Jak se někdy cítí emigeant

Milí přátelé, vzhledem ke skutečnosti, že v loňském roce jsem byl napaden jistou osobou, že píši o ní, předesílám tímto, že všechny povídky s vyjímkou knihy Drobásky po kapsách (to je jakási moje autobiografie) jsou od začátku do konce vymyšlené a jakákoli podobnost s kýmkoli je čistě náhodná. Přeji všem do nového roku hodně zdraví a úspěchů. Pavel    

Jak se někdy cítí emigrant.

Je večer, na bílé pláži už relaxuje jen pár opozdilců. Koruny palem se mírně pohupují ve slabém vánku od moře. Slunce nízko nad obzorem je rudé jak kubánský pomeranč a střílí na hladinu moře šikmé záblesky. Sedím na terase domu pana Tichého, starého muže, který kdysi emigroval z vlasti před válkou, protože je Žid a od Hitlera se nemohl dočkat ničeho dobrého, a během dlouhých let zde zdomácněl. Když jsem se rozhodl, že zde zůstanu, poskytl mi přístřeší, než si najdu nějaké vlastní bydlení. Jsem mu za to nesmírně vděčný, protože jinak bych přespával v nějaké díře na předměstí, plném narkomanů a zlodějů.

Pohupuji se v houpacím křesle na terase s výhledem na pláž a přes nádherně uklidňující tichý večer se mi hlavou honí nostalgické myšlenky. Je tu krásně, bez velkého přehánění by se tenko kousek pobřeží dal nazvat rájem na Zemi, ale domov to není. Proč jsem jen nezůstal doma v Čechách?

Zavřel jsem oči. Okamžitě jsem v duchu viděl dědečkovu chalupu na Vysočině, hejno bílých hus, Azora u boudy a kohouta, pyšně si vykračujícího na střeše kurníku. Viděl jsem kamarády, pádlující na kánoích po Lužnici, večery u ohně s kytarou a s lahváčem, jehož chuť jsem i teď cítil na jazyku. Stýská se mi i po vepřovém s knedlíky a zelím, po hospodských nadávkách na politiku…a co teď asi dělá Věra? Určitě už dávno vzdala čekání na můj návrat a nejspíš je z ní kulatá mamina s třemi dětmi a manželem, která denně vláčí nákupy do třetího patra nuselského činžáku bez výtahu…

A maminka? Teď už je z ní nejspíš bělovlasá stará paní, která osaměle sedává u okna přízemního bytu a vyhlíží ven na ulici, zda už jde listonoš s dopisem ode mne. A když v domě bouchnou vchodové dveře, čeká plná nadějí, že v zámku bytu zarachotí klíč, že jako dřív vejdu domů, pověsím kabát na věšák v předsíni, pozdravím a zeptám se, co bude k obědu….a on vždycky ten klíč zarachotí u jiných dveří v domě a u jiného bytu a někdo jiný se ptá, co bude k jídlu..a maminka si povzdechne, vytáhne z šuplíku štůsek mých dopisů a posté si v nich čte. A odpoledne si jde na hřbitov postěžovat tatínkovi, že zůstala na tom světě úplně sama.

A v hospůdce za rohem nejspíš stále ještě čepují Gambrinus a Kozla, na hřišti se fandové stále hádají a rozčilují při fotbale. Za letních vlahých večerů se na nábřeží k sobě tulí milenci, důchodci v parku za kostelem čtou noviny, pokuřují a házejí kousky rohlíku holubům. Kluci s klíči na provázku kolem krku pobíhají po cestičkách, na koupališti za městem mladí muži cákají vodu na výskající děvčata a rodiny s dětmi obědvají v zahradní restauraci U růže…a vzpomínka na lásku mě ale snad bolí nejvíc…

Otevřel jsem oči. Po pláži pár metrů ode mne procházely dvě nádherné dívky, mokré vlasy, jak právě vystoupily z vody, se jim lepily na záda a částečně skryly i jinak odhalená ňadra, protože- jak káže místní zvyk- jediným oděvem, který na sobě dívky na pláži měly, byla miniaturní tanga.

Než jsem si stačil vychutnat ten pohled, zazvonil mi v kapse mobil. Kdo to sakra je? TADY! Kromě pana Tichého a majitele kina, kam chodím mezi projekcemi uklízet, abych si vydělal pár drobných na jídlo, mě tady nikdo nezná! Svět mi ztmavl. Zapomněl jsem na pláž, palmy i děvčata…Že mě tady našel ten zmetek, kvůli kterému jsem emigroval?

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dívky už byly daleko, v palmovém háji kolem domu bylo liduprázdno, jen na dřevěné podlaze terasy se u mých nohou ve večerním sluníčku vyhříval kocour Miki pana Tichého. Vydoloval jsem z malé kapsičky těsných džínů mobilní telefon, stále ječící jak o život, a podíval jsem se na display. Neznámé číslo!

Pak jsem přístroj přiložil k uchu. Ke svému zděšení jsem uslyšel známý, tolikrát prokletý protivný hlas. „Ty kokote, myslíš, že se mě jen tak zbavíš? Jsem tu nedaleko, přede mnou neutečeš, půjdu za tebou až na konec světa, dokud tě nedostanu, jasný?“

Zase se mi objevily nervové potíže, na které jsem zde málem zapomněl. Roztřásly se mi ruce a zakoktal jsem se: „To ti nestačí, že jsi mi zničil zdraví, rozbil manželství a připravil o nervy? Co ještě chceš?“

Ale z mobilu se ozvalo jen krátké chraptivé zasmání a přístroj zmlkl. Zadíval jsem se přes pláž na moře. Rudé slunce už zapadlo za obzor a vymalovalo na mořskou hladinu rudé blyštivé pruhy…jako krev..napadlo mě.