Toho chlapa jsem napůl nesnášel, napůl obdivoval. Byl to typický namyšlený Němec, který byl nezvratně přesvědčen, že je příslušníkem národa, předurčeného k nadřazenosti. Ten národ to v minulosti nejednou zkoušel uplatnit v praxi, naštěstí byl zatím vždy usazen do příslušných mezí…na jak dlouho?…
Orchestr hrál směs Straussových valčíků. Světoznámé tóny plnily bohatě vyzdobený sál, plný zrcadel a květinové výzdoby. Německý přistěhovalec snad ani netančil. Nohy v nablýskaných lakýrkách se mu míhaly, že jsem je ani nestačil sledovat. Téměř se vznášel v dokonalém souladu pohybu a hudby, zářivá světla křišťálových lustrů se odrážela ve velkých zrcadlech a celý prostor byl prodchnutý slavnostní atmosférou. Muž vynikal vysokou štíhlou postavou, dokonale padnoucím elegantním oblekem z drahé látky, doplněným zlatými hodinkami a sbírkou prstenů. Nesnášel jsem ho- byl typický představitel blazeovaných světáků, samolibých suverénů a přezíravých povýšenců. Myslím, že si v dnešní době říkají po anglicku „V.I.P“. Lidé jako já pro takové jedince neexistují, nebo alespoň nejsou lidské bytosti.
Tanečník to ale byl skvělý, na parketu se doslova vznášel a svou krásnou štíhlou partnerku vedl lehce jako pírko. Kroužili spolu sálem jako Richard Gere a Jennifer Lopezová a budili v ostatních značnou pozornost.
Když se lidé o přestávce usadili u svých opuštěných nápojů, zaslechl jsem cestou k baru část konverzace, míjejíce jejich stůl – ne že bych poslouchal cizí hovor, ale mluvili tak nahlas, že je nebylo možno přeslechnout.
Zatímco kráska ve velmi úsporných bílých šatech sklopila dlouhé řasy a mlčky upíjela ze sklenky bílého vína, strejc s kulatým pivním bříškem halekal na celé kolo:
„Teda tancovat umíš dobře Freibergu, ženský tě žerou! Ale jinak seš německý hovado, jako byli ti vaši náckové za války! To, co jsi řek včera ti nevodpustím!“
Oslovený muž přimhouřil oči, zlatým zapalovačem si zažehl cigaretu s ozdobným náústkem.
„Aber Herr Nofak, pžece byste se nerozčiloval! Du bist eine Trotl! Vždyť víme, že tschechische volk ist eine schweinbande!“
Tlustý mužík zrudl „Vy tak máte co povídat, vy fašouni německý…“
Víc už jsem neslyšel, další výměna názorů zanikla v šumu desítek hlasů, jak jsem se vzdálil z doslechu.
Když jsem se po chvíli vracel k svému stolu, hudba už opět hrála a německý elegán svižně proháněl svou krásnou dámu po parketu.
Zamyslel jsem se. Tenhle národ je zvláštní a pro mne nepochopitelný. Z jeho řad vyniklo velké množství obdivuhodných géniů, jako byl Goethe, Schiller, Beethoven, Bach, Einstein, národ s prastarou kulturou a vynikajícími vědci, konstruktéry, vynálezci, skladateli, básníky a hudebníky má minulost temnou jako středověk. Ostatně už i ve středověku byly nájezdy německých rytířů pověstné svou krutostí a brutalitou. Všechny války a spory v Evropě měly svá pozadí v Německu. Na jednu stránku Němce obdivuji, měl jsem mezi nimi dokonce i přátele, ale na druhou stranu nemohu akceptovat, že jsou schopni násilím vniknout na cizí území a chovat se tam jako dobytek ( nedávno zemřelý spisovatel Lustig dokonce v televizní reportáži prohlásil, že toto přirovnání je urážkou dobytka). Němci za poslední války neváhali vraždit malé děti a jejich maminky a chování dozorců v koncentrácích a věznicích k naprosto nevinným obětem bylo už tolikrát publikováno, že je není třeba popisovat. Hrdinské vypalování bezbranných vesnic pak hovoří za mnohé…
Ples pokračoval, přišel jsem na příjemnější myšlenky. Tančil jsem s krásnými dívkami a s humornými kamarády u stolu jsme žertovali a klábosili do pozdních hodin. Freiberga jsem pak už mnoho let neviděl.
