U stolu uprostřed sálu starobylé Zámecké restaurace seděl štíhlý mladík s dlouhými černými vlasy, uprostřed rozdělenými pěšinkou. Ušlechtilé rysy tváře byly lemovány tmavým plnovousem, takže mladý muž nápadně připomínal Krista.
Měl na sobě jakýsi hnědý hábit s kapucí, převázané v pase silným provazem, kolem krku měl zavěšený kříž. Před sebou měl na stole zpola vypitou skleničku bílého vína a jakýsi spis v koženkové vazbě, ve kterém jsem po chvíli poznal bibli.. Jeho společník byl úplně jiného ražení, venkovský strejc s mohutným bříškem, vestou a dvouřadovým sakem. Nad pomačkanou červenou kravatou narudlá tvář s pleší prozrazovala, že muž je poněkud společensky znaven.
Standa opustil svou partu, která v koutě u „svého“ stolu trávila jeden z dlouhých maloměstských večerů a přisedl k podivné dvojici.
„ Je zde volno?“ otázal se slušně.
„Přisedni synu“ pokynul rukou k volné židli mladík hlasem kazatele, „a zaujmi místo vedle tohoto hříšníka, který rouhá se Bohu a pokání činiti nechce“.
Standa pochopil. Nasadil vážnou tvář a pravil: „Velebnosti, kde to trávíš noci své, místo abys motlitbami dnem i nocí přispíval k chvále Jeho? Proč marníš svůj čas drahocenný po putykách, místo abys přidal svůj mocný hlas k věčným prosbám za potřebné?“
Mladíkovi zajiskřilo v očích. „Ó synu, věz, že vyhnala mě sem předtucha, že naleznu na těchto hříšných místech hříšníka tohoto, jež rouhaje se, nechce uvěřiti, že jsem vyslancem basilejské diecéze na katolický sněm do města tohoto, jež byl svolán samotnou Jeho Eminencí kardinálem Rohlíčkem. Proto už delší dobu kázání mu činím a kajícnost mu nakazuji, leč marně!“
Mladík se odmlčel a zamyšleně upil ze své skleničky. „Vanitas Vanitae“ povzdechl si.
„Kluci, co blbnete“ vrtěl nevěřícně hlavou venkovský strejc, „já vám nevěřím ani slovo, vy si ze mě děláte šprťouchlata!“ vyhrkl, ale přesto bylo možno vyčíst mu z očí jakousi bázlivost s nejistotou, zda ten mladý ušlechtilý muž není přece jenom vyslanec Boží. Neděli co neděli sice chodí do kostela a poslouchá kázání faráře Šebánka, ale spíše proto, že ho tam nutí chodit manželka…
Standa zasáhl do debaty:
„Já jsem Jeho Jemnost pana vyslance Joachima Floyda (mladík se vážně uklonil) poznal teprve nedávno, když hledal v našem městě ubytování. Spřátelil jsem se s ním a dělám mu cosi jako průvodce. Možná, že se vám to zdá při jeho mládí divné, ale Jeho milost hovoří plynně česky, protože jeho rodiče jsou Češi, kteří v osmačtyřicátém roce utekli z republiky před režimem. Joachim se narodil ve Švýcarsku a vystudoval teologickou fakultu v Ženevě, osvědčil se a přes své mládí už je biskupem v Basileji“
„Opravdu mě nehoupete?“ opakoval stále nevěřícně jejich spolusedící.
„Opravdu!“ zvedl Standa ruku. „Tento mladík je ochoten vyzpovídat vás z vašich hříchů a podat rozhřešení, přikázat vám kajícnost za jejich odčinění. Bůh na vás shlíží s nekonečnou shovívavostí a Joachim Floyd (mladík se opět uklonil) s milosrdností, neboť je pokorným sluhou Božím na Zemi“.
Chvíli bylo ticho. Na tmavým dřevem obložených stěnách se blyštěly zkřížené meče, kopí, halapartny a praporce, těžké koberce tlumily každý krok a lustry, umně napodobující svícny osvětlovaly prostor decentním pološerem.
„Já…já si musím odskočit“ zakoktal mužík váhavě, vstal a zmateně se odpotácel od stolu. Standa koutkem oka zahlédl, jak u pultu platí a pak rychle mizí zadním vchodem ze starobylé restaurace. Pak plácl přítele do zad a oba se rozchechtali.
„Tý vole, Jáchyme, jak tě mohla napadnout takováhle ptákovina! Vydávat se za pábíčkáře, ty-takovej neznaboh! Toho chudáka jsi úplně rozhodil!“ smál se, až mu tekly slzy. „A co to máš na sobě za šaškárnu?“
„Víš ty bejku, co mě to stálo úsilí, zůstat vážnej?“ řekl Floyd, vlastním jménem Jáchym Břicháček „ale stálo to za to, ne?“
„Nerouhej se synu!“ pozdvihl káravě ukazovák Standa, a tváře se mu nafoukly jako plážový míč, pak vyprskl smíchy..
„Abych ti to snad vysvětlil. Tyhle hadry mám od filmařů, oni nahoře natáčej historickej film a já jsem mezi statistama, teď máme pauzu, tak jsem si odskočil na skleničku.“
Tak teď už mi bylo všechno jasné.
Po starobylých dřevěných schodech s umně vyřezávaným zábradlím dolů z prvního patra Zámecké restaurace seběhl muž se zeleným štítkem na čele. „Konec pauzy pánové a dámy! Natáčení pokračuje!“
„Floyd se zvedl a popadl bibli v koženkové vazbě. „Tak zas někdy čau!“
„S pánem Bohem, velebnosti!“
