Já jsem malý mysliveček

Zelená kamizola a klobouk se sojčím pírkem prý mi sluší. Alespoň to všechny kamarádky tvrdí. Jen zelená kravata mě občas škrtí, ale pokud vím, nikde není psáno, že ji musím nosit. Důkladné vysoké boty jsou kvalitní, nepromoknou a odolají i ranní rose v lesní trávě. Každý večer je pečlivě blýskám, takže se lesknou jako zrcadlo. Největší radost i nejhorší potíže mi ale dělá puška.

Nádherná věc s nablýskanou hlavní a s pažbou z lakovaného dřeva je krásná umělecká práce. Večer ji s oblibou pod lampou v kuchyni hájovny rozebírám a skládám, obdivuji přesnou práci mistrů puškařů, přesně do sebe zapadající a na setinky milimetru zabroušené  součástky, jak do sebe hladce kloužou a svítí kvalitním kovem i jemným olejem. Také povrchová úprava zbraně s ozdobným kováním na lesklé lakované pažbě mě fascinuje. Zkusmo namířím, polaskám se s ní a s povzdechem věším tu krásnou věc za řemen na věšák u dveří. Venku v lese se ale ukáže její váha a nepraktičnost. Je těžká a překáží, tlačí mě při pravidelných pochůzkách lesem na zádech. Když prolézám nízkým smrčím nebo křovím na kraji lesa, doslova mi vadí v pohybu. Stejně mě ještě k žádnému odstřelu nepustili, tak proč se s tím krámem vůbec tahám?

Vyšel jsem na paseku, překročil kládu poraženého stromu, pověsil pušku na větev nejbližšího smrku, vytáhl kapesník a setřel z obličeje hojný pot. Zatracení komáři! Jakmile se člověk trochu zapotí, jsou jako sršni! Sedl jsem si do stínu na pařez. Trochu si odpočinu, není kam pospíchat…Jako čerstvého absolventa školy mě stejně k ničemu pořádnému nechtějí pustit! Ale já jim ještě ukážu!....Les je prosycený vůní borovic, smoly a hub, léto je v plném proudu a v plné kráse, je tu nádherně.

V polesí se již delší dobu toulá jelen- samotář. Je to škodná, protože osamělí samci bývají nebezpeční, agresivní a útoční, zvláště v době říje. Proto je tento jedinec určen k odstřelu. Mnozí staří hajní už na něj číhali celé hodiny, ale neměli štěstí. To bych jim panečku vytřel zrak, kdybych ho dostal já! Vstal jsem s povzdechem z pařezu, oklepal z kalhot drzé mravence a dokončil pravidelnou obchůzku své části lesa. Zdá se, že je všechno v pořádku, žádná nalíčená oka, žádní trampové, rozdělávající oheň v lese, ani lumpové, kácející načerno stromy,  se dnes nevyskytovali. Pozvolna se snášel večer, dlouhé stíny vysokých jedlí padaly na lesní cestu a slunce na bezmračné obloze rudě kreslilo čarovný západ. Bylo to nepopsatelně krásné. Sedl jsem si před hájovnu na lavici, otevřel jsem si pivo a obdivoval večerní přírodu. Mám rád tyhle osamělé večery, jsem povahou samotář, tak mi to vyhovuje. Okolní les byl tichý a mírumilovný. Punťa mi ležel u nohou a spal. Jelen samotář, prý dvanácterák (ale kdoví jestli, znáte myslivce a jejich „latinu“) mi nešel z hlavy. Musím ho dostat! A já ho dostanu! To budou holky ve vsi koukat! A staří myslivci konečně uznají, že se jim vyrovnám! Pak večer v hospodě na návsi budu hvězda večera, budou mi posílat panáky Staré myslivecké, budu frajesrky pokuřovat a krasavice Linda mi bude sedět na klíně, ty její kouzelné blonďaté lokny mě budou lechtat v obličeji….Dopil jsem pivo, šel se umýt a za hodinu už jsem spal.