Uběhla dlouhá doba, mnoho se změnilo. Koncem osmdesátých let zanikla železná opona, dělící Evropu, v Americe o pár let později teroristé zničili pověstná „dvojčata“, proběhlo několik amerických válek v Asii a jedna jugoslávská v Evropě a i v Čechách nastalo mnoho změn. Slovenští politici rozbili Československou republiku a založili vlastní stát, český ekonomický systém se rozpadl a živoří. Ale život jde dál.
Nedávno jsem navštívil taneční soutěž v sále Obecního domu na Náměstí republiky. Jsem velmi špatný tanečník, proto se na podobných akcích jen obdivně dívám a jsem podivně dojat úspěchem, který u diváků i poroty jednotlivé páry mají. Když už já jsem neúspěšný smolař, kterému v životě nevyšlo snad vůbec nic, tak alespoň přeji jiným.
O přestávce jsem se toulal nablýskaným sálem, zdravil se se známými a vypil jsem si ve formance sklenku červeného vína. Procházel jsem se sálem a tu a tam s někým ztratil pár formálních slov, když můj zrak upoutal zvláštní jev. Ošetřovatelka tlačila před sebou invalidní vozík se zchátralým starcem. Přes povislé tváře a strhané rysy mi jeho tvář byla jaksi povědomá. Kam ho jenom mám zařadit? Toho člověka jsem už musel někdy vidět! Byl to zjev mezi elegantními tanečníky a našlechtěnými dámami tak vyjímečný, že budil pozornost, o kterou patrně nestál, protože se tvářil značně rozmrzele. Pomačkané tesilové kalhoty, pletený svetr a kostkované bačkory se do slavnostního prostředí očividně nehodily, bílé vlasy byly jemné jak chmýří, které padá z topolů na podzim a v zátylku tvořily kulatou pleš, jako mívají mniši. Až hlas, sice stařecky třaslavý, ale s německým přízvukem, ho prozradil: „ Ich wohle zu hause, frau- bitte!“
No jasně! Freiberg! Dovedl jsem si představit, jak se zde ten někdejší elegán a neodolatelný lev salonů cítí.
„Změnil jsem se, herr Kopacek!“ prohlásil, když mě spatřil. „Jsem krank, jak se to žika šesky?- nemocný. Češi mi zachránili šivot, jsou aber fajn. Pšehodnotil jsem šebricek hodnot. Není tůlešité, kdo je odkud, ale jaký je a co umí. Nemuset umet tancovat, ale mit herz-teda srdce, to je vic, než peníze. Pamatujte si to a nikdy se na nikoho nevyvyšujte. Auf viedersen!!“
Ošetřovatelka vyvezla vozík ze sálu a já jsem se zamyslel. I ten největší suverén se změní, když je v nouzi. Pamatuji se na jistého přednostu železniční stanice,v době normalizace zuřivého komunistu, který se po podřízených vozil jako pan Vágner ze Švejka, byl nekompromisní a přísný až nesnesitelný, ale po vážné nemoci, při níž jen zázrakem nezemřel, se z nemocnice vrátil slušný, pokorný a tichý muž.
Znám víc lidí, kteří jsou nesnesitelně namyšlení a protivní. Nepřeji nikomu nic zlého, jsem známý tím, že s každým vycházím v dobrém a velmi si cením stále vzácnějšího přátelství a spolehlivých kamarádů, ale tito lidé by potřebovali zažít otřes, být na pokraji zoufalství, kdy by jim šlo o život, pak by se snad změnili a počali by být lidmi…
