Drobásky po kapsách: Kapitola 7. Poplach v Radovesnicích

Blanka Pilarová má ty nejúžasnější oči na světě. Svítí sytou zelení s přídavkem šedi, září jak neónová kolečka na letní noční obloze a dovedou každému normálnímu muži řádně zamotat hlavu. Shodli jsme se na tom s Balcarem, když mě v sobotu večer vezl svou obstarožní škodovkou do Radovesnic na večírek. V téhle malebné vesničce sídlí parta báječných přátel, kteří nikdy nezkazí žádnou legraci, rádi se baví při skleničce čehokoliv dobrého a můžete se vsadit, že vás nikdy nepodtrhnou…

V obýváku Pilarovic domku stál dlouhý stůl, plný sklenek, lahví a nejrůznějších pochutin. V koutě na malém stolku vytvářel atmosféru magnetofon. Petr Říha se svou Ivankou, Věra s Jiřím a Klaun s Evou už vesele popíjeli. Za stolem seděl i Honzův táta (proboha kde ten se tu vzal?), a v čele zářila oslnivá bruneta Blanka se svým Honzou.

Předal jsem hostitelce květiny a láhev a mrkl jsem na Honzu: ,,Tak co, jak jsi se vyhrabal zpod toho stolu?“

„Drž hubu vole,“ sykl Honza mezi zuby, nenápadně mě nakopl do nohy a očima významně ukázal na Blanku. ,,Támhle si na prkýnku zakroj uzený, je tam nůž a chleba, a něco si nalej, třeba čůčo“, zamlouval rychle mou nepatřičnou poznámku. ,,Dej mi pokoj s čůčem, posledně jsem po něm byl blbej tři dny! Pivo nemáš? Nebo bych si radši dal červený vínko…“

Po ukončení zkoušky kapely jsme minulý týden pořádali pitku Na Vejfuku a Honza skončil pod stolem. Výčepní Franta Polakovič slyšel jakési podivné zvuky odkudsi od podlahy, a když konečně odhalil příčinu, zasvítilo mu v očích, zasmál se, mrkl na nás a zvolal „Kdo mi to tu loupe perníček!?“

A pod ubrusem se vynořila poněkud pomačkaná tvář našeho přítele, obličej lemovaný jako jeptiška s nepřítomně mžourajícíma opileckýma očkama. ,,To nic,to jenom Jeníček“, zvolal kdosi. Od té doby mu mnoho lidí neřekne jinak, než Jeníček…

Kdyby jen chudák Blanka věděla, co všechno občas její Honza vyvádí! Možná, že ví o nočních honičkách s policisty. Honza totiž, ač skvělý řidič, jezdí autem bez řidičského průkazu, mnohdy pod vlivem alkoholu, a strážníci by se mu rádi dostali na kobylku. Vynikající řidič Honza jim ale vždycky zmizí v nějaké postranní uličce, průjezdu nebo ve vratech a policajti vyjdou naprázdno. Jednou jsme ve vypůjčeném BMV objeli asi pět tancovaček v okolních vesnicích, ale na každé se dříve nebo později objevili policisté. Tak jsme ‚po anglicku‘ mizeli. Jednou jel Honza bez ‚papírů‘ dokonce až do Německa - to když jsme do kapely sháněli nový reproduktor do basové aparatury.

Honza měl také spoustu avantýr, o kterých psát nemůžu, protože jsem mu to slíbil. On by z toho v případě prozrazení taky byl pořádný průšvih, ale bylo jich tolik, že by se z toho dala napsat celá nová knížka.

Soused Říha se z vysoké třílitrové sklenice krmil feferonkami, přežvykoval je jako nic, jako by to byly neškodné jednohubky nebo zelené olivy se sýrem. Nohy měl pohodlně položené na sousední prázdné židli. ,,Na, vem si taky,“ přistrčil ke mně sklenici, ,,nejsou moc vostrý,neboj!“ Vylovil vidličkou kulatou červenou papričku a podal mi ji.