Druhý den jsem nemohl dospat Vstal jsem ještě za tmy, popadl pušku a s Punťou u nohy jsem se vydal na číhanou na posed uprostřed lesa. Sem, do těchto míst prý ten jelen chodí, zde na něho staří půl roku bez úspěchu číhali. „Punťo, ne abys štěkal, musíš bejt absolutně zticha!“ poučoval jsem psa. Proč jsem ho já trouba vůbec bral sebou? Ještě mi jelena vyplaší! Sedl jsem si nahoře na posedu na prkno, nahrazující lavici a pozorně se rozhlížel dalekohledem po okolí. Les se teprve probouzel, slunce jen nesměle vykukovalo kdesi za obzorem a ještě neporazilo ranní mlhu. Byla zima. Zachumlal jsem se do mysliveckého kabátu. Rozednívalo se jen velmi zvolna a všechno bylo mokré od rosy. Kalhoty od kolen dolů jsem měl úplně mokré, jak jsem se sem brodil vysokou lesní travou. Třásl jsem se zimou i rozčilením. Okolní křoviny a nízké mlází byly ještě zahaleny průsvitným závojem mlhy, kterým ani můj silný dalekohled příliš nepronikl.

Dlouho se nic nedělo. Kdyby mi nebyla taková zima, asi bych tam usnul. Punťa u mých nohou také dřímal. Pojednou se vztyčil jako na povel, zvedl slechy a tiše zakňučel. „Punťo ticho!“ zašeptal jsem a zbystřil pozornost. Nedaleko posedu se v mlze prodíralo mlázím cosi obrovského. Jelen! Zvíře se s lomozem rvalo s křovím, mohutnost jeho postavy se v tom pološeru dala jen odhadovat. Připravil jsem si pušku a pečlivě zamířil. Konečně! Konečně nastal ten kýžený, dlouho odpíraný okamžik, teď už mi holka nebudeš jen pro ozdobu, teď budeš i k užitku! Zatím jsi jenom překážela! Uklidnil jsem se, ruce se mi přestaly třást. Probudil se ve mně lovec. Tedˇ! Teď! Pal! Odhadl jsem v té mizerné viditelnosti, kde má zvíře hlavu, počkal, až se příhodně natočí a….BÁC! Musel to dostat přímo na komoru! Výstřel byl slyšet jistě až dole ve vsi. Osprchovala mě rosa z větví mohutného smrku nade mnou, stromy všude kolem se zachvěly a ozvěna výstřelu se ještě dlouho tetelila v ranním šeru. Teď teprve se Punťa rozštěkal. Pobíhal po stísněném prostoru posedu a když jsem ho, zmítajícího se netrpělivostí snesl po žebříku dolů, vytrhl se mi a letěl podrostem, až mu uši létaly kolem hlavy…i on podlehl rozčilení a lovecké euforii…Teď jsem jim to tedy natřel! Teď jsem jim to ukázal! Složil jsem jelena, na kterého neměli ani staří ostřílení hajní! Už si v duchu plánuji, jak pověsím to nádherné paroží nad vchod do hájovny…

Utíkal jsem mlázím za Punťou, zakopl o nějaký kořen, natáhl se přímo do kaluže a se zaklením jsem doběhl k úlovku, celý mokrý a špinavý. Punťa už nadšeně poskakoval kolem a radostně kňučel. Jenom já jsem strnul. Nebyl jsem schopen slova. Nebudu hrdina! Večer se nemohu v hospodě ani ukázat, Linda bude sedět na klíně zas nějakému obejdovi z města a já snad abych se dal přeložit do jiného polesí….bože to je ostuda! Na paloučku poblíž skupiny tří jedlí leží vzorně složená strakatá kráva. Před několika dny se zaběhla na pastvě a od té doby ji zaměstnanci místního družstva marně hledali v okolních pastvinách i v lese…bože, bože…co teď?

Nejraději bych zahodil pušku a utekl, ale s povzdechem jsem pohladil lakovanou pažbu, vzal Punťu na vodítko a šoural se jako starý dědek unaveně pomalu k hájovně. Slunce se konečně vyhouplo nad koruny stromů a odráželo se v kapkách rosy. Vytvářelo mezi stromy světelné kužely, ztrácející se v podrostu. Bylo to nepředstavitelně krásné.