Horký večwer- první část

ddr2sdram   Proslulá kolínská restaurace Družstevní dům, domorodci překřtěná na „kravín“ praskala ve švech. V lokále to hučelo jako v úle a zpocené číšnice rozvážely na servírovacích vozících náklady těžkých půllitrů s napěněným pivem.

Velkou místnost předělovala veliká odsouvací skleněná přepážka, za níž byl taneční parket, teď ve všední den prázdný. Přepážka byla odsunuta a z tanečního sálu do lokálu pronikalo trochu poněkud zatuchlého chladu. Nebylo to příliš efektivní, úmorné vedro srpnového večera nepomohla zdolat ani dokořán otevřená okna do dvora.

Seděli jsme s Lubošem v jednom z boxů v pozadí místnosti. Červená koženka čalouněné lavice hrozila vedrem zničeným zádům a hlavně tomu, co je pod nimi trnitou cestu domů, protože svou neprodyšností způsobovala „vlky“, ale byli jsme rádi, že jsme vůbec nějaké místo v plném lokále našli.. Venku vrhal obrovský neónový poutač modrozelené fluidum na široký chodník. Pár floutků, kterým se nelíbilo v nedýchatelném prostředí ve výčepu, postávalo s pivem v ruce v tom sinavém světle a pokřikovalo na dívky, které šly kolem z kina nebo z divadla. Vypadalo to tak trochu jako v akváriu, ulicí kolem jezdila nablýskaná auta a směrem od náměstí bylo slyšet hudbu.

Do barevného světla neonu vstoupila dívka. Měla dlouhé tmavé vlasy, kostkovanou košili a červenou minisukni , jemný make-up na rozdíl od jiných dívek ji zkrášloval (znám dívky, které jsou mnohem hezčí bez použití kosmetiky než s ní). Ignorovala poznámky zevlounů a vstoupila do restaurace, minula opuštěnou šatnu a otevřela skleněné dveře do jasně osvětleného lokálu.Chvíli se rozhlížela, jakoby někoho hledala. Luboš si jí všiml první: „ Soňo! Tady jsme!“

„Ahoj kluci!“ Soňa dosedla na volnou židli a vytáhla z kabelky krabičku cigaret. „Už jste slyšeli, že hraběnka je po smrti?“

„Hraběnka“ byla místní stará dáma, nikdo nevěděl, jak se jmenuje ani kde bydlí. Ráda chodila po restauracích a vzpomínala na staré časy. Vždy byla vybraně oblečena v decentních černých šatech s bílými krajkovými límečky, zdobených šperky z pravého zlata. Vypadala v prostředí hospod, mnohdy plných chlapů v montérkách jako zjevení z jiného světa. Mluvila tak nějak starosvětsky, při vyprávění i před křestními jmény používala označení „pan“ nebo „paní“ a když mluvila o svém zesnulém manželovi, nepoužila jiný výraz, než „pan Bedřich“. Prsty na rukou jí zdobilo mnoho zlatých prstenů a v uších se jí houpaly už od pohledu drahocenné náušnice. Sněhobílé vlasy měla staženy do přísného uzlu a vrásčitou tvář, kterou se na rozdíl od našich pochybných celebrit ani nepokusila zesměšnit žádnými plastikami, zdobila vkusně použitá, dobře vybraná drahá kosmetika. Tradovalo se, že jde o skutečně čistokrevnou šlechtičnu, posledním potomkem jakéhosi slavného rodu. Přesto se na rozdíl od mnoha lidí nevyvyšovala nad nikým a nečinila rozdíl mezi partou puberťáků a profesorským sborem. Nezkazila žádnou legraci a štamgasti ji měli rádi

„Co se jí stalo?“ zeptal jsem se, když jsem škrtl sirkou a galantně připálil dívce..

Ke stolu přišla servírka. „Ahoj, co si dáte?“

„Ahoj Marcelko, dej nám dvě piva a pro Soničku dvojku bílýho.“ Číšnice se usmála. „Dlouho jste tu nebyli!“ Odešla a Soňa pokračovala.