„Díky…“..a v následující chvíli jsem nemohl popadnout dech. S otevřenými ústy jsem běhal kolem stolu, pak jsem vyběhl ven na terasu a zhluboka vdechoval studený vzduch, který mi připomínal žiletky. Spěšně jsem se vrátil do domu a k bujarému veselí přítomných jsem první sklenici, která se mi dostala do ruky, vypil do dna. Na ex! Dodnes nevím, co obsahovala, jen Říhův smích mi dodnes zní v uších.

A potom už mi někdo strčil do ruky kytaru a já hrál a zpíval, mezitím se povídalo, jedlo, popíjelo, chvílemi se zase zapnul magnetofon a tančili jsme. Čas příjemně ubíhal.

Pak se v koutě, kde seděl Honza s otcem a Jirka, vyvíjela jakási ostrá debata. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem vyprávěl v kroužku děvčat jakési historky z dovolené. Modré oči Ivanky, Blančiny sytě zelené neóny, šedé oči Věry a teple hnědá Věrčina kukadla mě povznášely nad malichernosti tohoto světa. Dívčí oči mají svá kouzla. Znával jsem jistou Vlastu, která měla tak hluboké oči, že když se do nich muž zadíval, zatočila se mu hlava.

Až když Jirka vyskočil a začal křičet: „Všichni jste primitivové ,děte do prdele“ a Honza s tátou na to unisono „neser,nebo ti jednu plácnu,až se posadíš“, přestal jsem vypravovat a sledoval jsem, jak se vyvinou věci příští. Jirka vyskočil, až porazil židli, a převrhl stolek se sklenicemi. Řinčení rozbíjeného skla přivedlo oba Pilary k zuřivosti. Porazili stůl, takže na zemi se válela směs střepů, jídla, příborů a kaluží vína, a chytli Jirku za košili pod krkem. Honza je skvělý kluk a kamarád, ale když se navzteká, není radno se zdržovat v jeho blízkosti, zvláště když má něco upito. Nejprve jsme s Balcarem a s děvčaty uskočili před padajícím stolem, potom jsme ještě s Klaunem odvedli dívky do bezpečí Klaunova domu, který stojí jen o pár desítek metrů dál. Blanka plakala nad zkaženým večírkem. Bylo mi jí líto. Možná, že mě označíte za cynika, ale utěšovat tuhle nádhernou holku, která mi brečela s rukama kolem krku a s hlavou na mé hrudi, mi dělalo dobře…ale co by člověk neudělal pro kamarádku!!

Seděli jsme v Klaunově obýváku u malého stolku, Ivanka zaražená, Blanka ubrečená a Věra naštvaná. ,,Já se dám rozvíst, já s tím blbem nebudu! Tohle není možný, nikam s ním nemůžu jít, vždycky vyvede takovouhle vostudu!! Tohle není poprvý!“

„Snad to nebude tak zlý,“ utěšoval jsem ji, zatímco Klaun nalil každému skleničku vína.

„To teda bude! Co já jsem s ním už zkusila!. On je jinak prima kluk, když zrovna nepije, ale po pár skleničkách je z něj vždycky  provokatérskej vůl - jako teď…“

Tady byla dobrá rada drahá. Znám víc kluků, kteří jsou ve střízlivém stavu skvělí kamarádi a inteligentní společníci na úrovni, ale v opilosti nemají daleko ke zvířatům. Nerozhoduje o tom inteligence, ani vzdělání, tím méně výchova a rodinné zázemí, je to prostě v nich. Jsem přesvědčen, že kdybych o sobě věděl, že pod vlivem alkoholu konám něco nepatřičného, nikdy bych se pití nedotkl…

Ale opilost nepřináší jen negativa. Eva sice zjistila, že je doma ve svém obýváku, který sdílí s Klaunem, ale úplně zapomněla na naši přítomnost. Otevřela skříň, klidně si svlékla blůzu, sukni i podprsenku, vybrala si ze skříně domácí oblečení a téměř zcela nahá přešla kolem zkoprnělé společnosti do vedlejší místnosti.

