Drobásky po kapsách- kapitola 8 - Ilonka

Ilonka je vdaná, návštěvy u ní jsou tedy přísně tajné. Nevím, jak to bude pokračovat, ale zatím je to krásné....

Noc už dávno položila na krajinu svůj černý samet, ale měsíc v úplňku celé okolí postříbřil do pohádkové snivosti. Nahlížel oknem Ilončiny ložnice z temné modři oblohy a ozařoval bílé přikrývky, halící naše poněkud znavená těla. Iloniny sytě modré oči nebyly ve tmě vidět, ale to byla jediná vada téhle kouzelné noci. V radiátoru občas slabě zašplouchalo a rádio tiše broukalo jakýsi něžný jazz, odhadoval jsem to na Parkerův saxofon. Ilonka se ke mně pod přikrývkou přitulila. „Vypravuj mi o tý vaší kapele,“ hladila mě na hrudi. „Ale Bambulko, dyk už to všechno znáš“ „No to jo, ale jak to vlastně všechno začalo?“ Zamyslel jsem se, napil jsem se trochy vína, které zde zbylo na nočním stolečku a začal jsem vypravovat.

„Co může taková Žížala vědět o tápání mladého kluka mezi hospodami, osamělými večery a nočním převalováním na osamělém, studeném lůžku? Je to docela atraktivní blondýna, která život bez lásky jistě nikdy nezažila. Svět bez lásky je zoufalý. Je strašlivě nespravedlivý k lidem, kteří se přírodě moc nepovedli. I oni chtějí být šťastní, chtějí prožít aspoň zlomek toho, co se těm krásným a bezproblémovým mužům a ženám nabízí plnými náručemi a jiným, kteří mají třeba vadu chůze, nebo nějakou vadu na kráse je to odepřeno!

Žížala mi před lety několikrát udělala ostudu před lidmi, když nahlas zpívala posměšnou písničku o tom,že jsem špekáček, kterého ženy nechtějí. Přestože si o sobě myslím, že mám smysl pro humor, tohle mě rozhodilo, protože to byla pravda, o to krutější, že připomínaná od krásné ženy. Kamarádi se oženili, nebo aspoň měli nějakou lásku, někteří byli věrní i několika láskám najednou, ale já jsem byl pořád sám. Když jsem navštívil doma Karla, žasl jsem nad krásou jeho Kiťuly, Luboš měl Zdenu, obě ty dívky byly krásné jak filmové hvězdy, a u jiných přátel to bylo podobné…a tak jsem se upnul k muzice. Dávala mi všechno, co mi život upíral - obdiv davu, radost, seberealizaci….a zapomnění…tehdy jsem se v ‚zajetí melodie‘ cítil šťastný, i když dneska už to není ono, je to stereotyp, to prvotní nadšení je pryč a povinnost každý víkend někde hrát mě zmáhá, ale nemám nárok na nářky, moc mi to psychicky pomohlo…“

„No vidíš, a teď máš mě, já tě mám ráda, nechci bez tebe žít,“ šeptala mi Ilonka do ucha, tak blízko, že mi zároveň lízala boltec. „Stejně ale pořád ještě nechápu, proč mě máš tolik ráda, co na mě vidíš? Léta jsem se nechytal u holek, protože jsem asi moc malej, nehezkej a snad i ne moc zábavnej, a taky nemám peníze….“

„Tohle všechno je Petře vedlejší, to nic neznamená, pro mě jseš hodnej kluk, to ženská dovede ocenit, aspoň ženská, která nehledá na chlapech jenom prachy a výhody, nebo není jen posedlá sexem. Dneska jsou chlapi strašní pitomci, ty jseš jinej, hodnej a ohleduplnej, a taky se mi líběj ty tvoje fousky,“ jezdila mi ukazováčkem po kníru. ,,Ale ještě jsi mi nevyprávěl o tý vaší kapele!“

Povzdychl jsem si. ,,Víš co, Bambulko, povím ti o jednom vystoupení, bylo to dávno, ještě za komunistů, ale pak na mě moc pyšná nebudeš“„To nech na mě - a neříkej mi Bambulko, radši povídej!“ „Ten večer jsme hráli na maškarním plese. Sálem se proháněly čarodějnice, klauni, Sněhurka a sedm trpaslíků, celej dlouhej stůl pak obsadily myši i s kocourem. Sálem kroužil Rumcajs s Mankou, Křemílek s Vochomůrkou, asi pět myšáků Mickeyů a taky kluk v džínách, kterej prohlásil, že jde za suchej chleba a že se namaže dodatečně“ napil jsem se trochy vína, ,,Největší aplaus ale sklidil farář Otík z filmu ‚Slunce, seno, jahody‘, kterej s pověstným kapesníkem na hlavě vedl parketem starý černý dámský kolo i Kelišovou s kbelíkem a hadrem na hlavě. Obešli sál a ‚Otík’ pak dával lidem ‚rozhřešení‘. Bylo s tím moře srandy. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že se ještě dneska dovedou lidi takhle bavit. V našem městě se snad už dokážou jenom vožrat. V létě jsme hráli v ‚Zámecké‘ venku na letním parketu ‚Pod kaštany‘, a po skončení se pak prala snad celá Pražská ulice. Čekal jsem, že pak ty tancovačky zakážou, ale lidi z okolí si asi nestěžovali. Buď tak tvrdě spali, nebo jsou zvyklí, nebo v centru už nikdo nebydlí, jak je dneska chamtivci s tím přemrštěným nájemným vyštvali.

Odmlčel jsem se, protože Ilonka se ke mně pod přikrývkou přitulila a líbala mi hruď. To bylo tak neodolatelné, že jsem se chvíli musel odmlčet a věnovat se úplně jiným aktivitám.Teprve za chvíli jsem mohl pokračovat.