„Hraběnka dostala od Klubu důchodců poukaz na cestu k moři. Dovedete si představit, jak se těšila, že po dlouhých letech zas uvidí moře? Ta toho prej za první republiky sjezdila! Pak přišla válka, po válce komunisti, po komunistech chamtivci a na cestování nebyly buď podmínky, nebo peníze. Teď už byla hrozně stará, tak pro jistotu šla k doktorovi, aby ji prohlíd, jestli si ještě může dovolit tak dlouhou cestu dovolit. Doktor ji důkladně vyšetřil a ujistil ji, že je dokonale zdravá. Popřál jí hezkej pobyt u moře a babka byla štěstím bez sebe. Jenomže když se vracela autobusem od lékaře domů, ranila ji mrtvice a na konečný ji řidič marně křísil. Ze samý radosti ji trefil šlak!“

„Ale to je smutný!“ zvolal jsem s účastí.

Číšnice Marcela přinesla objednané nápoje. „Kdy zase budete někde hrát?“ otázala se, pokládaje sklenice na stůl.

„Jó holka, dneska je soumrak tancovačkovejch kapel, lidi choděj radši na diskošku. Asi se nám blíží konec kariéry. Snad by se mělo jet příští sobotu na letní parket v Roztěži, ale ještě to není jistý.“  Luboš se opřel do opěradla, popadl sklenici a zhluboka se napil.

„To by ale byla škoda, kdybyste toho nechali…ale stejně jsou lidi hloupí, že radši tancujou podle muziky, pouštěný z cédéček, než podle skutečný poctivý živý kapely!“

„Co naděláš, to je móda…“ zabručel jsem.

Marcela odběhla a skleněné vstupní dveře vpustily starého, ošumělého, na první pohled poněkud podroušeného hosta. Byl pomenší, s kulatou prošedivělou hlavou s pleší v temeni, na sobě měl obnošené pomačkané sako, pod ním špinavou flanelovou košili, rozepnutou skoro do pasu. Celý ten zjev korunoval rudý nos.

Mužík se rozhlédl po nabitém sále a v jeho poněkud rozmazaném zorném poli se zjevil stůl se čtyřmi mladíky.

„Tak co mládenci, půjdete na vojnu, he?“ přivrávoral blíž. „Tak to se teda máte na co těšit!“ šermoval ukazovákem s špinavými nehty nad stolem, „To nebude vysedávání po hospodách! Cvičiště na vás, holoto! Já jsem major v důchodu, ale bejt ještě v aktivní službbě, já bych vám prohnal  faldy!“

Kluci se po sobě podívali. „Dneska už se na vojnu nechodí, dědo, dneska jsou tam jenom profíci!“ osmělil se mladík s piercingem v obočí. Dědek se rozčílil. Naklonil se nebezpečně nad stůl, až hrozilo, že spadne mezi sklenice. „Víte vy vůbec, s kým m-mluvíte? S důstojnníkkem československé armády! Já jsem Ň-někdo! Jjá sem se znal s Čepičkou!“

Lidé od okolních stolů se začali otáčet a na oněch mládencích bylo vidět, jak je jim trapně. Dva z nich se dívali do sklenice a druzí hledali očima vrchního, aby zaplatili. Pak jednomu z nich došla zdvořilost a trpělivost, vstal a tu se ukázalo, že je to téměř dvoumetrový obr. „Dědku, jestli si někam nesednete a nedáte nám pokoj, tak s váma vyběhnu magor nemagor! Dneska už nás žádný gumy nebuzerujou! A můžete se znát třeba s beranicí!“

Dědek zrudnul Rozhlédl se po místnosti a kupodivu bez dalších slov se odpotácel od stolu. S hrůzou jsem si uvědomil, že míří k našemu boxu, bez dovolení těžce dopadl na volnou židli vedle Soni, která se štítivě odtáhla.

„To je dneska mládež,co?“ huhlal napůl vystřízlivěle, „před dvaceti letama bych s nima zatočil! Já bych jim ukázal, kdo je to major Nohýnek! Ti by mě poznali!“ hledal po kapsách ošumělého saka a vytáhl vyklepanou startku. Silně mi připomínal poručíka Duba ze Švejka.