Protože jsem seriózní muž, povídal jsem dál jakoby nic, jako bych nic neviděl, zatímco Balcar zíral s otevřenými ústy a děvčata zrudla. Klaun vyběhl vedle za Evou.

Později mi Blanka vyřizovala omluvy rozpačité Evy, která,když si uvědomila, že nám předvedla téměř dokonalý striptýz, se ten večer už neukázala. Uklidnil jsem ji, protože Eva má dokonalé proporce, za které se rozhodně nemusí stydět, a kromě toho jsem na nahá děvčata zvyklý, protože v létě využívám každé příležitosti k návštěvě naturistických koupališť v Poděbradech, ve Lhotě u Brandýsa nebo v Praze na Šeberáku. Je pravda, že těch příležitostí není moc, protože tam nemám s kým chodit. Ani Ilonka, ani Lenka či jiná kamarádka nemá pro tento způsob koupání pochopení, když tam jdu s kamarádem, připadám si jako gay a když tam jdu sám, cítím se jako šmírák. Lákadlo je ale příliš mocné, než abych se takovými maličkostmi nechal zviklat Nikde jinde jsem nezažil tak silný pocit nespoutané volnosti, pohodlí, svobody a přirozenosti, nikde mě nic nestudí ani neškrtí, nehledě na přemrštěné ceny plavek - a kromě toho je vždy na co koukat.

Klaun se vrátil, rozpačitě pokrčil rameny, usmál se a nalil nám další skleničku vína. Vyprávěli jsme si židovské anekdoty, děvčata dostala lepší náladu a dokonce i Blanka se začala smát. Smích v uslzené tváři jí ohromně slušel a já jsem na ni mohl nechat oči.

Ve dveřích se objevil Honza. Byl mírně zadýchaný a na džínové košili mu chyběl knoflík.

„Už se můžete vrátit, toho blba jsme vyrazili, šel pěšky domů. Snad cestou vystřízliví. Dostal co proto! Ten už se tu v životě neukáže!“

Já nemám rvačky rád. Nejen proto, že na ně nejsem fyzicky přizpůsobený a zákonitě bych dostal nakládačku, ale hlavně proto, že ač nevěřící, řídím se církevním ‚Nečiň jiným to, co nechceš, aby oni tobě činili‘. Jsme na světě příliš krátce, než abychom si pobyt ztrpčovali bolestí, násilím, rvačkami nebo dokonce ještě záměrně zkracovali. Proto hluboce nesnáším armády a podobné organizace, zabývající se násilnou smrtí, a považuji je za zločinné spolky. Naprosto nechápu, proč třeba z masového vraha Napoleona dělají ohromného velikána, vždyť byl osobně odpovědný za nesmyslný předčasný skon statisíců nevinných lidí a strašlivá utrpení dalších statisíců. Jediné, co je na tomhle francouzském Hitlerovi sympatické, je koňak. Jedna z mála věcí, které obdivuji na současné době, je zrušení vojenské povinnosti. Když jsem byl mladý, museli všichni kluci na dva roky na vojnu, učit se zabíjet jiné kluky, jen některým se podařilo uniknout této mašinérii pomocí takzvané ‚modré knížky‘. Naštěstí jsem byl jedním z nich. Generace našich otců považovala ještě vojnu za záslužnou věc, za instituci, bránící vlast a přeměňující chlapce v muže. Dnes už podobným nesmyslům věří jen naivkové. Víme, že vojna dělá z normálních mladých mužů poslušné loutky, schopné na pouhý rozkaz uniformovaných gaunerů všeho.

Kam během rvačky zmizel Říha, nevím. Patrně šel znechuceně spát, protože už se neukázal. Postavili jsme s Honzou, jehož otec už také odjel, stůl a opravili rozbitou židli, zatímco děvčata uklidila svinčík na zemi. Balcar, v civilu profesionální opravář elektroniky, prohlížel magnetofon, odhozený se zmuchlanou páskou v koutě. Přístroj to zřejmě přežil ve zdraví, protože zanedlouho pokoj opět naplnila příjemná hudba.