„Po přestávce jsme šli hrát. Začali jsme svižně, písničkou ‚Malý amorek lásky‘, ale než stačili ‚normální’tanečníci přijít na parket, vtrhly tam myši, tlačily před sebou dětský kočárek, z kterýho po obou stranách visely ruce a nohy totálně namazanýho ‚suchýho chleba‘, kterej tak naplnil slib, a dokonale se zkouloval. Vláďa vedle mě přestal hrát a když jsem se na něj obrátil, zjistil jsem, že se svíjí smíchy smíchy za reprobednou, celej rudej v obličeji. Jarda za bicíma praštil s paličkama o zem a chechtal se taky. Myši dole řvaly smíchy, kapela postupně definitivně zmlkla, jenom Karel se snažil marně zachránit situaci nějakým kytarovým sólem….ach ty naše nešťastné záchvaty smíchu…!

Nejhorší to ale bylo v Kulturáku na náměstí, dneska tomu říkají Společenský dům, snad mají recht, kultura s tržním hospodářstvím snad už jen živoří…to nás tenkrát poprvé a naposledy pozvali na Reprezentační ples. Snad měli dobré zprávy za výbornou úroveň plesů, na kterých jsme účinkovali dřív, třeba Ples zdravotníků, ten se skutečně vydařil. Tak jsme tedy nastoupili patřičně vyšňoření v honosném prostředí, hráli jsme na střídačku s Kmochovou dechovkou z Kolína, která byla perfektní jako vždy. První ostudu udělal Lexa, který se s nějakou partou domáhal vstupu, nedbaje toho, že bylo vyprodáno. Odvolával se na nás, že k nám patří a snažil se dovnitř vtlačit násilím, což vyvolalo potyčku s pořadateli a dokonce za dodnes nejasných okolností k sražení ředitele Kulturního domu ze schodů!To nejhorší ale teprve mělo přijít!

Kamil, ač elegantně vystrojenej v tmavým důstojným obleku, při večeři vytáhl z kapsy bílou myš, posadil ji na jeden okraj talíře, zatímco sám jedl z druhého konce. Načančané paničky místních snobů od okolních stolů, když to viděly, div, že neomdlely.

A pak to přišlo! Začal jsem hrát na varhany píseň, která měla tu zvláštnost, že několik taktů začíná klávesista sám se zpěvákem, a teprve pak se přidává zbytek kapely. Nevím, jak se to mohlo stát, dodneška si to neumím vysvětlit, jen mě poleje horko, když si na to vzpomenu -snad to zavinilo těch pár panáků o přestávce - zkrátka jsem těch pár taktů zahrál sice dobře, ale v úplně jiné stupnici!! Štaflík, který s námi tu píseň zpívá (má zhruba půl repertoáru, něco zpívá Květa a zbytek já), se přidal. Zdálo se mu to sice vysoko, ale držel se, a potom, potom ….nastoupila kapela v tom správném tónu, v jakém to má bejt, a zaznělo to tak příšerně falešně, že po několika tónech píseň zmlkla. Ještě dneska vidím úšklebky kmocháckých muzikantů, kteří okamžitě začali hrát, aby tu ostudu zaretušovali, a slyším to vyčítavé ‚tak ti děkuju‘ od naštvaného Štaflíka…Jenomže my, místo abychom se propadli studem kamsi do sklepních prostorů kulturáku, jsme se dali do smíchu. Chechtali jsme se jak blázni, ohnutí v pase, zrudlí jako pivoňky, div jsme se neváleli po zemi jako Pípátko. Ty vlastně neznáš Pípátka, to by bylo na dlouhý povídání…“

„Tak už nemluv,“ položila mi Ilonka ukazováček na rty. Pak se obrátila na záda, odhodila přikrývku na zem. „Pojď zašeptala. „Ale pak už musím jít, jsou tři hodiny a já jdu ráno do práce…“ nedopověděl jsem, zdušen jejími ústy. Měsíc za oknem se ohleduplně skryl za mrak. ,,Nezpychneš?“ ozval se z polštáře ze záplavy černých vlasů Ilonin hlas, ,,Já tě mám ráda hlavně pro tvou skromnost….ale stejně ti musím říct, že seš lepší, než můj muž…“

„Ilonko…ty moje bambulko zlatá….víš, co máme za novou písničku? Napsal jsem ji pro tebe, je jen o nás dvou…poslouchej..“ a zatímco se ke mně Ilonka přitulila celým tělem a cuchala mi vlasy, šeptal jsem jí do ucha verše o tajemství lásky, o třpytu noční řeky ve svitu měsíce a o chvějících se řasách. Měsíc venku opět vyplul z mraků a polil nás snivým svitem. ,,To bylo krásný,“ šeptala Ilonka a na tvářích se jí objevily slzy. ,,Ty pláčeš?“ ,,Neodcházej ode mě, já bez tebe nemůžu žít…!“

Tohle bude těžké. Vím, že jednou budu muset od Bambulky odejít. Je mi s ní krásně, jsem neskonale šťastný, ale přesto žiji pořád sám. Tuhle lásku musím tajit - a já bych ji nejraději vykřičel do celého světa…!

Když jsem mnohem později šel liduprázdnými tichými ulicemi domů, měsíc rozléval svůj stříbrný jas po střechách domů, odrážel se od skel zaparkovaných aut a nahlížel do ztemnělých oken lidských příbytků. Nehybné stromy vypadaly jako divadelní kulisy a v jejich temných stínech se hlučně odrážely zvuky mých kroků. Vlastně jsem ani nešel - bylo mi neskutečně lehce, jako bych se vznášel. V uších mi doznívala znova a znova Ilončina rozechvělá slova…‘s tebou je to tak krásný…‘