Drobásky po kapsách - kapitola 9. - Příchod Pravomíra

Ještě než zkopíruji 9.kapitolu, omlouvám se všem, kteří mou vinou přišli o kapitolu 8. Omylem jsem volil špatný způsob uložení a už semi nepodařio tento omyl napravit. Zájemcům pošlu rád tuto kapitolu mailem. Moje adresa je [e-mail] . A nyní už kapitola 9.:

O několik týdnů později , když jsme se v šatně vedle dílny převlékali do montérek a dobírali jsme si Ptakopyska kvůli jeho silné vášni pro heavy metal, otevřely se dveře a dovnitř nevešel, ale vpadl Karel Fišr, opilý jako kníže. Páchl na dálku a vzbudil u chlapů rozhorlené protesty, zvláště, když se při převlékání ukázalo, že je totálně podělaný. Nahnali jsme ho do sprchy. Když po dvaceti minutách vyšel z koupelny, umytý a voňavý, natáhl si na sebe opět spodky, které předtím přehodil přes otevřená dvířka skříňky a z kterých ještě teď kapala na podlahu šatny řídká stolice. ,,Mě je špatně,“ zablekotal,  ,,až přijde mistr, tak mu řekněte, že si beru den dovolený,“.. a zmizel. Šamšík otevřel okno do sychravého podzimního rána.  ,,To ten vůl zase někde tábořil s Ernestem. Jsem zvědavej, jestli toho nenechá, jak jednou skončí. Znal jsem jednoho takovýho, ten taky pak už neudržel stolici, nežral, jenom chlastal, pak si doma zapálil v posteli a uhořel. Ne, že bych to Karlovi přát, ale jestli to takhle pude dál, tak dopadne jako von!“

Dveře se opět otevřely, dovnitř vstoupil mistr Čejka s příjemným černovlasým mladíkem. ,,Tohle je váš novej kolega. Jmenuje se Pravomír Pevný. Zatím se seznamte a já vám za chvíli přijdu rozdat práci“.

Pravouš, jak jsme mu hned začali říkat, byl kluk mimořádně inteligentní, což dokázal i tím, že se začal nezřízeně chechtat ptákovinám, které jsme vyváděli Ptakopyskovi. Když se totiž Ládík začal chlubit nahrávkami jakési metalové kapely, svlékajíc přitom džínovou bundu, ztěžklou nášivkami a odznaky všelijakých skupin, jimž korunovala obrovská zubatá lebka na zádech, ozýval se z laciného ‚vietnamského‘ kazeťáku chrchlavý chrapot, plný nezřetelného šumu, což vyvolalo u přítomných značné veselí. A tak jsme využili chvíle, kdy si Ptakopysk na moment odskočil, a přemazali jsme mu záznam tím, že s ucpaným nosem jsme až do konce kazety do omrzení opakovali jedinou větu -‚Ptakopysk je australský zvíře‘….(určitě to zase svedou na mě..). Pravouš se opravdově smál, nahlas a upřímně, i když později prohlásil, že se mu podobný humor zdá být trochu hloupý. No - trochu hloupý byl, ale byla to legrace a legrace je život - a život se musí prožít. Kdo se životem jen prohání za penězi, má sice peníze, ale je strašlivě chudý na legraci, zážitky a prožitky, a většinou nemá vůbec čas si svých peněz užít, tak vlastně ze života vůbec nic nemá.

Později, když jsme se víc poznali, seznámil mě Pravouš s mnoha autory a knížkami, které jsem dosud neznal. Díky němu jsem četl Kerouaca, Bulgakova, přečetl jsem i Farmu zvířat (autora jsem zapomněl) a mnoho jiných dobrých knih, které mi půjčoval. Některé z nich na mě tak zapůsobily, že jsem si je později opatřil i do své knihovny…

„A kde jsi vlastně doteďka dělal?“ ptal se Šamšík, navlékaje si montérkovou blůzu.

„V jedný venkovský fabrice, docela malý, ale utek jsem odtamtud jako zajíc, ani se neptej, co tam bylo za buzeraci!“ Pravouš si vzdechl. ,,To si představ, že je to provoz, kde dělaj většinou ženský. Platy jsou tam tak mizerný, že tam chlapa nedostanou, jenom takový, co se jinde nechytaj, potom v údržbě a topiče, jinak samý baby. Ty ženský tam honěj normy, až se z nich kouří, nemaj čas ani se najíst nebo dojít na hajzl, a ještě jim každou chvíli sedí za zadkem normovač a kouká, jak je honit ještě víc…dokonce jim od strojů sebrali i židle, aby  si nemohly aspoň na chvilku sednout (opravdoví džentlmeni). Já tak osm hodin stát, tak jsem za tejden voddělanej lazar!“ Pravouš se odmlčel a Mirek zavřel okno, protože zápach po Karlovi už vyvanul a z venku sem zalézal chlad. ,,Pak jim zakázali používat sprchy, prej až po pracovní době, a protože většina z nich pospíchá na autobus nebo na vlak, jsou tam ty sprchy na hovno - nehledě na to, že podle jinýho nařízení tam po pracovní době nemá nikdo co dělat…“