„Takový práce mi to dalo, než jsem se vožral,“ brumlal Balcar, ,,a teď kvůli ňákýmu blbcovi vystřízlivým!“ „To nic, neboj, to doženeš jako nic,“ utěšoval ho Honza, ,,pitiva je tady ještě habaděj!“ Otevřel lednici a vytáhl další láhve vína, pro sebe pak nové ‚čůčo

„Jéžíšmarjá, jak to svinstvo můžeš pít!“ zděsil jsem se, ,,takovej voblbovák!“ „Kdo umí,umí!“ odbyl mě kamarád s nadřazeným úsměvem. S povzdechem jsem rezignoval, loknul jsem si vína a zaposlouchal jsem se do vyprávění Klauna, vášnivého motorkáře: ,,Nejhorší to bejvalo v Jihlavě, tam ne jednom místě byly místo asfaltu kostky, zrovna v takovejch serpentýnách, jak se vjíždí do města. Nevím, jestli je to tam ještě teď už jsem tam dlouho nebyl, ale tenkrát jsem se tam párkrát vymáz, zvlášť v dešti, to bylo jak kluziště, motorkáři padali jak kuželky. Nebo v Dymokurech, jezdil jsem tam za kamarádem. Tam dole za cukrovarem je přejezd a hned za ním prudká zatáčka doprava a to všechno na konci dlouhýho klesání. Tam jsem si to hasil, až mi ujelo zadní kolo a já skončil v křoví hned vedle nějakýho pomníčku někoho, kdo skončil o něco hůř. Ale ježdění nejsou jenom vejmazy. Ten pocit, když ti v rychlosti vítr jen letí kolem hlavy a pod tebou nadupaná mašina jede jako o závod, ten je k nezaplacení. Když cejtíš tu sílu, ten těžkej stroj, jak poslouchá každej dotek ovládacích pák, jak se kolem tebe míhají stromy, to máš chuť žít ještě další dva životy. Jen se tím nesmíš nechat unýst, abys dožil aspoň ten jeden, kterej máš…

Během vyprávění Honza pilně popíjel své ‚čůčo‘, krájel si na prkénku uzené maso a ke konci prohlásil, že si musí odskočit. Podezřele klátivou chůzí se vypotácel z místnosti. Balcar už si doplnil hladinku. Polohlasně si brumlal jakési motivy z povídek Šimka a Grossmana, šermujíc přitom nataženým ukazováčkem před obličejem. Když Klaun odešel domů, protože mu bylo trapné nechat Evu doma a sám se bavit, Blanka Balcara pobídla, že má dost a že by si měl jít lehnout. ,,Odestlala jsem ti v zadním pokojíku!“

„Mámo, chyť mi žábu,“ odpověděl Balcar, zíraje na ni nechápavými očkama. ,,Takhle se buděj žáby!“ zasmál se pripitoměle a pustil magnetofon naplno.

„Vašku neblbni a di si lehnout!“

„Tady se bude střílet,“ zněla bodrá odpověď, ale nakonec se Balcar přeci jen nechal odvést do zadního pokojíku.

„Kde je vlastně Honza?“ napadlo Blanku, když se vrátila, ,,to už je doba, co vodešel!“ Vyšli jsme do sychravé noci. ,,Aby tak spad ze schodů!“

Dům stál na mírném návrší, před vchodem měl velkou terasu, na které bylo v létě nádherné posezení, ale hned vedle terasy vedly příkré schody dolů do uličky, oddělující Pilarův dům od Říhova. Ale schody byly prázdné. Ivanka vyběhla dokonce nahoru nad dům do polí ve stráni, ale po Honzovi jako by se zem slehla. . „HONZÓÓÓ“ volali jsme unisono na všechny strany, ale odpovídalo nám jenom ticho spící vsi.

„Už jsem ho našla!“ zvolala náhle Blanka. Seběhli jsme se k ní. V prasečím chlívku vedle spícího čuníka si v odtokovém žlábku spokojeně hověl Honza a tvrdě spal. ,,Čůčo“, vzdychl jsem si odevzdaně.

