Když jsem následujícího rána chlapům v šatně barvitě líčil, jak je mi po včerejšku zle, jak jsem ráno zaspal a protože už nebyl čas na čištění zubů, spletl jsem si ústní spray se sprayem „Antipo“ na nohy, protože byly v téměř stejných lahvičkách v koupelnové galerce, začal se Pípátko smát. Smál se tak, až zrudnul jak krocan, když vidí rudý hadr, ohýbal se v pase a nakonec se začal smíchy válet po zemi ve směsi uhelného mouru a zbytků olejů v koutě dílny, kam jsme mezitím přešli.
Třepal nohama ve vzduchu jako pes, když se protahuje před spaním a řval smíchy fistulí, protože Pípátko dostal svou přezdívku pro opožděnou pubertu. V pětadvaceti má při normální postavě mladého muže hlásek desetiletého chlapce. Tím nechci říci, že by snad byl nějak vývojově retardovaný, jen ten hlas se mu nějak opozdil.
Tyhle záchvaty nekontrolovaného smíchu začal dostávat kdysi na na jedné společné dovolené v Bulharsku, kde jsme všichni byli. Tam docházelo k situacím, o kterých se ani nedá psát.
Snad se můžu zmínit o výletu, na kterém jsem si kluky pečlivě naaranžoval na skále nad mořem, dlouho hledaje záběr, aby v něm bylo moře, lodě, kus zátoky, pěkný dům v pozadí, přesazoval je z místa na místo, hledal úhel slunečního svitu, nastavoval clonu a vzdálenost, a když jsem konečně udělal snímek, zjistil jsem, že ve fotoaparátu nemám film - tehdy jsem ještě neměl digitální. Když to viděl Pípátko, začal se tak strašně smát, že se válel na té skále nad mořem, rval rukama drny ze země, pak se otočil na záda a třepetal rukama i nohama ve vzduchu jako brouk, který se nemůže obrátit do normální polohy.
Teď se taky tak smál, zatímco já jsem přežvykoval v ústech hnusnou pachuť Antipa,které jsem se do večera nemohl zbavit.
Do dílny vešel Dežo Demeter. „Dajtě mi rúru ke kamnům, mám ju propálenú,“ huhlal s cigaretou v ústech ,,,pán majstr ma za vama poslál!“
„A vodkuď seš cigáne?“ zasmál se Joska Dešťák, klempíř, přecházeje k regálu s kamnářskými potřebami. ,,Na domku byvam, u trati, u Voseka.“
„A jakej chceš průměr?“
„Radšej bych mal větší, mám len šest tisac mesičně!“
„Ale já nemyslím platovej průměr ty pitomče, já myslím průměr tý roury! Aby se to vešlo do komína, rozumíš!?“
„To je jedno, daj čo máš, ja už si to urobim!“
Dešťák s povzdechem vytáhl z regálu stoosmnáctku. ,,Vem si to a pal!“
„Ďakujem, pán majster!“
„Kluci,“ přiběhl Ptakopysk, ,,já už vím, co je to kyvadlová přeprava! Karel Fišr se včera zas vožral a usnul v logálce a místo aby vystoupil na místním nádraží, spal až do Uhlířskejch Janovic. Tam se probral, vystoupil a šel na náměstí do hospody, než mu pojede vlak zpátky. To se ví, že to tam dokrmil, a když potom jel zpátky, tak zase to místní nádraží přejel a dojel zase až na hlavní. Tam souprava dvě hodiny stojí, paní Medunová s bandou uklízeček posbíraj papíry a flašky vod koly, otřou vokna a vyhoděj spáče. Karla ale znaj, tak ho tam nechaly spát, a von zase odjel do Posázaví. Probudil se až na konečný v Ledečku nad Sázavou! Tam ho nějakej soucitnej strojvedoucí asi ze známosti nechal přespat v teple na mašině a ráno si to milej Karlík přihasil prvním vlakem v pět hodin rovnou do práce. Znáš ho - nenechal si to pro sebe a tak teď celý nádraží nemluví vo ničem jiným, že Karel názorně všem vysvětlil, co je to kyvadlová přeprava!“
Už jsem o tom něco zaslechl. Bylo mi divné, že výčepní v nádražní restauraci ráno na Karla kýval půllitrem ze strany na stranu a že elektrikáři, co mají dílnu u prvního peronu, na něj volali ‚kyvadlo‘. Tak teď se to rázem vysvětlilo.