„Tomuhle se prej v moderní terminologii říká mobbing,“  řekl Ajfel.  ,,V depu je nějakej přednosta, kterýho nikde nechtěli za šéfa, protože i na vedení věděli, že je to vůl. Nakonec skončil v tom depu, protože se asi nejmíň bránili. Tak tenhle přednosta si zased hlavně na strojvedoucí, trestal je za každou pitomost,“ natáhl se do skříňky pro boty.  ,,Jednou prej přišel jeden strojvůdce o prémie jenom proto, že když stál s vlakem někde u semaforu na červenou, slezl z mašiny, protože se potřeboval vymočit. Přednosta se to nějak dověděl a byly nepříjemnosti. Jinej strojvedoucí si nechal otevřené okýnko v strojvůdcovský kabině, protože to bylo v srpnu a byly třicetistupňový vedra, jinak by se tam udusil,  a odskočil si do dopravní kanceláře pro papíry k jízdě. Když se za pár minut vrátil, stál u mašiny pan přednosta a dusil ho víc než to počasí.“

„V tý fabrice, kde jsem dělal, nejvíc řádil nějakej Čadek, to byl nejdřív obyčejnej dělník, ulejvák, co měl pořád moc řečí, všechno uměl nejlíp, všude radil, ale sám se práci vyhejbal jak moh. A toho udělali parťákem. Nevím,proč šéfové mají vyjímečnej talent dávat vedoucí funkce největším volům, ale toho sem si všim i v jiných továrnách. Tenhle Čadek například hned prohlásil, že nechce nikoho vidět, jak pije kafe, a když měl kolega svátek a já jsem tam přišel na panáka, byl jsem seřván jak malej kluk. A co víc, když měl jeden kolega ranní a jeho žena odpolední, stavil se u ní, aby se zeptal, co má dát dětem k večeři a tak, a v tu ránu u toho byl Čadek a začal ječet na celou halu, ‚jestlipak znají pracovní řád,a že je zakázáno zdržovat se mimo své pracoviště, klábosit a oplácávat milenky a manželky, a vůbec, že je zakázáno mluvit mezi zaměstnanci v pracovní době. Jestli jde o služební záležitost, tak jen přes mistra, a soukromé věci až po pracovní době‘…no prostě vůl, co vám mám povídat! Mě jednou seřval, když jsem si v devět hodin kousnul do housky, že prej je ‚zákaz jídla mimo přestávky na oběd‘…Tenhle despota je tam pochopitelně značně neoblíbenej a už hodně lidí odešlo odtamtud mimo jiné i kvůli němu“.

„Voni tyhleti zpanštělí podšéfové jsou všude, to si nevybereš,“ ozval se ode dveří Pinďa, ,,čím větší pravomoc, tím větší vůl, rozumnej člověk se k tomu dostane málokdy a stává se i to, že člověk, za skromnejch poměrů rozumnej a kamrádskej začne jančit, když dostane funkci“.

„Ve Velkým Oseku byl před letama přednostou stanice nějakej Pavlín, a ten nám chodil prskat do polívky, když jsme svačili, prej jak to, že jsme v pracovní době v hospodě -upozorňuju, že pivo jsme tenkrát neměli! A hnedka vzal telefon a žaloval šéfům, přitom sám byl blbej jak tágo. Když jsme mu v jeho služebním bytě vyměnili v koupelně baterii, volal druhej den, že jsme to odflinkli, že nejde přepnout výtok vody na sprchu a zpět, tak nás tam hned hnali, abychom to opravili, ale na místě jsme zjistili, že zatímco stará baterie se přepínala zleva doprava, na té nové se to přepínalo nahoru a dolů. Ten blb točil páčkou, a vono nic! Tak jsme mu to ukázali a zase jeli domů. Bejvalej náčelník traťovky si ve svým služebním bytě zase nechal vyměnit celou baterii za novou, protože mu trochu začala rezivět výtoková trubice…hospodář, kterej by měl jít příkladem v šetrnosti…“

„Ten Čadek zase, když jsem jednomu kolegovi vyprávěl nějakej fór a von se k tomu přichomejt, prohlásil, že je zákaz vyprávění anekdot v pracovní době, protože to zdržuje v práci. Museli jsme ve svý dílně sundat všechny fotky hezkejch holek-a taky některý lidi tam byli falešný, pomluvy za zádama a úsměvy do očí, to byl normál. Jeden takovej podrazák si na mně vymyslel, že jsem fušér a že po mě musí všechno předělávat a neváhal to hned hlásit nadřízeným. To byste museli vidět. Nevím, co tím sledoval, snad mě chtěl vyštípat, snad to byla závist, že mě mají lidi rádi a na něj nadávaj…ale už je to za mnou..mlha přede mnou,mlha za mnou, jak praví klasik…ale kluci víte co? Necháme toho! Na co si kazit ráno? Hele…vylejzá sluníčko..!“

Ve dveřích se objevil mistr.  ,,Tak půjdete - třeba si vemte tady Pevnýho, ať se votrká, na stavědlo číslo tři pověsit bojler,“ podíval se na mě s Mírou,  ,,Karel s Pinďou  pojedou do Kutný Hory vyčistit odpad v depu.“  Mistr se rozhlédl. ,,Kde je vlastně Karel?“ ,,Bylo mu zle, vzal si dovolenou, máme vám to vyřídit,“  řekl jsem. ,,Houby zle, zase se někde vožral s Ernestem, ten špatně dopadne“ bručel mistr, ,,tak si Pinďo vem sebou tady Ajfela. Šamšík s Horáčkem pojedou do čísla 841 vyměnit radiátor a Melounek s Ptakopyskem mají rozdělanou tu vodu na ‚Kamčatce‘.“

Práce byla rozdělena, popadli jsme montážní tašky a šli jsme sborem do nádražní restaurace ‚otrkat‘ Pravouše.  ,,A co bude se zápisným?“ chtěl vědět Horáček.

„Hned po první vejplatě bude flaška,“ slíbil Pravouš