Když jsme spojenými silami dopravili Honzu do pokoje, Blanka mu svlékla promočenou zapáchající košili a navlékla jinou, zatímco Honza pobrukoval cosi nesrozumitelného o tom, že ‚starej Berounskej dostane přes držku, ať si mě starej Berounskej nežádá…“ a znova usnul.

Ráno jsem se probudil do slunečního jasu,který pronikal širokým oknem Říhovic obýváku, ve kterém mi večer Ivanka ustlala na pohovce .Trochu se mi třásly ruce a pobolívala mě hlava, ale vcelku mi bylo docela dobře. Při snídani přiběhla Blanka s rozšířenýma očima: ,,Představte si, co se mi stalo! Spím, a uprostřed noci mě někdo budí. Koukám co se děje, jestli hoří, nebo jestli nás navštívili zloději, a on Vašek Balcar! Úplně nahej! A že prej mě chce, protože už po mě dávno touží a takový ty kecy…no já byla na mrtvici! Budila jsem Honzu , ale viděli jste, jak vypadal. Když jsem si mu stěžovala na Balcara, dal se do smíchu!! Naštěstí byl Vašek tak zmoženej, že zas usnul a byl vod něj pokoj…“ ,,No vidíš, o co jsi přišla děvče,mohla sis ještě užít trocha sexu,“ smál jsem se, uhýbaje před hozenou bačkorou. ,,Ale do Vaška bych tohle neřek, von je spíš na to napití, než na ženský. Jeden čas myslím chodil s nějakou Hankou někde vod nádraží a pak když bydlel v Kouřimský ulici, tak tam měl taky nějakou ženštinu, ale asi to nebylo nic moc vážnýho.“

Po snídani se k Říhům vplížil rozpačitý Balcar, vyhýbaje se Blančinu pohledu. Vypil na ex sklenici minerálky, kousl do rohlíku a šel připravit škodovku. Když jsme vyjížděli k městu, většina obyvatel obou domků ještě spala, jen Ivanka s Blankou se s námi rozloučily.

Jak už jsem se zmínil na začátku této kapitoly, shodli jsme se s Balcarem, že Blanka má nejzajímavější oči, jaké jsme kdy viděli. Svítí jako smaragdy na sametu noční oblohy. Kdybych byl básníkem, dokázal bych o těch kouzelných očích napsat celou sbírku poezie, kdybych byl panem Hrabalem, psal bych ódy na čtyři stránky. Jednou Blanka prohlásila, patrně ve slabé chvilce, že mě má ráda, a že kdyby se někdy rozešla s Honzou, byla by ráda se mnou. Byla to slabá útěcha, ale přesto jsem se na chvíli ocitl v sedmém nebi. Jenže tam bylo to ‚kdyby‘…a já mám bohužel tak hloupé zásady, že kamarádům zásadně nelezu do zelí - a Honza je kamarád jeden z nejbližších! Proto - možná, že část čtenářů mě bude mít za hlupáka-když mě Blanka občas navštíví v mém malém bytečku, nikdy toho nevyužiji - nebo snad nezneužiji? Pohostím ji, vypijeme spolu láhvinku, popovídáme o všem možném, snad i malá nevinná kamarádská pusinka na rozloučenou, když odchází, to je vše. Možná, že to Blanka oceňuje, možná, že je zklamaná, to se asi nikdy nedovím. Do žen a do melounů nevidíš, jak říkají Arabové. Ostatně mám svou utajenou vdanou lásku, Ilonku, a stále častěji myslím na vzdálenou Lenku, která už častěji naznačovala zájem o společný život. Jenže to by znamenalo opustit město, kamarády, rodiče a sourozence, muziku a všechno co mám rád, vše opustit pro lásku….

Oproti včerejšímu zamračenému počasí bylo jasné, slunečné ráno. Když Balcar přejel kopec přes Štítary a sjel serpentinami na Vejfuk, odráželo se sluničko ve sklech oken domů a zanedlouho nám zazářily vstříct bílé fasády paneláků, které jako obrovský prsten obklopují naše historické město. Začal nový den.