Do dílny se vplížil Dešťák. ,,Kluci,“ šeptal tajemně, ,,dědek Černej si koupil kohouta! Má ho v kůlně na uhlí vedle kovárny!“
Víc povídat nemusel. Kovárna byla hned vedle naší dílny a zmíněná kůlna na uhlí, nyní prázdná, stála hned vedle. Netrvalo ani pět minut, a už jsme si prohlíželi statného kokrháče, který, na nás zíral značně nedůvěřivě.
„Kde je dědek?,“ zeptal jsem se nazdařbůh a s Ptakopyskovou pomocí jsem chytil ptáka za nohy. Nejsem moc obratný a kdybych se pokoušel kohouta honit sám, byla by to fraška pro celou partu.
„Drž mu hlavu, a ty mu roztáhni křídla a drž je roztažený,“ povídám Pípátkovi s Ajfelem, ,,sežeňte všechny barvy, co jsou v dílně ve skříni a pod ponkama Láďo, ty máš ten starej štětec, obětuj ho pro dobročinnost!“
Kluci odběhli a zakrátko se objevila slušná hromádka plechovek. ,,Dělejte, dědek může každou chvíli přijít,“ popoháněl nás Ajfel. ,,Proč má vlastně kohout mít červenej hřebínek?“ mudroval, ,,to je strašně fádní, musíme z něj udělat šlechtice!“ A natřel nebohému kohoutovi hřebínek zářivou žlutí. ,,A nohy by měl mít zelený, aby měl pořád na volno a moh víc běhat,“ mínil jsem vážně a vybral obzvláště křiklavý brčál. Kohout se neklidně vrtěl, jako by se mu to nelíbilo.
„Ještě to není vono?“ Ptakopysk míchal tři barvy do sebe. ,,Tak zkusíme modrou! Modrou na sobě nemá žádnej jinej kohout. To bude kohout originál!“…a natřel křídla blankytnou modří.
Stále se však zdálo, že kohout jaksi není spokojený. Patrně mu nevyhovovala volba barev. Pomrkával očima a snažil se uvolnit křídla z Pípátkova sevření. ,,Chybí tam červená“ pravil jsem se znaleckým odstupem, odkoukaným od malířů. Za okamžik už mohutný ocas svítil jasně rudě a aby nebyl fádně jednobarevný, přidali jsme oranžové pruhy. Po čtvrthodince vypadal chudák kohout jako nejfantastičtější papoušek tichomořských ostrovů a Pípátko při pohledu na něj vymetl uhelnou kůlnu vedle kovárny dalším záchvatem smíchu.
,,Chyť tu mrchu, vono mě to klovlo,“ řval smíchy a pustil křídla. Pták se vymanil ze zajetí a mával křídly, aby se zbavil dusící barvy. Byli jsme pocákaní jak lakýrníci, prchli jsme, spěšně za sebou zabouchli dveře kůlny a další půlhodinu jsme strávili vzájemným čištěním a mytím benzinem a ředidly, takže jsme páchli jak chemická fabrika¨.
Dědkovi Černému nedalo moc práce odhalit pachatele zneuctění jeho kokrhajícího potěšení slepic. Není to sice žádný Schwarzenegger, ale od celoživotního vykovávání krumpáčů pro traťové dělníky má svaly zocelené jak lana, takže dostat se mu do rukou by nemusela být žádná legrace.
„Vy kreténi,“ začal povzbudivě hned druhý den ráno místo pozdravu, ,,kterej vůl přišel na tenhle blbej nápad? Dyk já sem toho kohouta musel zabít! To sou ale blbý fóry! Když vás zmlátím, tak vás zabiju - i když byste si to zasloužili, vy pitomci. Ten kohout stál sto padesát korun, tak vo ty jsem přišel, a vy mi teď ze svýho koupíte flašku slivovice!“
Měli jsme výčitky svědomí - snad jsme toho kohouta opravdu málo zbarvili.
Tak jsme nakonec dědkovi tu láhev koupili, a protože dědek byl vlastně v podstatě dobrák, vypili jsme ji společně, a nejen tu jednu. Ptakopysk se opil, až mu tekly sliny jako bernardýnovi a Pípátko, když to viděl, se vyválel smíchy v koutě kovárny na hromadě škváry.