„Jednou se jedena takovej ulejvák ztratil z kasáren, protože jsem mu nedal opušťák na svatbu.“ mumlal jakoby pro sebe, zapaluje si při tom svou podivnou cigaretu. „Já jsem neváhal, jel jsem tam a vletěl jsem jim do svatební hostiny na koni!“ vzkřikl triumfálně.

„Kde vy jste byli na vojně pánové?“ podíval se zarudlýma očima ze mě na Luboše.

„Luboš se předklonil pro sklenici, rozvážně se napil a klidně řekl „My měli štěstí, že jsme oba tenkrát dostali modrou. Nemáme rádi válku, zabíjení, ničení, armády a hlavně lampasáky!“

Děda, hrdý na svou vojenskou kariéru a minulost, vytřeštil oči a poprvé od chvíle, kdy vkročil do lokálu nebyl schopen slova. Takové svatokrádežné řeči!

„Armáda je zločinecká organizace“ přidal jsem se nadšeně, „ důstojník je lotr, nutící slušný lidi, aby se proti svý vůli vraždili a mrzačili navzájem. Aby se důstojník rozlišil od slušných a pokojných občanů, bývá navlečen do kašparského zeleného obleku s lampasy, aby slušný člověk už z dálky viděl, komu se má vyhnout Na ramenou má potupná blýskavá označení z měděných plíšků, čím větší lotr, tím víc plíšků tam má.“

Zatímco dědek tuhnul víc a víc, přidal se nemilosrdněLuboš. „Víte, jakej rozdíl je mezi důstojníkem a vrahem? Vrah má k svýmu činu důvod a motiv. Je pak souzen a dostane dvanáct let žaláře. Voják důvod a motiv nemá, vraždí a mrzačí lidi po stovkách, ne-li tisících pouze na přání paranoidních politiků a dostává za to metál!“

Dědek se probudil z ohromení. „Však ono vás to veselí přejde! Já si vás dám zjistit a pak si mě nepřejte! Vy patříte do Sabinova! Já s váma u jednoho stolu sedět nebudu!“

Dědek zrudlý zlostí a téměř vystřízlivělý  vyskočil od stolu a za posměchu celé restaurace, která už delší dobu sledovala naši výměnu názorů, vyběhl do horkého večera.  Ozval se potlesk. Naše společnost měla zase chvíli klid. Luboš si zapaloval cigaretu a já jsem se zhluboka napil. „Tak to bysme měli“ řekl jsem suše. Podívali jsme se na sebe a nehorázně se rozesmáli

„Nepřehnali jste to trochu?“ kuckala Soňa smíchy.

„Nemusíš se bát, on je to neškodnej starej kořala, já ho znám. Je to magor.“ uklidnil ji Luboš.

Zamyslel jsem se. Kolik plánů, ambicí a touhy v sobě každý z nás celý život nese? Staré hraběnce zničila celý život, radost z cestování a celý životní styl politika a když konečně dostala možnost po letech opět navštívit svá oblíbená místa, zradilo ji zdraví. Kapela, která snila o kariéře přišla o fanoušky, podléhající módním trendům.

Starý major, který viděl smysl života v armádě a důstojnickou čest považoval za svatou,  se dožil stáří utopeného v nuzotě, alkoholu a záplavě vzpomínek. Často si vzpomenu na události druhé světové války, období, o kterém jsem zaplaťpánbůh jenom četl a slyšel vyprávění pamětníků, ve kterém spousta lidí chtělo studovat, založit rodiny, cestovat a prožít bohatý život. Místo toho zahynuli bídnou smrtí někde v blátě v boji nebo v koncentračních táborech. Každý z nás, i ten neubožejší a nejbídnější tvor touží být šťastný…svět je někdy neuvěřitelně krutý. A tak mě napadá citát,který jsem kdesi slyšel a který zní: Lidstvo si ničí své stěstí, protože touží být šťastno.

(pokračování za týden)