kontaktu. Nejde obejít vzpomínku na Jardu, zvláště s ohledem na to, že před několika lety opustit tento svět právě i Vánocích….

Předesílám, že jsem zapřísáhlý ateista, v žádného dobrotivého dědečka v bílé říze na obláčku, který vše na Zemi řídí nevěřím, věštkyněmi, astrology a kartářkami pohrdám a církev je podle mě spolek příživníků, zneužívající víry bohabojných lidí ve svůj prospěch. Obléci si pozlacené prostěradlo a prohlásit se za služebníka Božího zavání superpodvodem, narostlým za staletí do obludných rozměrů. Donedávna mi byli k smíchu lidé, věřící na duchy a podobné mátohy. Jenže před několika lety se mi stala událost, která mě v mých příkrých názorech poněkud rozkolísala…..

Když jsem byl malý kluk, školou povinný a nevinný, jehož jedinou starostí bylo, jaká alotria po škole odpoledne budeme s kamarády provádět, byl mým nejlepším kamarádem Jarda. Bydlel s rodiči v naší ulici, chodil do stejné třídy, kde jsme seděli v jedné lavici. Po návratu domů zpravidla letěla taška s učením do kouta a už jsem letěl k Jardovi, nebo on k nám. Pak jsme celé odpoledne řádili na zahradě jeho rodičů, nebo jsme podnikli s kamarády výpravu za město, kde jsme v jednom údolíčku pálili táboráky, měli jsme tam chatku i stožár s vlajkou, hráli jsme si na trampy a zálesáky. Podnikali jsme bitvy s jinými partami kluků, jedli nezralá jablka, v létě jsme se koupali v rybníku Peklo. Prožili jsme spolu každou chvíli, v zimě jsme chodili bruslit, odpoledne na tenkrát nově otevřeném zimním stadionu byla pro nás událost,  nevynechali jsme snad žádný film (tehdy bylo ještě normální vstupné, tak nám na to rodiče rádi dali peníze), později, když už jsme byli starší, jsme spolu probírali své první lásky, bylo nám spolu špatně po prvních cigaretách, jezdili jsme na čundry, teď už skutečné, prostě byli jsme naprosto jedineční kamarádi, jak to má být až do doby, než nás osud rozdělil internáty, později vojnou, ženitbou a mým odstěhováním z města. Denní běžné starosti a běh života způsobily, že jsme na sebe téměř zapomněli. Vždyť jsme se neviděli snad dvacet let!

Před několika lety se mi ale o Vánocích zdál zvláštní sen. Byli jsme v něm s Jardou, zase malí kluci, pálili jsme táborák za městem, běhali po zahradě, jedli nezralá jablka , koupali se v rybníku a prováděli tehdejší alotria, prolézali jsme půdy hospodářských stavení…Probudil jsem se celý zpocený a ač většinu snů okamžitě zapomenu, tento mi celý ten vánoční zasněžený den nešel z hlavy. Proč jsem si tak detailně vzpomněl na dávno zapomenutého kamaráda z dětství??

Na Silvestra přijela na návštěvu moje matka. Jen vstoupila do dveří prohlásila „Víš,co se stalo? Na Štěpána v noci umřel Jarda!“

Zůstal jsem jak opařený. Na duchy a strašidla nevěřím, ale jsem přesvědčen, že té noci se se mnou dávný kamarád přišel rozloučit.

A tak při občasných návštěvách rodného města na místním hřbitově nejen navštívím hrob svého otce, ale chvíli rozjímám i nad místem posledního odpočinku svého kamaráda Jardy.

Děkuji Ti Jardo za krásné vzpomínky na nádherné dětství!

Ze zamyšlení mě vyrušilo zatroubení automobilového klaxonu. Tak tak jsem uskočil do sněhové závěje. Zasněžený vůz zahnul do vrat továrny, ve které pracuji. Už musím živit rodinku, vzpomínky a rozjímání nechám na Štědrý den. Už je za dveřmi.